English
Vážená paní ministryně, vážená paní místopředsedkyně Senátu, vážený pane předsedo Akademie věd, dámy a pánové,
když jsem si připravoval vystoupení na tento Sněm, procházel jsem na toto téma spoustu diskusních příspěvků a zvažoval, co říci. Tři měsíce před volbami by bylo velice jednoduché říci věty, které chce tento sál slyšet. Říci, že předseda AV ČR Drahoš má ve všem pravdu a že s ním ve všem souhlasím, abych získal potlesk. Já jsem se rozhodl, že touto cestou nepůjdu a sdělím vám, jaký názor na tuto věc mám opravdu. Koneckonců pan předseda Jiří Drahoš mluvil o tom, že bude jednat s příslušnými parlamentními stranami, s příslušnými parlamentními výbory – k tomuto jednání jsem připraven. Chci ještě připomenout, že můj výbor se rozpočtem Akademie věd zabývá, má to ve své gesci.
Poslanec Waltr Bartoš
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Dovolte mi na začátek říci, že moje vystoupení na mimořádném Sněmu by nemělo být chápáno jako snaha politizovat problém, který je podle mého názoru jednoznačně problémem věcným a jako takový musí být řešen. Rád bych odmítl snahy jak některých politiků, tak bohužel také některých velmi významných členů akademické obce politizovat téma rozpočtu Akademie věd České republiky. Musím také dodat, že s velkým znepokojením pozoruji, jak se někteří z účastníků diskuse, která již řadu týdnů mezi členy Akademického sněmu probíhá, pokouší členům Rady pro výzkum a vývoj a jejím odborným komisím podsouvat úmysly – záměrně se vyhýbám slovům „ďábelské úmysly“ – tuto instituci zničit. Opravdu se domníváte, že za nepříznivým vývojem jedné, byť významné části rozpočtu Akademie věd, jmenovitě institucionálních prostředků, jsou nějaké konspirační skupiny, které chtějí tuto instituci zlikvidovat? Myslím si, že to tak není. Berete v úvahu skutečnost, že Rada pro výzkum a vývoj je pouze poradním orgánem vlády? A že je to nakonec vláda a Poslanecká sněmovna, kdo o rozpočtu rozhoduje? Předseda Akademie věd Jiří Drahoš zmiňoval Hanu Arendtovou a proměnu člověka ve funkcionáře. Chci říci, že funkcionáři, o kterých pan předseda mluvil, jsou skutečně jenom úředníci s poradním hlasem. V konečném důsledku budou rozhodovat poslanci Parlamentu České republiky. Máte-li tedy nějaké připomínky, trefujte se do mě. Budu si celou diskusi psát a rád se budu účastnit i jednání, která budou pokračovat.
Odborné komise Rady vlády pro výzkum a vývoj včetně komise pro hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, ze které někteří z vás v probíhající diskusi udělali původce spiknutí proti Akademii věd České republiky, jsou orgány, v nichž zasedají významní lidé z akademické obce, aplikovaného výzkumu a samozřejmě také lidé, kteří pracují na Akademii věd České republiky. Opravdu se domníváte, že tito lidé – ať jsou odkudkoli – s vámi nesdílí základní etický kodex vědce a že sledují nějaké své partikulární zájmy? Nebo že jim za likvidaci Akademie věd České republiky snad někdo dobře zaplatil, jak se objevilo v jednom z diskusních příspěvků?
Máte pravdu, když říkáte, že hodnocení výzkumu a vývoje by bylo možné dělat lépe a že je možné navrhnout nový či modifikovaný systém rozdělování prostředků na výzkum a vývoj. O tom nikdo nepochybuje. Ovšem nový, ideální a pro všechny nebo alespoň pro většinu přijatelný návrh na stole není.
Za nejpodstatnější považuji, že pokles institucionálních prostředků v rozpočtu Akademie věd v roce 2010 může být připsán na vrub uplatnění nového systému hodnocení jen z jedné třetiny. Zbývající dvě třetiny mají původ v něčem jiném. Výzkum a vývoj dostává v roce 2010 částku o dvě miliardy korun nižší, než se předpokládalo v době, kdy se plánoval pravidelný 8% nárůst výdajů. Povězme si, co by se stalo, kdyby nebyla krize, tj. kdyby tempo růstu zůstalo zachováno. Odpověď najdete v loňském střednědobém výhledu. Cituji: „institucionální prostředky Akademie věd České republiky by poklesly o 100 milionů korun“. Proč? Odpověď je jednoduchá. V roce 2004 Akademie věd České republiky vydala rozhodnutí o podpoře výzkumných záměrů ústavů Akademie věd České republiky na léta 2005–2010 ve výši 31 miliard korun. Přitom v roce 2004 byly výdaje na tehdy končící výzkumné záměry ústavů Akademie věd tři miliardy korun.
Nemusíme být ekonomy ani nemusíme rozumět státnímu rozpočtu, abychom pochopili, že šlo o nekrytý šek, který stát nikdy nemohl proplatit. Původní zákon to ale umožnil; a tak se z tohoto rozhodnutí stal závazek, jakýsi mandatorní výdaj. Nastalo každoroční dohadování o rozpočtu, ke kterému se nejprve vyjadřovala Rada pro výzkum a vývoj a následně vláda. Vyjednávací pozice Akademie věd a některých dalších resortů, které uplatnily stejný trik, byla samozřejmě silná, poněvadž výdaje na výzkumné záměry bylo podle zákona nutné krýt přednostně. Institucionální prostředky na výzkumné záměry AV ČR strmě rostly a výzkumné záměry se upravovaly podle toho, kolik se podařilo získat. Dotace se nakonec v případě Akademie věd vyšplhaly v letošním roce na 4,3 miliardy korun a najednou přišel velký problém – státu došly peníze. Nebyla jiná cesta než zatáhnout za brzdu, změnit zákon, který umožnil institucionální financování postupně převést na jiný princip.
Jinými slovy – bylo třeba postupně zrušit mandatorní institucionální výdaje na výzkumné záměry, které si fakticky bez možnosti zásahu vlády a Poslanecké sněmovny resorty schvalovaly úplně samy.
Je nezbytné poznamenat, že Akademie věd si takto nahospodařila poměrně hodně. Ze zmíněných 31 miliard korun do letošního roku takto získala 18,8 miliard korun. Zbytek je krátký a prostý; přišla krize a ze snížení o 100 milionů korun pro Akademii věd se stalo snížení o 460 milionů korun, k tomu přibylo plošné krácení tak, aby zbyly prostředky na projekty strukturálních fondů s nárůstem 1,2 miliardy korun, což u AV znamená snížení o 570 milionů korun.
Rád bych ale zdůraznil, že u projektů strukturálních fondů získá Akademie věd – a to podle velmi střízlivého odhadu – mezi čtvrtinou a třetinou prostředků. Jen v roce 2010 jsou to tři miliardy korun, celkově pak téměř 12 miliard korun.
Jsou to bohužel fakta, která snad dostatečně ukazují, že problém není ani v Radě pro výzkum a vývoj ani v metodice hodnocení, kterou jste někteří z vás ve svých příspěvcích nazvali kafemlejnek. Problém je v tom, že do kafemlejnku nelze sypat tolik kafe jako dřív a podle toho, jak jsme si sami určovali. Je to problém věcný, žádné spiknutí, žádné konspirace proti Akademii, žádná její likvidace. Stará metoda rozdělování prostředků na vědu a výzkum prostě narazila na jeden problém – na dno státní kasy. Proto mně na probíhající debatě nejvíce vadila míra určité demagogie a razance; myslím si, že byla zbytečná. K vystoupení na Sněmu mne do značné míry přimělo i prohlášení stínového ministra školství za sociální demokracii pana doc. Havla z 27. května 2009 Zastavte likvidaci Akademie věd, které se objevilo jako jeden z příspěvků ve vaší diskusi.
Jiří Havel v něm například tvrdí, že Akademie věd má s pouhými 12 % z celkového počtu vědeckých pracovníků České republiky účast na impaktovaných publikacích 37 %, na celkové citovanosti se podílí 43 %. Předesílám, že bych byl poslední mezi těmi, kteří by chtěli zpochybňovat vynikající výsledky, kterých vědci v Akademii věd České republiky dosahují.
Mám-li zmínit jen nejvýznamnější jména české vědy, mám opravdu hlubokou úctu k objevům prof. Antonína Holého nebo prof. Pavla Hobzy. Nemohu ale akceptovat manipulaci s údaji, jejímž cílem je prokázat, že Akademie věd ční ve výsledcích vědy a výzkumu vysoko nad ostatními, tzn. nad vysokými školami, které si tedy nezaslouží nic jiného, než z jejich rozpočtu uloupnout více peněz.
Faktem je, že pokud vezmeme základní veřejný sektor, kde tyto výsledky v prvé řadě vznikají a kam za ně proudí finance, v ústavech Akademie věd v současné době pracuje nikoli 12 %, ale 21 % ze všech výzkumných pracovníků, přičemž na vysokých školách jich pracuje 57 % a v resortních výzkumných ústavech 22 %. Tvrzení Jiřího Havla, že Akademie věd je osou základního výzkumu, není úplně pravdivé. Vysoké školy ve zmíněných impaktovaných časopisech svými 54 % již Akademii věd s jejími 37 % předstihly. Dlužno říci, že se jim to podařilo za výrazně méně prostředků určených na vědu a výzkum, které vysoké školy ve srovnání s Akademií věd dostávaly; zhruba o jednu miliardu korun méně.
V probíhající debatě mne zaujala ještě následující věc. Často v ní zaznívají požadavky, aby vláda ve prospěch Akademie – zcela mimo pravidla hry – zkrátila výdaje na vědu a výzkum tam, kde lze očekávat přímý vliv na oživení ekonomiky, tzn. výdaje na výzkum, který spolufinancují podniky, výdaje na spolufinancování výzkumu uskutečňovaného v rámci strukturálních fondů.
Kromě toho by muselo dojít ke zkrácení výdajů na výzkum na vysokých školách, v neposlední řadě i tam, kde se o tyto prostředky soutěží podle nejtvrdších kritérií, tj. na výzkum financovaný formou veřejné soutěže.
Přestože výdaje na vědu a výzkum zůstávají vládní prioritou a nemají být – na rozdíl od jiných výdajů – kráceny, nelze v době krize zajistit neomezený růst. Pokud je Akademie věd tak dobrá – a já věřím, že je dobrá – proč se o tyto prostředky nechce pokusit soutěžit jako ostatní instituce? A místo toho peticemi a prohlášeními tlačí na vládu a na politiky a žádá navýšení vlastního rozpočtu?
Za předsedy Rady pro výzkum a vývoj Mirka Topolánka a 1. místopředsedkyně Rady paní ministryně Kopicové v dobách ekonomické prosperity vzrostly výdaje Akademie věd o více než miliardu. Zdá se, že vedení Akademie věd by mělo zaregistrovat, že prosperita bohužel skončila. Je krize a věda a výzkum z této krize prozatím vychází nejlépe, tj. bez škrtů.
Rezervy máme všichni. Má je i Akademie věd. Svědčí o tom například to, že na jejích natolik zdůrazňovaných excelentních výsledcích se podílí jen 13 % jejích pracovníků a že tři čtvrtě miliardy korun ročně alokuje na činnosti, které neslouží jen pro vědu.
Nechci zvyšovat napětí a uvádět, kde všude lze šetřit. Možná postačí říci, že třetina státních úředníků ve výzkumu a vývoji sedí v Kanceláři Akademie věd. Ale věřte, že kdybych promlouval teď k akademické obci vysokých škol a některé rektory vidím, jistě bych konstatoval něco podobného. I na vysokých školách se stále kromě dobré vědy financuje hra na vědu, rovněž ministerských úředníků je také více než dost.
Všichni dobře víme, že se u nás kromě vynikajícího výzkumu světové úrovně financuje i výzkum, z něhož nejsou téměř žádné výsledky. Kdykoli se ale komise pro hodnocení výsledků při Radě pro výzkum a vývoj pokusila nastavit přísnější kritéria a omezit financování institucí za pseudovýsledky, a to jak v základním, tak i v aplikovaném výzkumu, akademická obec, vysoké školy a Akademie věd se nebývale rychle semkly a protesty žádoucí změnu často zablokovaly. Současně si ale táž akademická obec stěžuje, že vláda ony zbytné výsledky financuje, čímž krátí zdroje na výzkum užitečný.
Podobné debaty a spory k ničemu dobrému nepovedou. Jsem stejně jako vy pro hledání účinnějších a spravedlivějších nástrojů k rozdělování institucionálních prostředků na vědu a výzkum. K těmto nástrojům ale rozhodně nepatří nátlak a ostrá vyjádření. Myslím si, že rok 2010 lze s navrženým rozpočtem na institucionální financování přežít a máme dostatek času se věnovat věcné diskusi nad možnými změnami systému. Předseda Akademie věd Jiří Drahoš chce jednat; k této debatě jsem připraven a myslím si, že tato debata bude pro nás prospěšná.
Existuje ale ještě jedna podmínka, kterou je potřeba zmínit. Musí jít o změny, které budou přijatelné pro všechny nebo alespoň pro většinu z těch, kteří se na poli výzkumu a vývoje a inovací pohybují. Je nutné nejen hájit vlastní zájmy – což Akademie věd umí dobře – ale mít také respekt vůči ostatním, kteří se v této oblasti pohybují. Jedno je totiž jisté: vyjednat „nevyjednatelné“, a navíc ze dne na den v reálném světě nepůjde. Věřím, že se vyhrocená debata zklidní a že společně nalezneme způsob, jak těžkým obdobím hospodářské krize projít, aniž bychom české vědě bez ohledu na to, zda ji dělá Akademie věd, vysoké školy nebo někdo jiný způsobili nenahraditelné ztráty.
Závěrem mého příspěvku mi dovolte ještě jeden malý komentář. Když jsem se probíral příspěvky diskusí k tomuto tématu, narazil jsem na článek, kde se mluvilo také o mně v tom smyslu, že Akademii věd považuji za pohrobka sovětského vzoru. Není tomu tak a nebude tomu tak ani do budoucna. Předpokládám, že Akademie věd bude velice významnou součástí naší vědy.
když jsem si připravoval vystoupení na tento Sněm, procházel jsem na toto téma spoustu diskusních příspěvků a zvažoval, co říci. Tři měsíce před volbami by bylo velice jednoduché říci věty, které chce tento sál slyšet. Říci, že předseda AV ČR Drahoš má ve všem pravdu a že s ním ve všem souhlasím, abych získal potlesk. Já jsem se rozhodl, že touto cestou nepůjdu a sdělím vám, jaký názor na tuto věc mám opravdu. Koneckonců pan předseda Jiří Drahoš mluvil o tom, že bude jednat s příslušnými parlamentními stranami, s příslušnými parlamentními výbory – k tomuto jednání jsem připraven. Chci ještě připomenout, že můj výbor se rozpočtem Akademie věd zabývá, má to ve své gesci.
Poslanec Waltr Bartoš
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Dovolte mi na začátek říci, že moje vystoupení na mimořádném Sněmu by nemělo být chápáno jako snaha politizovat problém, který je podle mého názoru jednoznačně problémem věcným a jako takový musí být řešen. Rád bych odmítl snahy jak některých politiků, tak bohužel také některých velmi významných členů akademické obce politizovat téma rozpočtu Akademie věd České republiky. Musím také dodat, že s velkým znepokojením pozoruji, jak se někteří z účastníků diskuse, která již řadu týdnů mezi členy Akademického sněmu probíhá, pokouší členům Rady pro výzkum a vývoj a jejím odborným komisím podsouvat úmysly – záměrně se vyhýbám slovům „ďábelské úmysly“ – tuto instituci zničit. Opravdu se domníváte, že za nepříznivým vývojem jedné, byť významné části rozpočtu Akademie věd, jmenovitě institucionálních prostředků, jsou nějaké konspirační skupiny, které chtějí tuto instituci zlikvidovat? Myslím si, že to tak není. Berete v úvahu skutečnost, že Rada pro výzkum a vývoj je pouze poradním orgánem vlády? A že je to nakonec vláda a Poslanecká sněmovna, kdo o rozpočtu rozhoduje? Předseda Akademie věd Jiří Drahoš zmiňoval Hanu Arendtovou a proměnu člověka ve funkcionáře. Chci říci, že funkcionáři, o kterých pan předseda mluvil, jsou skutečně jenom úředníci s poradním hlasem. V konečném důsledku budou rozhodovat poslanci Parlamentu České republiky. Máte-li tedy nějaké připomínky, trefujte se do mě. Budu si celou diskusi psát a rád se budu účastnit i jednání, která budou pokračovat.
Odborné komise Rady vlády pro výzkum a vývoj včetně komise pro hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, ze které někteří z vás v probíhající diskusi udělali původce spiknutí proti Akademii věd České republiky, jsou orgány, v nichž zasedají významní lidé z akademické obce, aplikovaného výzkumu a samozřejmě také lidé, kteří pracují na Akademii věd České republiky. Opravdu se domníváte, že tito lidé – ať jsou odkudkoli – s vámi nesdílí základní etický kodex vědce a že sledují nějaké své partikulární zájmy? Nebo že jim za likvidaci Akademie věd České republiky snad někdo dobře zaplatil, jak se objevilo v jednom z diskusních příspěvků?
Máte pravdu, když říkáte, že hodnocení výzkumu a vývoje by bylo možné dělat lépe a že je možné navrhnout nový či modifikovaný systém rozdělování prostředků na výzkum a vývoj. O tom nikdo nepochybuje. Ovšem nový, ideální a pro všechny nebo alespoň pro většinu přijatelný návrh na stole není.
Za nejpodstatnější považuji, že pokles institucionálních prostředků v rozpočtu Akademie věd v roce 2010 může být připsán na vrub uplatnění nového systému hodnocení jen z jedné třetiny. Zbývající dvě třetiny mají původ v něčem jiném. Výzkum a vývoj dostává v roce 2010 částku o dvě miliardy korun nižší, než se předpokládalo v době, kdy se plánoval pravidelný 8% nárůst výdajů. Povězme si, co by se stalo, kdyby nebyla krize, tj. kdyby tempo růstu zůstalo zachováno. Odpověď najdete v loňském střednědobém výhledu. Cituji: „institucionální prostředky Akademie věd České republiky by poklesly o 100 milionů korun“. Proč? Odpověď je jednoduchá. V roce 2004 Akademie věd České republiky vydala rozhodnutí o podpoře výzkumných záměrů ústavů Akademie věd České republiky na léta 2005–2010 ve výši 31 miliard korun. Přitom v roce 2004 byly výdaje na tehdy končící výzkumné záměry ústavů Akademie věd tři miliardy korun.
Nemusíme být ekonomy ani nemusíme rozumět státnímu rozpočtu, abychom pochopili, že šlo o nekrytý šek, který stát nikdy nemohl proplatit. Původní zákon to ale umožnil; a tak se z tohoto rozhodnutí stal závazek, jakýsi mandatorní výdaj. Nastalo každoroční dohadování o rozpočtu, ke kterému se nejprve vyjadřovala Rada pro výzkum a vývoj a následně vláda. Vyjednávací pozice Akademie věd a některých dalších resortů, které uplatnily stejný trik, byla samozřejmě silná, poněvadž výdaje na výzkumné záměry bylo podle zákona nutné krýt přednostně. Institucionální prostředky na výzkumné záměry AV ČR strmě rostly a výzkumné záměry se upravovaly podle toho, kolik se podařilo získat. Dotace se nakonec v případě Akademie věd vyšplhaly v letošním roce na 4,3 miliardy korun a najednou přišel velký problém – státu došly peníze. Nebyla jiná cesta než zatáhnout za brzdu, změnit zákon, který umožnil institucionální financování postupně převést na jiný princip.
Jinými slovy – bylo třeba postupně zrušit mandatorní institucionální výdaje na výzkumné záměry, které si fakticky bez možnosti zásahu vlády a Poslanecké sněmovny resorty schvalovaly úplně samy.
Je nezbytné poznamenat, že Akademie věd si takto nahospodařila poměrně hodně. Ze zmíněných 31 miliard korun do letošního roku takto získala 18,8 miliard korun. Zbytek je krátký a prostý; přišla krize a ze snížení o 100 milionů korun pro Akademii věd se stalo snížení o 460 milionů korun, k tomu přibylo plošné krácení tak, aby zbyly prostředky na projekty strukturálních fondů s nárůstem 1,2 miliardy korun, což u AV znamená snížení o 570 milionů korun.
Rád bych ale zdůraznil, že u projektů strukturálních fondů získá Akademie věd – a to podle velmi střízlivého odhadu – mezi čtvrtinou a třetinou prostředků. Jen v roce 2010 jsou to tři miliardy korun, celkově pak téměř 12 miliard korun.
Jsou to bohužel fakta, která snad dostatečně ukazují, že problém není ani v Radě pro výzkum a vývoj ani v metodice hodnocení, kterou jste někteří z vás ve svých příspěvcích nazvali kafemlejnek. Problém je v tom, že do kafemlejnku nelze sypat tolik kafe jako dřív a podle toho, jak jsme si sami určovali. Je to problém věcný, žádné spiknutí, žádné konspirace proti Akademii, žádná její likvidace. Stará metoda rozdělování prostředků na vědu a výzkum prostě narazila na jeden problém – na dno státní kasy. Proto mně na probíhající debatě nejvíce vadila míra určité demagogie a razance; myslím si, že byla zbytečná. K vystoupení na Sněmu mne do značné míry přimělo i prohlášení stínového ministra školství za sociální demokracii pana doc. Havla z 27. května 2009 Zastavte likvidaci Akademie věd, které se objevilo jako jeden z příspěvků ve vaší diskusi.
Jiří Havel v něm například tvrdí, že Akademie věd má s pouhými 12 % z celkového počtu vědeckých pracovníků České republiky účast na impaktovaných publikacích 37 %, na celkové citovanosti se podílí 43 %. Předesílám, že bych byl poslední mezi těmi, kteří by chtěli zpochybňovat vynikající výsledky, kterých vědci v Akademii věd České republiky dosahují.
Mám-li zmínit jen nejvýznamnější jména české vědy, mám opravdu hlubokou úctu k objevům prof. Antonína Holého nebo prof. Pavla Hobzy. Nemohu ale akceptovat manipulaci s údaji, jejímž cílem je prokázat, že Akademie věd ční ve výsledcích vědy a výzkumu vysoko nad ostatními, tzn. nad vysokými školami, které si tedy nezaslouží nic jiného, než z jejich rozpočtu uloupnout více peněz.
Faktem je, že pokud vezmeme základní veřejný sektor, kde tyto výsledky v prvé řadě vznikají a kam za ně proudí finance, v ústavech Akademie věd v současné době pracuje nikoli 12 %, ale 21 % ze všech výzkumných pracovníků, přičemž na vysokých školách jich pracuje 57 % a v resortních výzkumných ústavech 22 %. Tvrzení Jiřího Havla, že Akademie věd je osou základního výzkumu, není úplně pravdivé. Vysoké školy ve zmíněných impaktovaných časopisech svými 54 % již Akademii věd s jejími 37 % předstihly. Dlužno říci, že se jim to podařilo za výrazně méně prostředků určených na vědu a výzkum, které vysoké školy ve srovnání s Akademií věd dostávaly; zhruba o jednu miliardu korun méně.
V probíhající debatě mne zaujala ještě následující věc. Často v ní zaznívají požadavky, aby vláda ve prospěch Akademie – zcela mimo pravidla hry – zkrátila výdaje na vědu a výzkum tam, kde lze očekávat přímý vliv na oživení ekonomiky, tzn. výdaje na výzkum, který spolufinancují podniky, výdaje na spolufinancování výzkumu uskutečňovaného v rámci strukturálních fondů.
Kromě toho by muselo dojít ke zkrácení výdajů na výzkum na vysokých školách, v neposlední řadě i tam, kde se o tyto prostředky soutěží podle nejtvrdších kritérií, tj. na výzkum financovaný formou veřejné soutěže.
Přestože výdaje na vědu a výzkum zůstávají vládní prioritou a nemají být – na rozdíl od jiných výdajů – kráceny, nelze v době krize zajistit neomezený růst. Pokud je Akademie věd tak dobrá – a já věřím, že je dobrá – proč se o tyto prostředky nechce pokusit soutěžit jako ostatní instituce? A místo toho peticemi a prohlášeními tlačí na vládu a na politiky a žádá navýšení vlastního rozpočtu?
Za předsedy Rady pro výzkum a vývoj Mirka Topolánka a 1. místopředsedkyně Rady paní ministryně Kopicové v dobách ekonomické prosperity vzrostly výdaje Akademie věd o více než miliardu. Zdá se, že vedení Akademie věd by mělo zaregistrovat, že prosperita bohužel skončila. Je krize a věda a výzkum z této krize prozatím vychází nejlépe, tj. bez škrtů.
Rezervy máme všichni. Má je i Akademie věd. Svědčí o tom například to, že na jejích natolik zdůrazňovaných excelentních výsledcích se podílí jen 13 % jejích pracovníků a že tři čtvrtě miliardy korun ročně alokuje na činnosti, které neslouží jen pro vědu.
Nechci zvyšovat napětí a uvádět, kde všude lze šetřit. Možná postačí říci, že třetina státních úředníků ve výzkumu a vývoji sedí v Kanceláři Akademie věd. Ale věřte, že kdybych promlouval teď k akademické obci vysokých škol a některé rektory vidím, jistě bych konstatoval něco podobného. I na vysokých školách se stále kromě dobré vědy financuje hra na vědu, rovněž ministerských úředníků je také více než dost.
Všichni dobře víme, že se u nás kromě vynikajícího výzkumu světové úrovně financuje i výzkum, z něhož nejsou téměř žádné výsledky. Kdykoli se ale komise pro hodnocení výsledků při Radě pro výzkum a vývoj pokusila nastavit přísnější kritéria a omezit financování institucí za pseudovýsledky, a to jak v základním, tak i v aplikovaném výzkumu, akademická obec, vysoké školy a Akademie věd se nebývale rychle semkly a protesty žádoucí změnu často zablokovaly. Současně si ale táž akademická obec stěžuje, že vláda ony zbytné výsledky financuje, čímž krátí zdroje na výzkum užitečný.
Podobné debaty a spory k ničemu dobrému nepovedou. Jsem stejně jako vy pro hledání účinnějších a spravedlivějších nástrojů k rozdělování institucionálních prostředků na vědu a výzkum. K těmto nástrojům ale rozhodně nepatří nátlak a ostrá vyjádření. Myslím si, že rok 2010 lze s navrženým rozpočtem na institucionální financování přežít a máme dostatek času se věnovat věcné diskusi nad možnými změnami systému. Předseda Akademie věd Jiří Drahoš chce jednat; k této debatě jsem připraven a myslím si, že tato debata bude pro nás prospěšná.
Existuje ale ještě jedna podmínka, kterou je potřeba zmínit. Musí jít o změny, které budou přijatelné pro všechny nebo alespoň pro většinu z těch, kteří se na poli výzkumu a vývoje a inovací pohybují. Je nutné nejen hájit vlastní zájmy – což Akademie věd umí dobře – ale mít také respekt vůči ostatním, kteří se v této oblasti pohybují. Jedno je totiž jisté: vyjednat „nevyjednatelné“, a navíc ze dne na den v reálném světě nepůjde. Věřím, že se vyhrocená debata zklidní a že společně nalezneme způsob, jak těžkým obdobím hospodářské krize projít, aniž bychom české vědě bez ohledu na to, zda ji dělá Akademie věd, vysoké školy nebo někdo jiný způsobili nenahraditelné ztráty.
Závěrem mého příspěvku mi dovolte ještě jeden malý komentář. Když jsem se probíral příspěvky diskusí k tomuto tématu, narazil jsem na článek, kde se mluvilo také o mně v tom smyslu, že Akademii věd považuji za pohrobka sovětského vzoru. Není tomu tak a nebude tomu tak ani do budoucna. Předpokládám, že Akademie věd bude velice významnou součástí naší vědy.