Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

František Slavík, 1876–1957

Obrázek k článku 

Od narození významného mineraloga Františka Slavíka uplyne v polovině srpna 130 let. Univerzitní přednášky o mineralogii tohoto znalce nerostů a nerostného bohatství českých zemí a Slovenska, které vyšly knižně, patřily několik desetiletí k nejlepší učebnici systematické mineralogie.

František Slavík se narodil 18. srpna 1876 v Kutné Hoře v rodině českého historika a středoškolského profesora F. A. Slavíka. Po gymnaziálních studiích v Táboře a v Brně odešel v roce 1895 do Prahy na univerzitu studovat přírodní vědy. Rozhodující vliv na něj měli jeho univerzitní učitelé mineralog prof. Karel Vrba a tehdejší doc. petrografie J. L. Barvíř, u něhož Slavík vypracoval doktorskou práci o rudonosné pyroxenické a biotitické rule u Pohledu nedaleko Světlé nad Sázavou. V letech 1897–1903 byl asistentem mineralogického ústavu české univerzity.

Doktorem filozofie byl promován v roce 1899, brzy nato složil státní zkoušky pro učitelství na středních školách. V roce 1903 obdržel definitivu jako profesor přírodopisu na nově založeném gymnáziu v Praze-Žižkově. Roku 1906 se habilitoval na pražské české univerzitě jako soukromý docent mineralogie, v roce 1908 jako soukromý docent na České vysoké škole technické v Praze, kde přednášel až do roku 1916. Od roku 1910 byl mimořádným profesorem mineralogie na univerzitě v Praze a od roku 1913 skutečným mimořádným profesorem. Roku 1916, když odešel prof. Karel Vrba do výslužby, stal se jeho nástupcem jako řádný profesor a současně ředitel Mineralogického ústavu při univerzitě v Praze. Ve školním roce 1924–1925 byl děkanem a ve školním roce 1937–1938 rektorem Univerzity Karlovy. Roku 1947 odešel do výslužby, i nadále však na univerzitě přednášel jako externí profesor mineralogii ČSR a až do své smrti pracoval v Mineralogickém ústavu.

První Slavíkovy mineralogické práce se týkaly především západomoravských nerostů. Brzy však přešel k řadě detailních krystalografických a mineralogických studií o různých českých i zahraničních nerostech, z nichž vynikají především studie o vesuvském salmiaku, o morfologii samsonitu a pojednání o nových fosforečnanech z Greifensteinu v Sasku. Jako vynikající znalec nerostů a nerostného bohatství českých zemí a Slovenska publikoval i množství populárně vědeckých knih. V roce 1939 vydal svůj výborně psaný spis Nerostopis a ložiska užitkových minerálů Slovenska, který vyšel po válce také ve slovenštině a za nějž byl v roce 1947 vyznamenán státní cenou. Univerzitní přednášky o mineralogii speciální, které vyšly ve dvou vydáních v letech 1919–1922 a 1927–1935 nákladem Přírodovědeckého klubu, patřily po několik desetiletí k nejlepší učebnici systematické mineralogie.

Vedle mineralogie se již od počátku své vědecké činnosti věnoval petrografii. Téměř deset let se zabýval výzkumem vyvřelin a středočeského a západočeského prekambria. Práce o vyvřelinách v českém algonkiu se staly základem výzkumu vulkanických zjevů na území Barrandienu a jeho okolí.

Dalším oborem Slavíkovy vědecké činnosti byl výzkum rudných ložisek. Z tohoto oboru můžeme upozornit na práce o žilách zlatonosného křemene bělčicko-kasejovického rudného obvodu či ve zlatodole v Roudném u Vlašimi, včetně několika souborných studií. Velice záslužný byl i jeho výzkum geologie, petrografie a rudných žil Příbramska.

František Slavík byl činný i na poli organizačním. Dlouhá léta vedl Mineralogický ústav Karlovy univerzity. V roce 1903 se stal dopisujícím členem II. třídy České akademie věd a umění, v roce 1914 členem mimořádným a v roce 1922 řádným. Působil také v Královské české společnosti nauk, jejímž mimořádným členem byl zvolen v roce 1905 a řádným v roce 1923. Byl členem Masarykovy akademie práce a předsedou jejího I. odboru, členem Československé národní rady badatelské, Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech a mnoha dalších.

Během II. světové války se zapojil do českého odboje. V únoru 1943 však byl i se svou manželkou zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech v Terezíně, Osvětimi a v Buchenwaldu, jeho žena v koncentračním táboru v Osvětimi zahynula.

Po válce se zúčastnil přípravných prací k založení Československé akademie věd, v roce 1952 byl jmenován akademikem ČSAV a stal se prvním předsedou II. sekce ČSAV.

Vlasta Mádlová,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR