English
Zajímavé, srozumitelné a samo sebou věcně správné informování o vědě – to je náplň a cíl popularizace vědy. Jako jeden z jejích nástrojů lze považovat vědecký esej. Esej původně označoval francouzsky i anglicky pokus. U nás má význam jediný: Subjektivní literární úvaha.
Osobní vědecká literární úvaha – v těchto čtyřech slovech je skryto vše, co by měla obnášet: Nenudí složitou objektivitou, nevyžaduje výčty ve službách úplnosti či naopak omluvy neúplnosti. Musí se, jakkoli volně, dotýkat vědy, mít formu co možná beletrickou (zkrátka krásně se číst) a v neposlední řadě by měla jít do všeobecně lidské šířky (nikoli už věda v denním životě, spíše věda v povědomí až v podvědomí). Pokud ještě k tomu nabízí nečekané souvislosti až ve smyslu bradburyovského efektu motýlího křídla, tím lépe. Umět vědecký esej není snadné. U nás se mu pravidelněji věnuje kupříkladu biolog-filozof Stanislav Komárek (další, nejmenovaní, prominou – a vidíte, TOHLE už esej není!). Nicméně začátkem února t. r. vydalo nakladatelství Academia knihu vědeckých esejů Stephena Jaye Goulda Dinosauři v kupce sena.Své popularizační a esejistické vyznání v ní Gould poodhaluje na straně 144: "Mýtus o zcela nezávislé vědě založené na přísné matematické objektivitě a určené jen pro zasvěcence může sice zpočátku někomu imponovat, nakonec se však ukáže jako škodlivý, protože staví bariéry spontánnímu porozumění a studenty dovádí k názoru, že věda je mimo jejich schopnosti."
A o tři strany dál: "Říká se, že pravda je všemocná a vždy zvítězí, ale my se k ní propracováváme složitými a často protichůdnými cestami subjektivních přístupů. Věda je tedy stejně osobní záležitost jako například umění, přestože jejím hlavním cílem je poznání pravdy a nikoli krásy (navzdory tomu, že umělci pravdu hledají také a že dobrá věda je ve své podstatě rovněž krásná)."
Pomyslnou reakci Přírody na to, že jí nakukujeme pod sukně a šilháme za výstřih, zde Gould nabízí verši Walta Whitmana:
"Nemluvím někdy sama proti sobě?
Připouštím, že někdy ano.
(Jsem totiž nezměrná a zahrnuji mnohost.)"
Přečetl jsem dost popularizačních knih. Všechny obsahovaly úseky, kdy se ve mně zatajil dech a já si uvědomil hloubku té či oné vědy. Ale i hloubku své nevědomosti. V Gouldových Dinosaurech jsem se naopak sám sebe místy ptal: Kde je ta věda? Přitom autor patří k "Pánům vědcům", byl jedním z nejvýznamnějších paleontologů minulých let. Jenže on tady vědu dávkuje tak jemně a plynule, že si jí tam zhusta ani nevšimneme. Tím spíš, že ji oplétá až neuvěřitelným množstvím moudrých výroků a citátů, veršů (vedou Shakespeare a Tennyson), historek z vědeckých kuchyní i všelikých faktů občas zapadlých tak, že by se za ně nemusel stydět ani specializovaný dějepisec. Příklady namátkou: Jak to doopravdy bylo se slavným Newtonovým výrokem "stál jsem na ramenou obrů"? Proč měl Bůh nezřízenou zálibu v broucích?
Závěrečný esej Průměrem se říditi nelze, kde Gould popisuje své myšlenkové pochody poté, co se dozvěděl, že má rakovinu, nelze označit jinak než epitetem strhující. Však se také dostal na americké webové stránky Cancerguide jako příklad, jak se chovat při nádorovém onemocnění… Nejvyšší nároky splňuje i stylově čistý, množstvím užitečných vysvětlivek opatřený překlad našeho předního paleontologa Zbyňka Ročka, rovněž zkušeného popularizátora. Jediné chybičky jsem si všiml: Francis Galton nebyl synovcem Charlese Darwina, jak se praví ve vysvětlivce na straně 436 dole, nýbrž oba pánové byli bratranci (měli společného dědečka Erasma Darwina).
Nelze se nezmínit rovněž o přívětivé ceně: za 35 skvělých esejů na 670 stranách vydáte korun 295. No, nekupte to!
František Houdek