Zodpovědné chování ve vědě

Sdělení přednesené na konferenci Zodpovědné chování v základním a klinickém výzkumu, organizované Ministerstvem vědy, Ministerstvem zdravotnictví a Polskou akademií věd, ve Varšavě 3.–4. června 2005

Vědecká komunita dlouho podstupovala riziko, že bude obviňována z povýšenosti. Zaujala totiž postoj, jako by věda byla "věží ze slonoviny"; postoj, který odmítá odpovědnost za dopad výzkumu na člověka a společnost. Tento názor byl často hájen slovy: "Věda se zabývá tím, jaké věci jsou, ne tím, jaké by měly být." V posledních několika desetiletích se však otázka vědy a hodnot a jejich vzájemného propojení stala významným předmětem diskuse – rozhodně v oblasti lékařských věd.

Útoky na autonomii a suverenitu vědy přicházely z různých směrů:
Nejprve to bylo hnutí proti establishmentu v sedmdesátých letech, kdy politicko-vědecké reflexe autorů, jako je Marcuse, Adorno, Habermas a Holzkamp získaly na popularitě a studentští aktivisté i kritičtí vědečtí pracovníci je ochotně přijímali. Jejich protesty nepochybně přispěly k odhalení omylu, že svoboda vědy je totéž co odmítání společenské odpovědnosti.
Druhý útok na svobodnou a autonomní akademickou vědu přišel koncem osmdesátých let s požadavkem z vládních i průmyslových kruhů na "zužitkování" vědeckého výzkumu. Vědecké cíle tak byly považovány za podřízené cílům ekonomickým a technologickým. Užitečnost, použitelnost a ekonomický význam se staly důležitějšími kritérii pro výzkum než význam čistě vědecký.
Otázka, zda věda má mít charakter autonomní a nezávislý na hodnotách, nebo zda se má ohlížet na současné problémy a být hodnotami vázána, se v posledních letech diskutuje i ve vědeckém světě samém.

Věda: Na hodnotách nezávislá nebo závislá?
Problém vztahu mezi hodnotami a vědou získal na důležitosti v posledních několika desetiletích, ale názory se stále rozcházejí. Na jedné straně je obhajován názor, že vědecké poznání je nezávislé na hodnotách, a nemá tedy žádné mravní konotace. Argumentuje se takto: Věda nám říká, jaký svět je, ať se nám to, co slyšíme, líbí nebo ne. Základní výzkum je motivován vědeckou zvídavostí, a ne nadějí, že bude prakticky využit. Etické a mravní otázky mohou vyvstat jen tehdy, je-li věda aplikována a očekává-li se, že vytvoří užitečné postupy nebo objekty. Ale pak se stala technologií a již to není věda. Technologické objekty nebo procesy mohou být použity k dobrému nebo ke špatnému. Výstupem vědy je však hlubší poznání, ideje, poznatky, které jsou samy o sobě neutrální a mohou být znehodnoceny jen tehdy, smísí-li se s politickými, sociálními, ekonomickými nebo jinými mimovědeckými cíli (např. Wolpert, 1999).
Na druhé straně existuje jiný názor, který nepřijímá premisu, že věda má mít zájem jen na vytváření spolehlivého poznání, a měla by tedy být nezávislá na hodnotách. Na obranu hodnotově závislého charakteru vědy jsou předkládány tyto argumenty:

• Je základní povinností všech vědců a badatelů uvědomovat si paradigmatické předpoklady a sociálně-historický kontext svých vědeckých aktivit. Toto uvědomění je samo o sobě jevem metavědeckým a zakotveným v hodnotách. Naše formulace a modely jsou vždy abstrakcí skutečného stavu a ten je možné vystihnout pouze aproximací nebo "rekonstrukcí" reality.
• Rozhraní mezi základní a aplikovanou vědou není tak zřetelné, jak se často říká. Obě tyto sféry se značně překrývají a je stále obtížnější identifikovat části vědy, které nemají dopad na technologii nebo samy nejsou technologií ovlivňovány. Proto názor, že přívlastek "nezávislá na hodnotách, autonomní" náleží vědě a "závislá na hodnotách, heteronomní" patří aplikované vědě a technologii, je již neudržitelný.
• Vědci se zabývají sociální, politickou nebo psychologickou realitou, kterou nepřetržitě ovlivňují a mění vědecké poznatky. Zdraví, bezpečnost, komunikace, soukromí, mobilita, blahobyt a hospodářský rozvoj a mnohé jiné hodnotné cíle lidstva radikálně ovlivňuje pokrok moderní vědy. Ale přímým důsledkem tohoto pokroku je mnoho etických nebo společensko-politických problémů. Vědci by si to měli uvědomovat a měli by předvídat změny, které s sebou takový vědecký pokrok přináší, a problémy, které způsobí.
• I v případě, že vědci sami nebudou činit žádné politické nebo etické volby a omezí se na předkládání pravděpodobností a rizik spojených s určitými možnostmi výběru, jejich uvažování nebude nezávislé na hodnotách. Rizika v sobě zahrnují hodnoty a normativní volby, kterým vědec musí čelit. Objevují se takovéto otázky: Rizika pro koho? Jak daleko sahá "právo vědět"? Co je rovnováha mezi právem jednotlivce na sebeurčení a zájmy větších skupin nebo společnosti jako celku? Na jaké úrovni jistoty musí vědec vydat varování, zvlášť pokud jde o nějaký nevratný vývoj?

Vědci se nemohou vyhnout metavědecké otázce, zda to, čemu se věnují, stojí za to vědět. Musí ospravedlnit – nejen sami před sebou, ale také před veřejností, pokud jde o peníze daňových poplatníků nebo sponzorů – proč se nějakou vědeckou otázkou zabývat. Toto ospravedlnění ve své podstatě znamená mimovědecké volby a rozhodnutí.
Pro vědu je ovšem zásadní, aby si zachovala objektivitu tváří v tvář tlaku náboženských přesvědčení, ideologických hnutí, průmyslových lobby, tlaku vládního či politického a tlaku sociálních nátlakových skupin. Na druhé straně je stále obtížnější oddělit funkce produkování poznání a činění hodnotově závislých rozhodnutí při poskytování výsledků výzkumu veřejnosti nebo společnosti jako celku. Výzkum je tedy pevně zasazen do kontextu hodnot, zájmů a politických cílů. Vědci udělají dobře, když to nebudou popírat, ani se nebudou stahovat do bezpečí slonovinové věže, ale uvědomí si to a přijmou přiměřenou zodpovědnost se vší vážností. Mnoho vědeckých institucí a akademií uváženě zařadilo otázky etiky ve vědě na pořad jednání.

Vnější sociálně-etické problémy ve vědě
V jedné své dřívější publikaci jsem upozornil na rozdíl mezi vnějšími a vnitřními sociálně-etickými problémy. První kategorie se týká otázek sociálně-etického kontextu a rovněž důsledků vědeckého výzkumu. Objevují se takovéto otázky:

• Jak ospravedlníme volbu tématu výzkumu? Je to, co hodláme zkoumat, hodno poznání? Jde o otázku osobních preferencí a hodnot výzkumného pracovníka, která je v mnoha případech důležitá i pro daňové poplatníky a sponzory.
• Je vědecký výzkum skutečně nezávislý na sponzorech, zaměstnavatelích, klientech nebo jiných zainteresovaných stranách? Víme, že vědecký výzkum by měl být nezávislý a neměl by podléhat vnějšímu tlaku a vlivu. Ale až příliš často – a to platí zejména pro výzkum sponzorovaný nebo smluvní – převládá pokušení "nepokousat ruku, která krmí".
• Do jaké míry je badatel zodpovědný za to, co se děje s výsledky? Výsledky výzkumu mohou být použity k dobrému nebo ke špatnému. Mohou se změnit v požehnání pro jednotlivce či společnost, ale je také mnoho případů, kdy vědci s politováním zjišťují, že jejich výzkum zneužívají kolegové, pracovníci z praxe nebo médií.
• Jsou případy, u nichž etické námitky vůči jistým výsledkům výzkumu nebo jistým důsledkům nového poznání příliš sílí? Někdy je pokrok vědeckého a technologického rozvoje rychlejší než nezbytná reflexe jejich společenských a mravních důsledků. V oblasti medicíny je to například klonování, genetický výzkum rakoviny, výzkum embryonálních kmenových buněk či xenotransplantace.

Poslední dva příklady vyvolávají zajímavou otázku, zda a kdy by bylo možné kvůli opožděné etické reflexi požadovat rozhodnutí "no go – nepokračovat" nebo "slow go – pokračovat pozvolna". "No go" znamená, že daný výzkum je zcela nepřijatelný. Rozhodnutí "slow go" by se uplatnilo v případě, že vědecký nebo technologický vývoj neprobíhá v souladu s etickou reflexí jeho dopadu a důsledků. Výzkum by mohl být dočasně pozastaven, dokud by etické důsledky neprošly veřejnou diskusí a nebylo dosaženo přijatelné shody (McLaren, 1999).
Když probíráme omezení, která je třeba vědě dát, rád bych prohlásil, že obecně by bylo nepřiměřené upustit od výzkumu ze strachu, že by mohl být zneužit nebo nezodpovědně uplatněn. To by téměř jistě znamenalo konec veškerého výzkumu, protože úmyslnému zneužití jsou v zásadě přístupny téměř všechny vědecké výsledky. Dalším problémem souvisejícím s omezováním výzkumu na základě potenciálně nežádoucích nebo nebezpečných důsledků je, že takové důsledky nejsou vždy snadno předvídatelné, zvlášť u základního nebo novátorského výzkumu. Konec konců, jedním z charakteristických rysů takového výzkumu je, že jeho výsledky se nedají předvídat nebo naplánovat předem. Pro kreativitu a serendipitu, tj. připravenost využívat šťastné náhody, je typické překvapení.
Dále je nutné si uvědomit, že jakákoli diskuse o omezeních vědeckého výzkumu je spojena s nebezpečím. Historie přímo oplývá příklady (Galileo, More, Spinoza, Lysenko), kdy věda byla potlačována kvůli tomu, že výsledky jejího výzkumu nenašly přízeň u vládnoucích ideologů, nesloužily zájmům ekonomických či politických elit nebo protiřečily zájmům různých hnutí a akčních skupin (někdy zcela přijatelných), například feminismu, hnutí proti diskriminaci, aktivistům na ochranu životního prostředí či hnutí za svobodu. I lékařské a behaviorální vědy mají své oběti. Před několika lety New England Journal of Medicine popsal, jak farmaceutická lobby uplatňovala nemístný nátlak na výzkumné pracovníky, kteří měli v úmyslu publikovat data, jež byla pro tuto lobby nežádoucí (Deyo et al, 1997). The Economist (10–4–04) otiskl stížnosti americké Unie angažovaných vědců (Union of Concerned Scientists) na zmanipulování procesu, jímž věda vstupuje do politických rozhodnutí. Poradce prezidenta Bushe pro vědu John Marburger se sice snažil tato tvrzení vyvrátit (Nature, 428, 84–04, Science, 305, 30–7–04), ale mnohá z nich jsou stále nevysvětlena. Jedním z neblaze proslulých příkladů je případ vynikající odbornice v buněčné biologii Elizabeth Blackburnsové z University of California, která byla odvolána ze svého členství v prezidentské radě pro bioetiku, protože, jak sama tvrdí, otevřeně podporovala výzkum kmenových buněk lidských embryí. Jsem si jist, že podobné případy se najdou ve všech zemích.
Vraťme se k rozhodnutím "no go": Existují etická omezení pro vědecký výzkum, který se dotýká nezpochybnitelných hodnot, jež by všichni vědci považovali za nesporné? Která etická omezení by měla tak univerzální kategorickou povahu? V dřívější publikaci jsem navrhl, že bychom se mohli shodnout na těchto zásadách:

1. Výzkum není ospravedlnitelný, pokud před experimentem, při něm nebo po něm, případně při sběru dat vznikne nepřijatelná škoda na předmětu výzkumu nebo na životním prostředí a společnosti (nepokoje, plýtvání, znečištění). To platí pro všechny předměty výzkumu, ať jde o lidi, zvířata, přírodu nebo kulturu.
2. Výzkum by se měl zastavit také tehdy, pokud jeho povaha a důsledky jsou v rozporu se základními lidskými hodnotami. Tyto hodnoty vždy zahrnují:
   a) respekt k lidské důstojnosti, který zaručuje veškerou autonomii jednotlivců a svobodu volby, informovaný souhlas před účastí ve výzkumu a odmítnutí jakéhokoli úmyslu komercializovat lidské tělo;
   b) solidaritu s lidstvem, která garantuje solidaritu s lidskými bytostmi na základě rovnosti;
   c) solidaritu s budoucími generacemi, což zahrnuje širší odpovědnost za udržitelný rozvoj planety, kterou přenecháme budoucím generacím.

Vnitřní etické problémy
Vnitřní etické problémy se všechny týkají nevhodného chování vědců. Tato kategorie zahrnuje:

• nevhodné nebo nemoudré chování, pokud jde o předmět experimentu, jako je například nedostatečná ochrana soukromí nebo anonymity, zanedbání požadavku opatřit si informovaný souhlas, diskriminace, nepatřičné zacházení s pokusnými zvířaty atd.;
• nevhodná komunikace s obecnou veřejností a médii, což zahrnuje příliš pozitivní a optimistické informování o výsledcích výzkumu vzbuzující příliš mnoho neoprávněných nadějí, zvláště v lékařském výzkumu;
• zanedbání pravidel dobrých mravů, například nezasloužené autorství, nekorektní citace, nezachovávání pořadí autorů podle míry přispění nebo abecedního pořádku, je-li míra přispění stejná, porušení zásady vyhnout se střetu zájmů (při recenzování pro účely publikace nebo subvence) atd.;
• manipulace s daty nebo s jejich interpretací včetně padělání (vymýšlení nebo falzifikace dat), podvod (úmyslné porušení metodologických požadavků – odebírání vzorků, statistické techniky – tak, aby bylo vytvořeno falešné potvrzení hypotéz nebo jinak zkresleny výsledky);
• porušení práv k duševnímu vlastnictví, například plagiátorství nebo krádež kolegova objevu či nápadu některého studenta.

Všechny přestupky ovšem nejsou stejně závažné. Nejzávažnější z nich je manipulace s daty, rozdíly jsou však i v rámci jednotlivých kategorií. Vymýšlení dat je závažnější než jejich zaokrouhlování nebo použití příliš malého vzorku; opsání podstatných částí textu je trestuhodnější než krádež nápadu vysloveného při rozhovoru mezi kolegy.
Spolehlivá data o výskytu nepatřičného chování jsou vzácná a také těžko dostupná. Část problému vzniká proto, že není vždy snadné stanovit jasnou hranici mezi nepřijatelným a (stále jakž takž) přijatelným jednáním. Kde leží hranice mezi experimentálním důkazem založeným na příliš malém množství vzorků a objasněním argumentu na případových datech? Nebo mezi plagiátorstvím a nedbalou citací? Byla nesprávná, ale "příznivá" statistická metoda zvolena opravdu úmyslně? Jde o selektivní používání důkazů nebo o odlišnou metodu či dokonce jiné paradigma?
Počet hlášených případů ve vědeckých a veřejných médiích však stále roste, a to i v lékařském výzkumu. Uveďme jen několik známých případů uveřejněných v médiích:

• Před několika lety časopisy Nature a Science podrobně informovaly o nechvalně známém podvodu skupiny vědců pracujících na výzkumu rakoviny v Max Delbrück Zenter für molekulare Medizin v Berlíně.
• V téže době (13–9–01) časopis Nature odhalil řadu šokujících případů krádeží nápadů, kterých se dopustili recenzenti odborných článků.
• Times Higher (27–04–01) odhalil, že nejméně devatenáct přehledných článků publikovaných v renomovaném časopise New England Journal of Medicine napsali vědci, kteří byli finančně propojeni s farmaceutickými společnostmi, jež uvedly testované léky na trh.
• Na nedávné konferenci Office of Research Integrity (ORI) jednoho z útvarů amerického Ministerstva zdravotnictví byla prezentována řada případových studií včetně dramatického případu Research Triangle Institute v Severní Karolíně, kde nastala doslova "epidemie falzifikace"; zaměstnanci jednoduše padělali celé balíky dat.
• Institut experimentální imunologie při Curyšské univerzitě nesoucí jméno nositele Nobelovy ceny Rolfa Zinkernagela byl nedávno obviněn z manipulování dat (Nature 20–02–03).
• New England Journal of Medicine musel stáhnout jeden příspěvek, protože řada jeho spoluautorů vůbec nevěděla, že byl "jejich" článek zaslán k otištění.
• Již dříve týž časopis popsal, jak farmaceutická lobby vyvíjela nepatřičný nátlak na výzkumné pracovníky, kteří hodlali publikovat údaje pro farmaceutickou lobby nežádoucí (Deyo et al., 1997).

Jde pouze o výběr z všeobecně známých případů nepatřičného chování vědců, ale existuje obava, a bohužel nikoli neopodstatněná, že mnohem více manipulací s výzkumnými daty projde bez povšimnutí. Před třemi lety se časopis Nature (418, 08–08–02) zabýval zprávou, kterou právě vydal American Institute of Medicine (IOM) a která se specificky zaměřovala na integritu vědců a nepatřičné chování ve vědě. IOM také uvedl, že plně rozvinuté případy nepatřičného chování ve vědě jsou vzácné, ale menší prohřešky procházejí bez povšimnutí: Přikrášlení kontroly, vypuštění zapeklitého údaje aj. Ale IOM varoval, že to, co by mohlo vypadat jako drobné porušení integrity, bude mít dlouhodobě neblahé důsledky. Vyzval výzkumné instituce, aby aktivněji vytvářely takové prostředí, v němž pro nepatřičné chování nebude místo.
K příčinám nepatřičného chování patří tlak mocných institucí či osob (představitelé vlády nebo církví), ekonomické a finanční motivy (naslouchání sponzorům z průmyslu, riziko spojené se smluvním výzkumem), ambice a ješitnost vědců. V situaci, kdy je vyvíjen na výzkumné pracovníky tlak, aby vyprodukovali publikovatelný výstup a předvedli (pokud možno efektní) výsledky, se dá nárůst nepatřičného chování v budoucnosti jistě očekávat.
Pokud jde o prevenci nepatřičného chování, lze si představit opatření nápravná (tresty, sankce) nebo preventivní (stanovení administrativních postupů, nařízení, pravidel, funkcí informátorů a ombudsmanů), ale nejdůležitější je rozvíjet a pěstovat svědomí vědců a jejich smysl pro hodnoty a normy.

Jakou úlohu mají akademie
Jakou úlohu by v této věci mohly zastávat akademie věd a zastřešující akademické organizace, například All European Academies? Akademie mají přece důležitou poradní úlohu. Kromě toho etické otázky obecně, a obzvlášť nepatřičné chování ve vědě, se akademií skutečně dotýkají.
Na valném shromáždění ALLEA v Praze v roce 2000 jsem informoval o skromném průzkumu mezi členy ALLEA, který se tímto problémem zabýval. Respondentům byly položeny čtyři otázky: Je ve vaší zemi nepatřičné chování ve vědě vážným a narůstajícím problémem? Existuje u vás nějaký formální postup nebo protokol pro řešení těchto problémů (role akademie)? Je potřeba vytvořit zákoník etického chování nebo zásady dobrých mravů ve vědě? Jakou roli by v těchto záležitostech mohla hrát ALLEA?
Reakce byly různé, ale celkově bylo nepatřičné chování považováno za rostoucí problém. Často pro ně nebyl zaveden žádný předepsaný postup nebo protokol a celou záležitostí se zabývalo jen vedení příslušné instituce. Někdy byly do řešení vtaženy akademie jako poradní a hodnotící orgány. Celková reakce na otázku, zda potřebujeme soubor pravidel chování, byla pozitivní a v některých případech takový soubor pravidel již existuje. Téměř všichni členové ALLEA (s výjimkou jednoho nebo dvou, kteří tento problém považují za specifický pro určitou zemi, nikoli za problém univerzální) uvítali myšlenku, že ALLEA vyvine v Evropě určitou iniciativu nebo převezme jistou úlohu v dalším rozvoji nebo podpoře zásad dobrých mravů ve vědě.
Normativní soubory pravidel, zásady dobrých mravů a stanovení postupu pro řešení ohlášených případů nepatřičného chování již v mnohých akademiích vznikly. Publikace NAS On being a scientist (Být vědcem, 1995, 2. vyd.) je dobře známá a také dobře napsaná. V roce 1998 Deutsche Forschungs-Gemeinschaft vydala Proposals for safeguarding good scientific practice (Návrhy na obranu dobrých mravů ve vědě) jako reakci na znepokojující případ kolektivního podvodu. European Science Foundation (Evropská vědecká nadace) vydala na toto téma metodické pokyny pod názvem Good scientific practice in research and scholarship (Dobré mravy ve výzkumu a vědě), kde se mimo jiné doporučuje:

• Národní akademie by měly vypracovat národní zásady dobrých mravů ve vědě a výzkumu, pokud ještě neexistují.
• Národní akademie by měly iniciovat diskuse o tom, jaký je nejvhodnější národní přístup, pokud jde o postupy vyšetřování obvinění z nepatřičného chování; zda je má vést nezávislý národní orgán, nebo se mají řídit předepsanými postupy na každé univerzitě a v každém výzkumném ústavu či jinými prostředky.

Mělo by být zřejmé, že se tato záležitost netýká jen čistě národních problémů, i když kultura, tradice a legislativa mohou mít vliv na to, jak se jednotlivé případy řeší v praxi. Problémy, o nichž je řeč, jsou však obecné, univerzální a vyžadují mezinárodní přístup. Proto jsem vyzval mezinárodní asociace akademií, například ALLEA, USNAS, Federaci asijských akademií věd, Africkou akademii věd a další, aby se aktivně zapojily do koordinace různých přístupů uplatňovaných v národním měřítku ve spolupráci se světovými organizacemi jako IAP, ICSU, TWAS a UNESCO. Mohou totiž sehrát jistou roli tím, že:

• zařadí otázku nepatřičného chování na pořad jednání;
• poskytnou jednotlivým národním akademiím informace a radu;
• budou koordinovat národní aktivity mezinárodně s ohledem na přistoupení ke společným zásadám (přičemž nebudou přehlížet rozdíly v názorech a právních tradicích mezi státy);
• budou řešit případy nepatřičného chování v rámci mezinárodních výzkumných projektů.

V tomto směru se ALLEA pokusila převzít odpovědnost za koordinaci na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by pro všechny evropské země měla být vypracována jednotná pravidla a postupy. ALLEA přijala doporučení Královské holandské akademie věd (Notitie wetenschappelijke integritei, Memorandum o vědecké integritě, KNAW 2001), přeložila je do angličtiny a poskytla je k prostudování všem členským akademiím ALLEA. Toto memorandum nabádá k založení národního výboru pro vědeckou integritu (NCSI), který může sloužit jako poradní orgán nebo jako vědecký odvolací soud v případech porušení vědecké integrity, kdy řešení ze strany ústavu nebo univerzity (které mají primární odpovědnost) je pro jednu ze zainteresovaných stran nepřijatelné. V Nizozemsku takový orgán (LOWI) založila Královská akademie v těsné spolupráci s Národní vědeckou nadací (NOW) a Asociací univerzit (VSNU). ALLEA nemá v úmyslu přimět ostatní evropské země, aby tento vzor přesně okopírovaly, ale chce nabídkou tohoto modelu podnítit diskusi o tom, jaký přístup je nejvíce žádoucí, a poukázat na potenciálně užitečnou úlohu akademií věd. Dalším jejím cílem je pokud možno koordinovat evropský přístup k jevu nepatřičného chování ve vědě, který může být pro samu vědu tak škodlivý.

Prof. Pieter J. D. Drenth,
prezident All European Academies (ALLEA)