English
Od narození Wolfganga Amadea Mozarta uplynulo letos 27. ledna 250 let, což je výzva k bilancování. Přispěje k němu i pražská muzikologická konference, kterou 27.–28. října 2006 pořádá Etnologický ústav AV ČR a Mozartova obec v České republice. Bohemikálními aspekty Mozartova života a díla se budou zabývat experti ze Spojených států amerických, Německa, Rakouska, Itálie, Polska a České republiky.
Mozartovského jubilea se nejprve chopila česká média, bohužel bez znalosti byť jen elementární faktografie. Většinou naznačovala údajnou Mozartovu celoživotní infantilitu, představovala ho jako vulgárního a nezodpovědného člověka, oddávajícího se hazardním hrám atd., jemuž bylo pouze "shůry dáno" zcela mimořádné nadání. Jeden z českých autorů-nemuzikologů dokonce prohlásil mozartovské výročí za "plevelné" a Mozarta označil za plagiátora… Právě Mozarta, jehož invence se uplatnila v celé šíři hudebních druhů a byla naprosto bezbřehá!?Nelze nepoložit otázku, proč právě Mozart je tak často vystavován degradujícím interpretacím? Základní linii vývoje pohledu na Mozarta výstižně charakterizoval Hans Küng: "…průběh recepce od romantického zbožštění k chladnému zlidštění, od přepjaté heroizace po znevažující omezování na vztah k sestřence, od opěvování po značně ahistorický, nicméně sugestivní film Amadeus…". Kde jsou ty doby, kdy o tomto skladateli napsal dramatik a současně dlouholetý hudební kritik George Bernard Shaw: "Mozartova hudba je jediná, která by v ústech Božích nepůsobila nemístně"!?
Naštěstí ve sféře vědeckého výzkumu dovoluje jubileum radostnější bilancování. Spokojenost může vládnout především pokud jde o zpřístupnění Mozartova díla. Souborná kritická edice Neue Mozart Ausgabe (dále NMA), jejíž vydávání bylo zahájeno v roce 1956, je rozvržena do 10 sérií a je dále členěna do 35 skupin (duchovní skladby, jevištní, orchestrální, koncertní a komorní díla atd.). Vedle celého Mozartova díla byly vydány i svazky jeho skic a fragmentů, katalog filigránů autografů apod., ke každému svazku jsou vydávány kritické zprávy s popisy pramenů (autografy, dobové opisy a tisky atd.). Kvalitu ediční práce poškodila v případě některých skladeb skutečnost, že jejich editoři neměli k dispozici kompletní autografy. Ty, které měla ve svých fondech Staatsbibliothek-Preussischer Kulturbesitz v Berlíně, byly totiž během 2. světové války převezeny do Tübingenu, další část byla ukryta v Polsku a po válce bez vědomí mezinárodní vědecké veřejnosti převezena do knihovny Biblioteka Jagiellońska v Krakově. Tyto prameny byly zpřístupněny až počínaje rokem 1979, když už v kritické edici vyšly i opery Idomeneo, Le nozze di Figaro ad. Takže např. autograf 1. a 2. jednání Figarovy svatby je dnes v Berlíně a 3. a 4. jednání je v Krakově.
Formou tematického katalogu Mozartovy skladby poprvé sepsal Ludwig von Köchel (1862). Jeho značně rozšířené třetí vydání připravil Alfred Einstein, vyšlo roku 1936, osmé vydání z roku 1983 zahrnuje už téměř 700 kompozic, tj. třikrát více než znal Köchel. Asi před deseti lety byla pod vedením amerického profesora Neala Zaslawa zahájena práce na nové revizi Köchelova katalogu. Potřeba aktualizovaného soupisu vyplývá z mnoha nových poznatků. Poskytl je především výzkum filigránů autografů (Alan Tyson), výzkum skic a fragmentů (Ulrich Konrad), výzkum tzv. "Schriftchronologie", jakož i další nálezy dobových opisů.
Asi po 50 letech byla k letošnímu jubileu znovu vydána sedmidílná edice mozartovské korespondence, a to s novým svazkem od Ulricha Konrada Einführung und Ergänzungen, který obsahuje také nově nalezené dopisy. Veškerou dosud evidovanou faktografii Mozartova života, čerpanou z matričních záznamů, z korespondence, z koncertních programů, z časopiseckých zpráv, z úředních listin až po soupis skladatelovy pozůstalosti, vydal v roce 1961 Otto Erich Deutsch (Mozart – Die Dokumente seines Lebens), následovaly dvě knihy dodatků (1978 Joseph Heinz Eibl, 1997 Cliff Eisen).
Díky uvedeným edičním projektům má dnes mozartovský výzkum lepší badatelské podmínky než kdykoliv předtím. Z toho ovšem neplyne, že jeho výsledky jsou této situaci přímo úměrné. K vědecké interpretaci Mozartovy osobnosti a tvorby, vystoupivší ve svých vrcholech nad všechny dobové standardy, totiž nestačí právě jen standardní vědecké metody a měřítka.
Nepřehlédnutelné jsou dnes odlišnosti mezi pracemi mozartovských badatelů evropských a pracemi jejich početných amerických kolegů, kteří do mozartovského výzkumu vstoupili v posledních desítiletích. Ti druzí, skvěle finančně dotovaní, už leccos v evropských archivech (Vídeň, Berlín, Paříž, Budapešť, Praha aj.) objevili, ale neznajíce evropské historické reálie do detailů, nejednou interpretují nalezené prameny dosti zkresleně, zvláště když se jich zmocní "nadšení z objevu" a výpovědní sílu svého nálezu pak přecení. Přínos některých je ovšem vynikající.
Ve všech vědeckých oborech dochází časem k tomu, že nově zjištěný detail významně změní dosavadní interpretaci určitého fenoménu nebo vyvolá dosud netušené otázky. V mozartovském výzkumu posledních let patří do této kategorie především tři nová zjištění:
V prvním případě se jedná o objev amerických kolegů Bruce A. Browna a Johna Rice v Österreichische Nationalbibliothek, v níž při prohlížení kartotéky narazili na opisy dvou tercet od Antonia Salieriho na texty, které znali z Mozartovy opery Così fan tutte. Ukázalo se, že Da Ponteho libreto Così fan tutte bylo původně napsáno pro dvorního kapelníka Salieriho, ten je také začal zhudebňovat, ale téma nezvládl. Je totiž vskutku nesnadné vyjádřit hudbou a zpěvem situace, v nichž si mladíci v přestrojení musejí navzájem svádět své milenky, jejichž přízeň však ve skutečnosti získat nechtějí, a to i proto, že by prohráli sázku. Teprve po Salieriho nezdaru nabídl Da Ponte libreto Mozartovi, jehož geniální zhudebnění i tak nesnadného námětu přispělo k růstu Salieriho nepřátelství vůči němu. Salierim zhudebněná čísla jsou ve srovnání s Mozartovou hudbou kompozičně jednoduchá a o psychologizaci postav zde nemůže být řeč.
Vídeňský badatel Walther Brauneis nalezl v Hofkammerarchivu záznam, že kníže Karl Lichnowsky zažaloval roku 1791 Mozarta pro dluh ve výši 1435 zlatých a 32 krejcarů a Mozart byl k úhradě této částky skutečně odsouzen. Připomeňme, že se jednalo o téhož knížete, s kterým Mozart v květnu 1789 cestoval do Berlína, jemuž tehdy – jak napsal Konstanci – "musel půjčit 100 zlatých" a který později finančně podporoval Ludwiga van Beethovena. Odčiňoval tím svůj necitlivý útok vůči nemocnému už Mozartovi? Zatím zůstává nevyjasněno, co bylo příčinou, že se dlouholeté přátelství obrátilo v soudní spor vrcholící pro Mozarta zničujícím rozsudkem.
Třetí významný objev se týká Mozartovy opery Mitridate, rè di Ponto (Milán 1770). Některé její árie od 15letého skladatele se pěvcům nelíbily a ten pro ně musel zkomponovat nové. Výzkum v tomto případě zkomplikovala skutečnost, že se nezachoval Mozartův autograf. Teprve v roce 1996 zjistila Italka Rita Peirettiová při studiu opery o Mitridatovi od Quirina Gaspariniho z roku 1767, že jednu z árií zná z Mozartovy stejnojmenné opery. Ukázalo se, že představitel titulní role při provedení Mozartova Mitridata nezpíval na příslušném místě árií Mozartovu, ale Gaspariniho, která se pak stala součástí opisů partitury Mozartovy opery a z nich přešla i do kritické edice NMA.
I český mozartovský výzkum přinesl nové poznatky. V roce 1959 podnítil Tomislav Volek nálezem smlouvy divadelní komise českých stavů s impresáriem Domenicem Guardasonim o pořízení opery ke korunovaci Leopolda II. nový intenzivní výzkum Mozartovy opery La clemenza di Tito. Ze smlouvy, v níž se Mozartovo jméno vůbec neobjevuje a námět o velkodušném Titovi je zmíněn jako možná varianta, pokud se nestihne napsat libreto nové, vyplynulo, že Mozarta jako autora korunovační opery nezvolili čeští stavové, ale pražský impresário. Datace smlouvy 8. červencem 1791 také korigovala tradovanou informaci, že Mozart tuto operu napsal za pouhých 18 dnů. Další Volkovy studie se týkaly pražské italské opery v 18. století (Mozartův Don Giovanni je třetí, která na toto téma v Praze vznikla a měla tu svou světovou premiéru), prvního českojazyčného provedeníKouzelné flétny, vazeb Mozartovy přítelkyně Josefíny Duškové k Salcburku (její zámožný děd tam byl dokonce starostou a také autorem textu první Mozartovy hudebnědramatické skladby) atd.
V rámci NMA – a později i množstvím světových klarinetistů – bylo oceněno zjištění klarinetistů Jiřího Kratochvíla a Milana Kostohryze (1956), že Mozart svůj klarinetový koncert, jehož autograf se nedochoval, musel původně napsat pro "basetový klarinet", tj. pro dobový nástroj jdoucí v dolním rejstříku až po tzv. malé c.
Do mozartovského výzkumu mohla už přispět také autorka tohoto textu, a to především nálezem dosud neznámých opisů partitur Mozartových oper, jež byly pořízeny v Praze v 80.–90. letech 18. století. Jejich nezbytnou komparaci s autografy a dalšími dobovými opisy umožnilo jak stipendium Deutscher Akademischer Austausch Dienst (Freie Universität v Berlíně), tak rakouské stipendium Ernsta Macha (badatelský pobyt v Internationale Stiftung Mozarteum v Salcburku).
Šlo především o nález fragmentu partitury Dona Giovanniho, který se dochoval ve sbírce hudebnin premonstrátského kláštera na Strahově. Nález potvrdil, že v souvislosti s pražskou světovou premiérou Dona Giovanniho v roce 1787 tu bylo pořízeno několik opisů Mozartovy partitury, jejichž prostřednictvím se pak dílo šířilo i do okolních zemí. Dnes jsou pod označením Donebauer-, Donaueschingen- a Lobkowitz-Partitur vedle Mozartova autografu nejdůležitějšími prameny pro kritickou edici tohoto díla. Komparace strahovského fragmentu s autografem a uvedenými opisy navíc prokázala, že byl opsán podle nejstaršího opisu, tj. Donebauerovy partitury, a že Mozart v detailech zasahoval do autografu ještě v Praze po premiéře.
Dalším nálezem je fragment dobového opisu Idomenea. Opera, která měla premiéru v Mnichově 1781 a poté byla roku 1786 provedena ve vídeňském paláci hraběte J. A. Auersperga, nebyla nikde jinde – tedy ani v Praze – v 18. století nastudována. Existence pražské partitury Idomenea zřejmě souvisela s dosud blíže neobjasněnou, leč pozoruhodnou skutečností, že první klavírní výtah Idomenea vznikl ve městě, kde tato opera scénicky prováděna nebyla – zaznělo zde z ní pouze několik čísel na koncertě v roce 1792 – a jeho autorem byl člověk, jenž působil profesně mimo oblast divadla (svatovítský varhaník Jan Wenzel).
Cenný je i nález fragmentu partitury Mozartovy rané opery La finta giardiniera. Premiéru měla v roce 1775 v Mnichově a v roce 1780 byla v Augsburku provedena její německá verze, kterou připravil sám Mozart. Autograf 1. jednání této opery se nedochoval a jediný dobový opis, obsahující všechny tři akty italské verze, a to navíc s dodatečně podloženým novým německým překladem a s mnoha lokálními kompozičními úpravami, se dochoval ve sbírce hraběte H. W. Haugwitze v Náměšti nad Oslavou. Z podrobné komparace strahovské a náměšťské partitury vyplynulo mj., že obě zřejmě pocházejí z pražské kopistické dílny Antona Gramse. V Praze byla německá verze této opery provedena roku 1796, tj. 14 let po posledním uvedení v Německu. Význam strahovské partitury je dán i tím, že – jako jediný dochovaný pramen – obsahuje dvě árie a finále 1. jednání v původní italské verzi. Výsledky uvedeného výzkumu publikovaly specializované ročenky Mozart-Jahrbuch (Bärenreiter Kassel) a Mozart-Studien (Hans Schneider Tutzing).
Milada Jonášová,
Etnologický ústav AV ČR