English
Dne 30. listopadu letošního roku si připomeneme 50. výročí úmrtí profesora geomorfologie a zeměpisu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Václava Dědiny, člena Královské české společnosti nauk, Masarykovy akademie práce, Bulharské zeměpisné společnosti, České společnosti pro mineralogii a geologii a České společnosti zeměpisné.
Václav Dědina pocházel ze zemědělské rodiny, narodil se 6. 12. 1870 ve Vinařicích u Mladé Boleslavi. Jeho otec byl mlynářem ve Stranicích a vychovával celkem devět dětí. Dědina absolvoval gymnázium v Praze, po ročním studiu bohosloví vystudoval zeměpis a přírodní vědy na české univerzitě v Praze, kde byl v roce 1919 habilitován a působil dalších 20 let (v r. 1927 byl jmenován mimořádným a v roce 1933 řádným profesorem geomorfologie a zeměpisu).V letech 1901–1927 pracoval jako středoškolský profesor v Zábřehu, Kolíně, Valašském Meziříčí, Mladé Boleslavi a v Praze, zároveň se hojně věnoval přednáškové činnosti. Během I. světové války začíná jeho užší spolupráce s prof. J. V. Danešem a C. Purkyněm, zakladateli československé školy geomorfologické, v roce 1918 externí spolupráce s nově založeným Státním ústavem geologickým.
V roce 1914 Václav Dědina vystoupil na Sjezdu českých přírodozpytců a lékařů s přednáškou O morfologickém vývoji severních Čech, která se stala základem následných rozsáhlých výzkumů publikovaných pod názvem Příspěvek k poznání morfologického vývoje české tabule křídové v Rozpravách ČAV v letech 1914–1919. Východiskem Dědinova bádání bylo přesvědčení, že českou křídovou tabuli nelze izolovat od jejího celkového rámce, a proto se v další etapě svého výzkumu zaměřil na oblast severních Čech. Výsledkem těchto výzkumů bylo současníky oceňované syntetické dílo Morfologický vývoj severních Čech. Vedle výše uvedených oblastí zaměřil též pozornost na oblast Pobečví a Moravskou bránu, na vývoj Velké Prahy a vodní sítě Berounky a Vltavy.
V polovině 20. let Dědina iniciuje program zeměpisného regionalismu, jehož cílem bylo vědecké rozčlenění území Čech a Moravy na přirozené geografické jednotky (oblasti, kraje). Tomuto tématu věnoval na 20 odborných prací a řadu přednášek na mezinárodních odborných fórech v ČSR, Polsku a Jugoslávii. Nejdůležitějším počinem iniciativy bylo vydání rozsáhlého encyklopedického díla Československá vlastivěda (1929–1937), jíž byl Dědina šéfredaktorem.
Mezi další výrazná díla Václava Dědiny patří Zemězpytný vývoj oblasti československé (1920), Fyzikální zeměpis Čech a západní Moravy (1921), Tvář naší vlasti a její vývoj (1925), Morfologický vývoj pražského zemního obvodu (1926) a Šumava (1934).
Bezprostředně po zavření vysokých škol byl Dědina předčasně penzionován. Do svého životopisu později uvedl, že se aktivně účastnil odbojové činnosti v tom smyslu, že poskytoval svůj byt k odbojovým schůzkám blíže nejmenovaných důstojníků československé armády. Všichni, jak Dědina uvedl, byli během heydrichiády zavražděni, aniž jeho účast vyzradili. Dědinovu verzi o angažovanosti v ilegálním boji proti nacismu nepřímo potvrzuje i skutečnost, že jeho syn Jan byl po celou dobu války internován za odbojovou činnost v německých koncentračních táborech. Zřejmě pod dojmem osvobození Rudou armádou vstoupil Václav Dědina, ač před válkou člen Lidově pokrokové strany moravské, do KSČ.
Od roku 1952 až do své smrti působil v Československé akademii věd v II. sekci geologicko-geografické jako člen-korespondent, současně byl členem Sdružení vědeckých pracovníků při Čsl. národní radě badatelské. Za své celoživotní dílo získal v roce 1955 Řád práce.
Dědina byl odborně činný až do konce svého života a současníci se shodli na tom, že významnou měrou přispěl nejen k rozvoji zeměpisného regionalismu v Československu, ale též ke zdokonalení české geomorfologické terminologie.
Daniela Brádlerová,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR