English
Ode dne, kdy 7. dubna 1966 zemřel v Havlíčkově Brodě Bohumil Němec, se tvář věd o životě změnila téměř k nepoznání. A přece v jejich základech zůstává stále platné mnohé z toho, čím tento velký český biolog za dlouhého života přispěl k jejich rozvoji.
Bohumil Němec se narodil 12. března 1873 v selské rodině v Prasku u Nového Bydžova. Po maturitě na novobydžovském gymnáziu odešel r. 1891 studovat na Filosofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Přírodovědecký zájem ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tu vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. Mladý Němec se začal věnovat mnohonožkám a korýšům, ale souhra okolností ho odvedla do jiného oboru. Na univerzitě bylo tehdy rozhodnuto vybudovat ústav fyziologie rostlin a pro nedostatek vhodných adeptů připadl tento úkol právě B. Němcovi, který se r. 1899 pro obor habilitoval, v letech 1901–1903 ústav uvedl do chodu a r. 1907 byl jmenován řádným profesorem. Již r. 1900 se postaral o senzaci: předložil hypotézu, podle níž rostliny vnímají zemskou tíži prostřednictvím posunu škrobových zrn. K tomuto objevu ho zřejmě přivedly zkušenosti z dřívějších zoologických studií. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o pokusy umožnilo Němcovi stát se jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal r. 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v nejrozsáhlejší Němcově vědecké práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910).Je pochopitelné, že na základě svých skvělých výsledků zaujal B. Němec také přední postavení ve vědecké komunitě. Jako děkan Filosofické fakulty UK v letech 1919–1920 připravil oddělení samostatné fakulty přírodovědecké, v následujícím dvouletí se stal dokonce rektorem. I když jej stále více pohlcovaly organizační povinnosti, neopomíjel ani vědeckou činnost, kde se začal spíše uplatňovat v oblasti biologické teorie. V r. 1921 navrhl dělit organismy na ty s pravým jádrem – Eukaryota – a ty bez jaderných struktur – Akaryota (dnes Prokaryota), ve 30. letech přišel s koncepcí látek podmiňujících vznik rostlinných orgánů, tzv. organogenů.
Stále více se zabýval popularizační činností a vydal řadu krásných prací o rostlinách, z nichž připomeňme aspoň Duši rostlin (1937). Přispěl do aventinského Rostlinopisu, r. 1923 založil a dlouho redigoval časopis Vesmír. Své dlouholeté zkušenosti uplatnil i v historické reflexi nad vývojem přírodovědy – u příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze r. 1937 kongres pro historii reálných věd. Na čas byl předsedou II. sekce ČAVU a dlouho (1931–1946) předsedal Čs. národní radě badatelské.
B. Němec zasáhl také do politiky. R. 1893 byl persekvován jako omladinář; integrálního nacionalistu přivedl přítel a krajan A. Rašín do Národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice. V prezidentských volbách r. 1935 nakrátko přijal kandidaturu za pravici proti E. Benešovi, vzdal se jí však poté, co nezískal podporu mezi "státotvornými" stranami. Následky se projevily po r. 1945. Němec byl postupně vytlačován z vedoucích vědeckých funkcí, komunisté dokonce přikročili k různým formám jeho persekuce (včetně rodiny). Na čas mohl zakotvit v Bratislavě, kde pomáhal na univerzitě založit ústav obdobný pražskému. Ostudné bylo, že tento biolog světového významu byl opomenut při založení ČSAV, což napravil A. Zápotocký teprve po intervenci sovětského vědce B. D. Sočavy.
B. Němec zanechal po sobě množství žáků, kteří rozvíjeli jednotlivé stránky jeho vědeckého odkazu – uveďme aspoň jména jako S. Prát (fyzikální a chemická fyziologie), R. Dostál (experimentální morfologie), J. Kořínek (mikrobiologie), J. Peklo (mykologie). Sečtělý vzdělanec zanechal Vzpomínky, většinou psané v těžkých padesátých letech (vydané z pozůstalosti r. 2002). Z jeho Denních záznamů, v nichž se vyznal ze skepse a pesimismu, se připravuje výbor.
Jan Janko,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR