English
Letos si 2. listopadu připomeneme 50. výročí úmrtí pražského rodáka Emila Utitze, estetika, teoretika umění, psychologa a filozofa, který estetiku vymezil jako specifický filozofický obor, jež se nemusí nutně zabývat jevy uměleckými. Emil Utitz zemřel během přednáškového pobytu v Jeně a podle svého přání byl pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze.
Narodil se 27. 5. 1883 v pražské židovské rodině. Navštěvoval gymnázium v paláci Kinských, kde se seznámil s F. Kafkou a díky svému spolužákovi poznal E. E. Kische. Pravidelné návštěvy Kischových přinášely nadanému gymnazistovi kontakt se soudobou světovou literaturou. Po maturitě pokračoval ve studiích práv a filozofie v Mnichově a v Praze, kde v lednu 1906 dosáhl titulu doktora filozofie. Poté absolvoval studijní pobyt ve Florencii a své vzdělání si rozšířil studiem psychologie v Lipsku.Předmětem jeho zájmu se natrvalo stala estetika, jedno ze svých nejvýznamnějších děl, Geschichte der Ästhetik, vydal v Berlíně r. 1932. Utitz byl zastáncem názoru o autonomii umění, estetiku vymezoval jako specifický filozofický obor, umění jako svébytnou oblast lidské aktivity. Zabýval se také teorií kultury, psychologií a tzv. charakterologií, kterou chápal jako vědecké studium lidské osobnosti v jejích rozličných projevech.
Vedle zmiňovaných Dějin estetiky vytvořil v meziválečném období řadu dalších spisů, např. Grundlegung der allgemeinen Kunstwissenschaft (1914–1920), Psychologie der Simulation (1925), Anthropologie und Kulturphilosophie (1931), Mensch und Kultur (1933), Die Sendung der Philosophie in unserer Zeit (1935). Utitz byl aktivní nejen jako vědec a spisovatel, věnoval se také činnosti organizační. Stál u zrodu Zeitschrift für allgemeine Kunstwissenschaft (1906), založil časopis Charakterologie (1924), v druhé polovině 20. let patřil k organizátorům světových estetických kongresů, v době svého působení na Karlově univerzitě spolupracoval s Pražským lingvistickým kroužkem a r. 1927 byl zvolen členem Německé společnosti pro vědu a umění v Československu.
Vědeckou kariéru zahájil v Německu a na německých univerzitách pak působil třiadvacet let. V Rostocku roku 1910 habilitoval a v r. 1916 byl jmenován profesorem filozofie (k jeho žákům mj. patřil spisovatel A. Zweig). Od r. 1925 působil jako profesor a vedoucí filozofického semináře v Halle. Odtud po osmi letech odchází, oficiálně do důchodu, ale píše se rok 1933 a pravým důvodem Utitzova odchodu z univerzity se stává jeho židovský původ. Vrátil se do Prahy, kde prozatím našel útočiště i prostor pro další vědeckou práci. Na podzim 1934 mu bylo uděleno československé státní občanství a získal místo profesora filozofie, psychologie a estetiky na pražské německé univerzitě. Ani zde však není nadlouho v bezpečí, získává proto vízum a plánuje spolu s manželkou odcestovat do Anglie. Odjezd ze země mu však nebyl povolen.
Podruhé ve svém životě je tak vyloučen z univerzity pro židovský původ a v r. 1942 je i s manželkou deportován do Terezína. Terezínské ghetto je místem, kde může alespoň zčásti uplatnit svůj organizační talent – při správě tamější knihovny otevřené v listopadu 1942. V jeho vzpomínkách se můžeme dočíst o hladu po četbě, který v Terezíně panoval, o nedostatečných zásobách především českých knih, o tom, jak se svými spolupracovníky z řad vězňů organizovali předčítání a falšovali záznamy o počtu půjčených knih: "Tisíce nemocných a přestárlých, kteří nemohli vycházet ze svých bídných ubikací, zvláště toužili po poutavé a povzbuzující četbě. … Zvláštní povaha naší podivné půjčovny tkvěla v tom, že jsme neměli pražádný vliv na její růst. Krátce, museli jsme přijmout, co nám bylo dodáno. …Při každém transportu na východ ztratila se nám spousta knih, neboť samozřejmě nešťastné oběti na jejich vrácení nepomýšlely. Dokonce jsme byli rádi, když nějakou četbu si vzali s sebou na cestu do neznáma." Emil Utitz se – stejně jako jeho manželka – v Terezíně dočkal konce války, přežil tyfovou epidemii a dokázal se ještě při likvidaci tábora postarat o zabalení knih a navrácení více než 100 000 svazků zpět do Prahy.
Po válce prof. Utitz spolupracoval s Filozofickým ústavem ČSAV v Praze, soukromě přednášel, nadále publikoval. Ve studii Psychologie života v terezínském koncentračním táboře (1947) popisuje působení života v táboře na psychiku jedince a vliv změny prostředí na charakter člověka.
Marie Bahenská,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR