English
První setkání mladých českých a slovenských vědců z oblasti sociálních a humanitních věd připravily v březnu 2005 tehdejší místopředsedkyně Slovenské akademie věd prof. Tatiana Sedová a Akademie věd ČR doc. Lydia Petráňová. V Třešti se jej zúčastnili převážně doktorandi nebo čerství absolventi doktorského studia, kteří právě působili v ústavech SAV a AV ČR (Viz AB 7–8/2005).
Mladým badatelům umožnila konference vzájemnou diskuzi, navázání nových kontaktů pro budoucí spolupráci, ale zejména poskytla přehled nejrůznějších teoretických a metodologických přístupů, které využívá nastupující generace sociálních a humanitních vědců. Stala se příležitostí k posouzení, zda a v čem se mladí badatelé odlišují od svých učitelů a jaká témata výzkumu si vybírají.Jedním z výsledků konference je sborník Sociálne vedy a humanistika očami mladých, který společně připravily prof. Tatiana Sedová a doc. Lydia Petráňová. Přestože jej vydalo nakladatelství Slovenské akademie věd Veda, jeho prezentace se uskutečnila v Akademii na pražské Národní třídě 17. října 2006.
Při této příležitosti položil Akademický bulletin oběma editorkám několik otázek. Jako první odpovídá prof. Tatiana Sedová.
Paní profesorko, upozornila jste na "válku věd", která se vede v podstatě po celém světě. Válčí se pochopitelně o zdroje. Můžete zmíněný boj blíže vysvětlit?
Je to tvrdé a svým výrokem se určitě znelíbím všem administrátorům vědy. Válka se vede, a to o finanční zdroje. Miliardy se hrnou na výzkum vzdálené supernovy, nemám nic proti tomu. Není ale společnost a její problémy stejně důležitá? Zřejmě však rozdíl v terminologii jednotlivých oborů způsobuje, že jsou přírodovědecké disciplíny (nemluvě už o matematických oborech), vnímány jako exkluzivnější, jako by měly přímý přístup k pravdě. Zapomíná se přitom, že věda je současně i institucí, nejen produkcí poznání. A že produkce poznání se děje v institucích a mezi lidmi, které pojí různé vazby – i mocenské – a ten, kdo drží reálnou moc v instituci, vlastně rozhoduje o výzkumném zaměření.
Z tohoto hlediska by bylo zajímavé podívat se na vztah mezi národními prioritami. Před nedávnem jsem se vrátila z Karolinské univerzity (Karolinska Institutet, Švédsko). I na této jedné z největších lékařských univerzit na světě řeší podobné problémy, přestože mají k dispozici i jiné finanční zdroje. Diskutovali jsme o národních prioritách a prioritách evropského výzkumného prostoru s ohledem na 7. rámcový program. Tam se také projevilo zmiňované napětí. Národní priority téměř neexistují. Přitom je přirozené, že bychom neměli všichni přistřihávat naše výzkumné programy podle toho, za co se utrácí v Bruselu. I když se může zdát, že iniciativa vychází zdola, není to pravda.
Z Vašich slov je patrné, jak tvrdě musejí "duchamorní" badatelé bojovat o místo na slunci. Byla to tedy snaha o sjednocení humanitních vědců, jež Vás motivovala k uspořádání společného setkání mladých badatelů z obou zemí a k vytvoření sborníku z jejich prací?
Jak již bylo řečeno, při získávání mimorozpočtových zdrojů z účasti v rámcových projektech, které vypisuje evropská komise pro vědu a výzkum, ale i agentury, jako je Evropská nadace pro vědu a jiné, jsou zvýhodňovány přírodní vědy. Povšimněte si, že priority jsou nastavené především na aplikovaný výzkum, a to zejména aplikovaný výzkum přírodních, technických a medicínských věd – od nanotechnologií až po oblast kvality života. Pokud jde o sociální poznání, většinou se jedná o úzce ekonomicky definovaný problém nebo o politickou sociologii, což je problematika evropského občanství. Ale vlastní sociální vědy se základním problémem, který je konstituuje jako vědní disciplíny (o humanitních vědách, jež se vůbec neobjevují, ani nehovořím), zůstávají úplně mimo.
Motivovala mě tedy skutečnost, že chceme-li se my, kteří jsme spolu prožili několik desetiletí ve společném státě a nedělí nás velká jazyková bariéra, naopak sdílíme podobné problémy, účastnit evropského výzkumného prostoru, je pro nás výběr výzkumných problematik jednodušší, než kdybychom se měli dohodnout např. s Australany. Proto mě napadlo sezvat mladé vědce dohromady, ať se ukáže, jaké badatelské úkoly a témata si vybírají. I když základních osm okruhů výzkumu od národního státu, jeho úlohy v globalizaci, přes problémy národního jazyka, až k narativizmu, kauzalizmu a interpretativizmu jsme vymysleli a vytipovali s paní docentkou Petráňovou a našimi kolegy z obou institucí, jež se sociálními vědami zabývají.
Naše země kráčely velmi dlouho pospolu, nicméně nové generace už vyrůstají v samostatných státech. Zaznamenala jste rozdíl mezi českými a slovenskými badateli?
Nyní budu hovořit proti mým kolegům ze Slovenska. Ano, dost nemile mě překvapilo, že české příspěvky byly lepší. Byly lepší z hlediska kompozice, architektury textu, z hlediska způsobu, jakým lidé artikulovali problémy. Samozřejmě že všechny příspěvky neměly stejnou úroveň, ale v průměru byly ty české lepší. Je vidět, že se u vás pravděpodobně s mladými více pracuje, v tom smyslu, že vědí, jak pojmenovat problém, jak uchopit téma. Vědí, že článek musí mít úvod, jádro a závěrečnou hypotézu je třeba podložit argumenty. Některým příspěvkům však taková stavba chybí.
Chystáte se pokračovat v podobných setkáních, jako bylo to v Třešti?
Doufám, že můj nástupce, pan doktor Kováč, který je nyní místopředsedou pro sociální a humanitní vědy, převezme tuto iniciativu po mě. Setkání, které jsme zorganizovali s vaší bývalou místopředsedkyní paní docentkou Lydií Petráňovou, bylo první svého druhu a mělo příznivý ohlas. Myslím si, že i pan profesor Pánek je této myšlence nakloněn a bylo by dobré, kdyby se založila tradice i v humanitních vědách. Přírodní disciplíny mají vazby v mezinárodní spolupráci prostřednictvím rámcového programu mnohem silnější, my spolupracujeme spíše na individuální bázi. Např. badatelé z Filozofického ústavu SAV velmi dobře spolupracují s kolegy z partnerského ústavu AV ČR, spoluvydáváme časopis Organon, ale naše kontakty jsou více vybudovány na vztazích a spolupráci mezi střední a mladou generací. Mimo hlubší institucionální kooperace však chybí hlavně spolupráce ve výzkumném programu.
Kolegyně "v badatelské i takříkajíc manažerské zbroji", tehdejší místopředsedkyně AV ČR, doc. Lydia Petráňová se sice bránila, že už není co dodat, ale přesto jsem vyloudila odpověď, v čem se přístup mladých lidí k bádání liší…
Mladí bádají odvážně a s notnou dávkou sebevědomí. Alespoň většina těch, které jsme měli možnost poznat v Třešti a kteří přispěli do sborníku. Nevím, jestli to platí pro celou nastupující generaci. Předpokládám, že páni ředitelé neponechali náhodě, kdo bude jejich ústav reprezentovat, a že vyslali ty lepší. Co ale platí pro všechny, jsou technické možnosti, které má tato generace k dispozici. Textové editory, přístup k databázím a digitalizace dat zrychlují a usnadňují proces poznávání i zveřejňování výstupů. Avšak invenci, kombinační schopnosti, zvídavost a zaujetí problémem nahradit nemohou. Jen se dříve projeví, kdo má dar kriticismu, smysl pro hodnoty a vytrvalost, aby se mohl stát nadějí ve svém oboru, a kdo nikoliv.
Ještě k dojmům z Třešti. Překvapila mne mile schopnost mladých badatelů kombinovat metody a usilovat o prostupnost mezi příbuznými disciplínami. Zvlášť výrazně se zde prosazovala sociologie, a to v celé skupině specializací, jako progresivní vědní obor.
Analyzovala jste jisté rozdíly, např. jste uvedla, že jsou mladí badatelé ochotni bořit mýty.
Snaha o boření mýtů je vlastní každé nastupující generaci. Ta dnešní neváhá sáhnout po tématech, v nichž předchozí generace problém ani nehledaly. Koho kdy napadlo zpochybnit Škrétovo češství či slovanství v díle Dvořákově? Nastupující generace přistupuje ke své práci s vědomím příslušnosti k daleko širší komunitě, což jí dává možnost většího kritického nadhledu a jiného pořadí v hierarchii hodnot.
Nenarážejí mladí vědci na své generačně starší kolegy, když se snaží zažité mýty bořit?
Nemyslím si. Pokud mladí se staršími kolegy "zkříží meče" v diskuzích podložených solidními argumenty, mohou zahýbat i silně vžitými postoji svých učitelů. Nebo se pustí na tenký led a neuspějí. Obojí se namnoze stává.
"Mladí jsou radikálnější," zazněl unisono závěrečný výrok představitelek společenskovědních disciplín akademií věd obou zemí.
MARINA HUŽVÁROVÁ