English
Adamantan je jednou z nejzajímavějších organických sloučenin objevených v přírodě, napsal ve své učebnici organické chemie F. C. Whitmor. Právě jejímu objeviteli je věnována dnešní vzpomínka.
Chemik a především odborník na palivářský průmysl Stanislav Landa, rodák z Vrůtek na Slovensku, vystudoval technickou chemii na Vysokém učení technickém v Praze. Po jejím dokončení (1921) byl asistentem prof. F. Schulze v tamním Ústavu technologie paliv a svítivosti. Cenné zkušenosti získal na studijních pobytech na univerzitě v Nancy u prof. Vavona, v rumunské petrolejové rafinerii v Orsové a v pařížské plynárně Gennevilliers. Po návratu do Čech pracoval na habilitační práci O pozvolném spalování uhlovodíků, na jejímž základě byl v r. 1929 jmenován soukromým docentem v oboru technologie paliv a topení. Tehdy se začal zabývat studiem hodonínské ropy, ve které objevil nový uhlovodík s diamatoidní strukturou zvaný adamantan. Ten se stal předmětem četných pozdějších prací Landy, jeho žáků (např. V. Macháčka) i mnoha zahraničních laboratoří.Landových úspěchů si všiml také Jan Baťa, který mu v r. 1933 nabídl, aby pro jeho firmu ve Zlíně zřídil chemický výzkumný ústav. O tom, jak si Landa vážil názoru prof. Schulze, vypovídá dopis téhož roku, kde svého profesora žádal o radu, zda má Baťovu nabídku přijmout. Schulzova odpověď se nezachovala, nicméně Landa nabídku přijal. Během několika let si nový ústav pod jeho vedením vydobyl přední postavení ve střední Evropě. Mladý kolektiv několika set chemiků a expertů dalších oborů řešil řadu výzkumných úkolů z anorganické i organické chemie, zejména v oblasti technologie kaučuku a umělých vláken. Během Landova dvanáctiletého působení ve Zlíně se realizovalo více než 40 nových chemických výrob. To vše mohl zvládnout jen člověk s velkým organizačním talentem, kterým Landa bezpochyby byl. Za války ústav plnil ještě další úlohu. Více než pěti desítkám studentů se stal náhradou za uzavřené vysoké školy, pro něž Landa organizoval odborné přednášky profesorů z Brna i Prahy.
Po válce byl Landa obviněn ze státní nespolehlivosti. Mezi zlínskými výzkumníky, kteří se jej zastali, byl také O. Wichterle.
Přestože byl Landa očištěn, odešel v r. 1945 ze Zlína do Záluží u Mostu, kde se pustil do obnovy za války poškozené továrny na syntetická motorová paliva. Ve funkci technického ředitele dokázal během dvou let obnovit výrobu natolik, že byla schopna pokrýt převážnou část tehdejší domácí spotřeby pohonných hmot.
Již v dopise Schulzovi psal Landa o odchodu do průmyslu jako o provizoriu; nehodlal se vzdát dráhy vysokoškolského učitele. K návratu jej přimělo jmenování profesorem technologie paliv v r. 1947. Rozchod s praxí nebyl úplný, se závodem v Záluží i nadále spolupracoval. Dokonce poté, kdy byla v r. 1952 chemická fakulta ČVUT prohlášena za samostatnou vysokou školu a Landa stanul v čele katedry syntetických pohonných hmot, zřídil při ústavu detašované pracoviště, které řešilo problémy závodu v Záluží a vychovávalo pro něj mladé specialisty.
Návrat na fakultu znamenal též návrat k vědecké práci, mj. k výzkumu adamantanu, jehož syntetická forma a sloučeniny se používají ve farmacii, při výrobě polymerů, v agrochemii, v elektrolytickém leštění nerezavějící oceli i jako srovnávací látka v chromatografii a spektroskopii. Landa pokračoval také v práci na syntéze individuálních uhlovodíků, vyvinul novou metodu přípravy čistých uhlovodíků, sirných a selenových sloučenin a alkylfenolů. Novátorské byly i práce o hydrogenaci v přítomnosti sirníkových katalyzátorů. Výsledky vědecké práce publikoval v řadě studií. Nezapomínal ani na potřeby studentů, pro které připravil několik moderních učebnic o palivech a jejich využití, o jakosti a úpravě vod a syntetických pohonných látkách.
Vedle pedagogické, vědecké a publikační činnosti Landa pracoval nadále pro chemický a palivářský průmysl. Od r. 1952 byl předsedou palivářské sekce při ministerstvu průmyslu. Působil v několika vědeckých radách výzkumných ústavů z oboru paliv. Byl členem Masarykovy akademie práce, Československé, Americké a Švýcarské chemické společnosti, členem korespondentem ČSAV, členem sekce a poté i vědeckého kolegia ČSAV. Působil ve vědecké radě VŠCHT a v celostátní komisi pro obhajoby disertačních prací aj. Landova vědecká práce byla oceněna v r. 1959 státní cenou, v r. 1968 zlatou oborovou plaketou ČSAV a Řádem práce.
Martina Šumová,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR