English
Milešovku, vrchol Českého středohoří, lze navzdory vzdálenosti kolem 70 km poměrně často vidět z pražských návrší jako majestátní kužel na obzoru, zvlášť v teplejší polovině roku. Chce to jen dobré oči nebo dobré brýle a správný čas (po průchodu studené fronty). Daleký výhled je i z Milešovky, což na počátku 20. stol. přispělo k založení meteorologické observatoře na vrcholu hory.
Meteorologických stanic v horách s tolika kvalitními pozorováními není mnoho, a proto Milešovku jako jedinou českou stanici zařadila Světová meteorologická organizace mezi referenční stanice Globálního klimatického pozorovacího systému (Global Climate Observing System).Rokem 2005 se dovršilo století meteorologických pozorování a měření na Milešovce. To se stalo podnětem pro uspořádání meteorologické konference v Teplicích (říjen 2005). V den jejího zahájení vyšla k jubileu observatoře kniha Josefa Štekla a kolektivu 13 autorů Milešovka a milešovský region – historie, příroda, turistika, klima.
Úlohy autora a redaktora knihy se dr. Josef Štekl neujal náhodou. Observatoř Milešovka je totiž součástí Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, jehož byl Josef Štekl prvním polistopadovým ředitelem. Jeho vztah k Milešovce ale přesahuje zájem vyplývající z funkce. Před několika lety založil obecně prospěšnou společnost Milešovka, která usiluje o zvelebení okolí observatoře, využití tamních opuštěných a zchátralých objektů k turistickým účelům a snad ke zřízení expozice dokumentující vývoj observatoře a meteorologie.
Kniha připomíná práci celých generací vědců a pozorovatelů s observatoří spjatých. Nejstarší meteorologové byli převážně německé národnosti, např. profesor pražské německé univerzity Rudolf Spitaler, první ředitel observatoře, vynikající klimatolog profesor Leo Wenzel Pollak, který kvůli židovskému původu v roce 1939 emigroval do Irska, a jiní. K dějinám poválečného období Milešovky patří např. prof. Stanislav Hanzlík a zvláště dr. František Rein, vědecký pracovník Ústavu fyziky atmosféry ČSAV, který převzal správu observatoře. Ne všichni pracovali na Milešovce úplně dobrovolně. Jako pozorovatel tam pracoval např. básník Petr Kabeš poté, co podepsal Chartu 77 a byl propuštěn z práce. Zaměstnání meteorologického pozorovatele bylo jedno z těch, která tehdejší kádrováci dovolovali vykonávat politicky nepohodlným lidem.
Kniha přibližuje klimatické poměry stanice; stručná klimatografie je založena na pozorování v letech 1905–2004. V uvedeném období vzrostla roční průměrná teplota vzduchu asi o 0,8 °C, zatímco roční úhrny srážek poněkud poklesly (dokumentováno grafy). Pojednáno je o větrných poměrech a bouřkových jevech, zajímavé jsou poznatky o mlhách, oblačnosti a námraze. Výsledky měření na Milešovce se uvádějí v širokém kontextu poznatků z různých částí meteorologie, zejména klimatologie, synoptické meteorologie, letecké meteorologie a meteorologie mezní vrstvy atmosféry.
Kniha přibližuje Milešovku a její okolí nejen z meteorologických hledisek. Čtivě líčí historii kraje od pravěku po naši dobu, věnuje se geologii Milešovky a okolí, rostlinstvu a živočišstvu, ochraně přírody. Dosti podrobně popisuje turistické zajímavosti, a tak může být inspirací i průvodcem návštěvníků kraje. Vytknout lze kapitolku, která se převážně zabývá znečištěním ovzduší v severozápadních Čechách. Uvádí však údaje staré 10 a více let, kdy se situace podstatně lišila od té současné.
Graficky pěkně upravená publikace obsahuje množství mimořádně kvalitních fotografií Miloslava Kalíka a řadu dalších vyobrazení, grafů a tabulek. Působivou obálku navrhl Robin Brichta.
Knížka zaujme každého, kdo má vztah k meteorologii a k severozápadním Čechám. Může se stát i vítaným suvenýrem návštěvníků vrcholu Milešovky a samotné meteorologické observatoře, která bývá každoročně zpřístupněna veřejnosti ve volný den blízký 23. březnu (Světový meteorologický den) i při jiných příležitostech.
IVAN SLÁDEK,
Přírodovědecká fakulta UK Praha