Science, or Else? Přísliby vědy

  

Vila Lanna v Praze letos v lednu už poosmé přilákala vědecké pracovníky z České republiky, ze Švýcarska a Německa, aby na konferenci Science, or Else? diskutovali nejen o konkrétních vědeckých problémech, ale zejména o širším vlivu vědy na společnost, o vztahu veřejnosti k vědě a o etických otázkách spojených s vědeckým bádáním. Letošní téma znělo: Promises of Science neboli Přísliby vědy.

Prezentace i diskuse se rozdělily na několik okruhů: vědecké přísliby či naděje vzbuzované vědou, udržitelnost a budoucnost energetických zásob a dále vylepšování člověka prostřednictvím vědy a techniky.
Profesor Johannes Fehr (Collegium Helveticum, ETH, a Univerzita v Curychu) ze Švýcarska připomněl, že součástí vědy je předpovídání, které žene vědu kupředu – a kupředu ji pohánějí i mylné předpovědi. Na otázku, co je budoucnost z vědeckého hlediska, odvětil:
"Myslím, že kdybyste položila tuto otázku před 50 lety, odpověď by byla velmi stručná a jasná: budoucnost je to, co může věda změnit a zlepšit …Věda a vědci vzbudili některé naděje do budoucna – například že už nebude chudoba nebo že by měla zmizet rakovina. Pak ale vznikl problém: rakovina nezmizela, nezmizela ani chudoba. Tudíž se ukázalo, že budoucnost je daleko složitější a nedá se jednoduše změnit prostřednictvím vědy. Když se nyní ptáte na budoucnost, myslím, že vědci ji dnes vidí jako daleko otevřenější, musí přemýšlet o důsledcích toho, co dělají."
S velkým zaujetím se účastníci setkání přeli o to, jakou roli hrají ve společnosti vědecké předpovědi, kdy se vědecká předpověď mění na příslib či naději, nakolik můžeme vytvářet svou vlastní budoucnost. Upozornili mimo jiné, že vědecké přísliby komplikuje, když přestanou být otázkami čistě vědeckými, ale stanou se i otázkami politickými – jako například jaderná energetika. Profesor Ingolf Dalferth z Ústavu pro pokročilá studia v Berlíně zdůraznil, že pro veřejnost je důležité vědět, na jakou otázku vědci odpovídají, a také znát cenu každého řešení. "Nejde jednoduše pouze o to, jaké předpovědi jednotlivé vědní obory činí, jaké naděje vzbuzují ve své vlastní oblasti a jaká řešení jakých problémů nabízejí. Jde i o celkovou roli, jakou vědě připisujeme v naší současné společnosti. Jelikož tak účinně pomohla změnit náš způsob života v posledních asi 100 letech, očekáváme od vědy tolik, že by někdy bylo potřeba čekat trochu méně, abychom její možnosti posuzovali realisticky …Tudíž by se měla vést diskuse o tom, které otázky nám věda může pomoci vyřešit a s řešením jakých nám pomoci nemůže."

Podle profesora Gerda Folkerse ze švýcarského Federálního technologického institutu ETH v Curychu se mnoho prognóz vědy a mnoho nadějí do ní vkládaných v minulosti nenaplnilo. Neznamená to však, že by se věda měla zavrhovat, protože dělat chyby je přirozené, vyplývá to ze samé podstaty vědecké práce: "Vědecký přístup spočívá ve vytvoření hypotézy, vypracování modelu – a v testování, zda je váš model správný. Protože neznáme základní pravdu všeho, všechny naše modely budou od reality dál nebo k ní budou blíž, ale nebudou s ní zcela totožné. Takže pro vědce je naprosto normální, že se hypotéza ukáže jako mylná. Pokud ovšem jde vědec s něčím na veřejnost nebo jeho myšlenky zveřejní média či politikové využijí jeho myšlenek k prohlášení: ‚tato věda předpovídá nebo slibuje to a to‘, pak by vědci měli být natolik poctiví, že upozorní: ‚Ale toto je hypotéza a hypotéza v sobě zahrnuje možnost, že model na ní postavený nemusí být správný‘. Avšak to běžně nečiní."
Všechny nastíněné obecnější teze se zřetelně promítly do konkrétní – a místy prudké – debaty o dalším vývoji energetiky a budoucích zdrojích energie. Profesor Dieter Imboden ze švýcarského Federálního technologického institutu ETH v Curychu označil současnou globální energetickou politiku za slepou uličku – úsilí řešit energetický problém výhradně snahou pokrýt poptávku je odsouzeno k nezdaru. Budoucí energetický systém se musí spoléhat jak na inteligentnější – tedy efektivnější – využití energie, tak na skromnější využívání dostupných zdrojů. Profesor Jiří Niederle z Fyzikálního ústavu AV ČR představil perspektivy jaderné energetiky a výzkumy nových způsobů nakládání s vyhořelým jaderným palivem nebo s aktivními odpady vzniklými po přepracování vyhořelého paliva.

Nejbouřlivější diskuse se však rozpoutala kolem tématu vylepšování lidí prostřednictvím vědy a techniky.
Dr. Marek Petrů z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci rozvíjel tezi, že naše biologická přirozenost neumožňuje naplnit některé normy a hodnoty, jež si přejeme a které naše civilizace stanovuje. Pokud jsou takové hodnoty v rozporu s naší biologickou přirozeností, je podle jeho slov zcela na místě alespoň uvažovat o možnostech, jak biologickou přirozenost změnit. Díky současné vědě a technologiím, především biotechnologiím, se můžeme pokusit změnit často tvrdé přírodní zákony – a možná dokonce sami sebe. "Pokud je lidství definováno spíš svou duchovností než tělesností, pokud budou za posvátné považovány spíše některé hodnoty a myšlenky, jež člověk postuluje, než jejich biologická podstata a pokud se některé z těchto hodnot dostanou do rozporu s biologickou podmíněností nebo pokud jich nebude možno vzhledem k této biologické podstatě lidského těla dosáhnout, pak je zcela pochopitelné zamýšlet se nad možnostmi vylepšit biologickou stránku člověka." I tyto zásahy však mají podle něho hranice – jednak čistě technické, jednak etické: "Nemůžeme nikoho nutit měnit tělo bez jeho vědomí, bez jeho vůle."
Dr. Petr Kouba z Centra pro fenomenologický výzkum Centra pro teoretická studia UK a AV ČR však nespatřuje hranice toho, co nám může poskytnout moderní věda, pouze v jejích technologických možnostech nebo v čistě etických a morálních otázkách, ale vidí je v samé podstatě lidské existence. Podle jeho názoru nemůžeme očekávat, že nás jednou věda a technika – přes svůj obrovský pokrok – dokáží zbavit všech nemocí a utrpení. Je dokonce otázkou, zda je takový stav žádoucí: "Kdybychom jakožto lidé už nikdy více neměli být nemocní, kdybychom neměli trpět slabostí, psychickými poruchami a podobnými problémy, v podstatné míře by se tím zároveň omezil i náš vztah ke světu, možnosti měnit tento vztah, nějakým způsobem měnit naši situaci, překračovat ji, a byli bychom vlastně jakýmsi způsobem fixováni do té jedné stávající situace. Takže jsem se v postatě pokusil ukázat, že lidská svoboda a lidské utrpení spolu zásadním způsobem souvisí. Pokud chceme odstranit utrpení z lidského života, je to možné pouze za cenu odstranění nebo omezení lidské svobody. Takže bych řekl, že utrpení je cena, jakou platíme za svou svobodu. Nelze se zbavit jednoho, aniž bychom se zbavili druhého."
Profesor Zdeněk Konopásek z Centra pro teoretická studia UK a AV ČR upozorňoval na etický rozměr nanotechnologií, o nichž se předpokládá, že zásadním způsobem změní náš svět – včetně člověka. Podle jeho slov však mají skryté nebo málo zmiňované aspekty a etický rozměr. A právě na tyto specifické rysy nanověd a na jejich odraz v politice i ve vědeckém výzkumu poukázal.

Zmíněná témata vyvolala bouřlivou diskusi, v níž přítomní mimo jiné podotýkali, že nebezpečí moderních biotechnologií není v tom, že nás mohou změnit, ale že to mohou udělat nepředvídaně a nekontrolovatelně. Například prof. Ivan M. Havel z Centra pro teoretická studia UK a AV ČR upozornil, že nikdy neznáme přesně všechny důsledky takových kroků. Manipulace sám se sebou – vylepšování sebe sama – je také podle jeho slov něco zcela jiného než vylepšování lidstva jako takového. Další námitky se týkaly vratnosti a nevratnosti změn. Kdo rozhodne, co vylepšit? Budou zločinci vylepšovat zločinnost? Kde jsou hranice tvrzení, že se nejen smíme, ale přímo musíme měnit? Považuje se za samozřejmé, že jde o změnu k lepšímu? Je proto důležité najít nástroj jak určit, kdy jde o změnu k lepšímu a kdy jde o zneužití poznatků vědy a techniky.

JANA OLIVOVÁ,
Český rozhlas 3-Vltava