Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2006  > červen  > Rozhovor

Základem by měla být poctivost, slušnost, pravdivost

Obrázek k článku 

Akademický sněm na svém XXVIII. zasedání schválil Etický kodex vědeckých pracovníků v Akademii věd ČR. Jeho návrh vypracovala Komise pro etiku vědecké práce AV ČR a vyjádřila se k němu Vědecká rada AV ČR a 27 akademických pracovišť. Účastníkům sněmovního zasedání jej předložila předsedkyně Komise prof. Helena Illnerová. Akademický bulletin přináší ve sněmovní příloze jeho plné znění, a proto jsem požádala prof. Helenu Illnerovou o krátký rozhovor.

Etické standardy byly zapotřebí i dříve, ale až nyní Akademický sněm schválil Etický kodex. Proč je nutno mít takový soubor pravidel?
Důvody jsou vnitřní a vnější. Já věřím spíš na ty vnitřní, jež znamenají, že bychom si měli sepsat etická pravidla a podle nich se chovat. Abychom si je všichni uvědomili a hlavně je byli schopni předávat mladým začínajícím vědeckým pracovníkům. Nedomnívám se však, že bychom je potřebovali, protože by lidé začali ve vědě více podvádět. Podvody asi byly vždy. Dnes však jde do výzkumu více prostředků a na vědce je vyvíjen větší tlak. Čas od času se stane, že někdo podlehne pokušení. Ale domnívám se, že se ztrácí kontakt mezi společností a vědci, protože vědci mluví jazykem, kterému málokdo rozumí. Právě proto je důležité, aby lidé věděli, že mohou vědcům věřit, když mluví o svých objevech, ačkoli jim nebudou, dejme tomu, úplně rozumět.

Říkáte, že se ztrácí kontakt mezi běžnými lidmi a vědci. Dovolím si oponovat, vždyť představa vědce jako úplného podivína zavřeného kdesi v laboratoři už přestává platit. Někteří badatelé se přeci jen snaží svou vědeckou oblast prezentovat směrem ven a jsou mezi nimi velmi zdatní popularizátoři.
Myslím si, že se vědci snaží, ne samozřejmě všichni. Někdo má lepší schopnost sdělit, co on nebo jiní udělali, někdo má tuto schopnost horší. Domnívám se však, že jsou obory, kde je to téměř nesdělitelné. Obávám se, že ať by se vědec např. v kvantové fyzice snažil sebevíce, že to nesdělí. Pokud někdo dělá takový obor jako např. já – biologické rytmy – myslím si, že i když bádá na molekulové úrovni, výsledky sdělitelné budou. Také se podle mého názoru více snaží novináři. Ovšem v podvědomí se lidé mohou vědy bát. Třeba např. Ludvík Vaculík, jehož si velice vážím a s potěšením ho čtu, se jednou v Lidových novinách podivoval, proč a koho by vůbec mělo zajímat, co lidstvu pomůže, když se dozví, co se stalo např. několik sekund po Velkém třesku atd. To všechno, čemu se dnes lidé tolik obdivují. Soudím z toho, že ne všichni si uvědomují, k čemu věda je, a ne všichni jí věří. Ludvík Vaculík určitě ne.

Lidé mají někdy strach, zda mohou vědcům věřit, nahrávají tomu i různé skandály, např. nedávný podvod s klonováním, jindy si zase dělají falešné iluze o možnostech nových léčiv. Jak mohou vědci veřejnost o své důvěryhodnosti přesvědčit?
Za prvé, že nebudou žádné takové skandály vyvolávat, že se nedopustí podvodu. Za druhé, že budou referovat pouze o tom, o čem jsou skálopevně přesvědčeni, co už bylo ověřené a přijaté odbornou společností, tzn. prošlo recenzním řízením. Žurnalisté často vyzvídají, co konkrétního se zkoumá, a leckdo tomu samozřejmě podlehne. Myslím, že každý může říci: "Pracujeme na tom a tom, a pokud by se výzkum podařil, mohl by přinést takové a takové výsledky." Je to určitá vize, která by měla oslovit společnost i politiky, aby do vědy dávali více prostředků. Ale každý vědec si musí dát obrovský pozor, aby nevzbuzoval mylné představy, především nepodloženou víru, že tak a tak něco bude a že něco nebo někoho zachrání.
Ve skutečnosti nemohou vědci dávat velké sliby. Vidím to teď např. ve smyslu globálního vývoje naší země, ve spojitosti s problémy se skleníkovými plyny, energií, vodou atd. Lidé se v zásadě v podvědomí domnívají, že věda, které věří, ale současně přece jen nevěří, je nakonec zachrání, že vědci s něčím přijdou. Dokud nepochopí, že i když vědci budou dělat maximum, musí také společnost a státníci přispět řešením a navrhnout určitou politiku do budoucnosti i za cenu, že se všichni uskrovní, svět nemá naději.

Je vůbec možné plně a soustředěně zkoumat a přitom současně dbát, nebo dokonce domýšlet případná možná ohrožení společnosti, životního prostředí nebo kulturních hodnot právě výsledky bádání?
O tom jsem přesvědčená. Myslím si, že každý, kdo na nějakém výzkumu pracuje a dojde k určitému výsledku, okamžitě si jistě uvědomí, k čemu by výsledek mohl on sám použít, k čemu by vůbec mohl být použit, jak by s ním společnost mohla naložit. Skutečný vědec vidí do hloubky problému, a jakmile do té hloubky vidí, uvědomuje si i všechny možné důsledky. Profesor Zahradník vždycky říkal: "Nůž může být na krájení chleba, ale může být i na zabíjení." A to si musíme vždy uvědomovat. Záleží i na kultuře a vyspělosti společnosti, jak s výsledky vědy naloží. Zdaleka to není jen otázkou vědce, nýbrž otázkou celé společnosti.

Nyní se nemohu nezeptat, jak se dá stanovit, co je správné a co nesprávné? To je otázka, kterou lidstvo řeší od nepaměti.
To je v zásadě otázka základní etiky. Co je správné a co nesprávné, co vede k dobru a co ke zlu? Výčet pravidel nikdy nebude celý. Myslím si, že naše kultura je stále založena na Desateru Božích přikázání. Děti se jej bohužel neučí, ale myslím si, že je v desateru téměř všechno obsaženo.
Je to pár základních pravidel: poctivost, slušnost, pravdivost, laskavost… Hodnoty, které by si měl každý odnášet z rodiny, snad také ze školy. Velice mne mrzelo, že se zastavila práce na vizi obecné školy, jíž se svého času začal zabývat bývalý ministr školství Petr Piťha. Obrodu našeho školství viděl právě v etickém přístupu a k výchově k etice, tzn. morálce. Ta by měla být hlavním posláním.

Na Akademickém sněmu jste uvedla, že formulace Etického kodexu mají znít pozitivně, že se nemá stát souborem příkazů a omezení, jako je tomu např. u Společnosti Maxe Plancka v Německu. Jak by měly znít?
Jsem přesvědčená, že etický kodex nemůže mít právní závaznost, že má však táhnout lidi nahoru, aby si uvědomili zásady správného chování a podle nich se chovali. To se musí dostat každému do podvědomí. Úplný výčet zásad, jak se chovat, nemůže existovat, protože každý okamžik a každá situace vyžaduje něco trochu jiného. Stanovovat za to či ono sankce vůbec nejde, protože samozřejmě pokud by se jednalo o nějaký hrubý podvod, následuje rozvázaní pracovního poměru pro ztrátu důvěry. Ale to platí všude.
Pokud půjde o řešení sporných záležitostí, např. zda je někdo spoluautorem nebo není, a takových případů bude asi nejvíce, musí etická komise zvážit, zda má pravdu jedna nebo druhá strana, popřípadě obě. I to se může stát. Myslím si, že stejně jako nemůže existovat úplný soubor zásad, nemůže být stanoven ani soubor sankcí. Od takových věcí je lépe upustit a jen vědět, jakým způsobem se zachovat, když vznikne sporná etická otázka, co řešit na úrovni ústavu, co řešit na úrovni Akademie atd. Proto je etické podvědomí vůbec to nejpodstatnější. Věda má své charakteristiky, které třeba nebudou úplně obsaženy v základním etickém přístupu nebo chování v životě. Ale právě proto musí být zdůrazněny v etickém kodexu.

"Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost – samé požadavky života činného – a života mravního."
T. G. Masaryk
(Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem)

MARINA HUŽVÁROVÁ