Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Bohumil Prusík (1886–1963)

Obrázek k článku 

V zapojování lékařů do své členské struktury měla ČSAV v padesátých a šedesátých letech značné rezervy. Jako jeden z příkladů může sloužit i zakladatel české angiologie Bohumil Prusík, jehož 120. výročí narození si připomeneme 26. května 2006.

Klatovský rodák B. Prusík promoval v roce 1910 a 1. října následujícího roku nastoupil v Praze jako asistent na II. interní kliniku, kde působil až do roku 1930 nejprve pod prof. J. Thomayerem a později pod prof. J. Pelnářem. V roce 1920 mohl Prusík ke svému jménu připojit titul soukromý docent, v roce 1926 se stal titulárním a čtyři roky nato skutečným honorovaným mimořádným profesorem. Na řádnou profesuru si počkal dalších pět let, do roku 1935. V té době byl už přednostou Propedeutické kliniky UK. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 působil jako přednosta I. interního oddělení vinohradské nemocnice. V letech 1938–1945 Prusík také předsedal Spolku českých lékařů. Po osvobození až do roku 1958 pracoval jako přednosta IV. interní kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK a v letech 1952–1958 zároveň na téže fakultě vedl katedru interní propedeutiky. V druhé polovině padesátých a začátkem šedesátých let též řídil Angiologickou laboratoř na své domovské fakultě.

Již jako mladý vědec proslul širokým rozhledem a zaváděním moderních diagnostických i léčebných metod. Pomáhaly mu v tom četné zahraniční cesty i bohaté kontakty s vědci v jiných zemích, zejména ve Velké Británii a Francii. Výčet jeho prvenství v českém prostředí je velmi úctyhodný – přivezl do Čech první elektrokardiograf, zaváděl zde např. kapilaroskopii, mikrometodu ke stanovení glykemie nebo arteriografii. V první polovině dvacátých let také ve zdejších podmínkách jako první použil insulin k léčbě diabetu.

Bohumil Prusík se však neomezoval pouze na přenášení cizích objevů, ale v jeho díle najdeme i řadu originálních objevů, které naopak získaly velký ohlas i za hranicemi naší země. Přestože se věnoval prakticky všem oborům interního lékařství, jeho nejdůležitější práce se koncentrují na kardiovaskulární problémy. S Prusíkovým jménem je spojen například objev hyperabdukčního syndromu nebo významné studie o vlivu kyseliny nikotinové a jejích derivátů na choroby cév. Velký význam mělo i jeho bádání o využití derivátu dekumarinu k prevenci srdečního infarktu nebo o vlivu adrenalinu na myokard při úplné síňové blokádě. Přehlédnout nejde ani Prusíkův přínos v oblasti gerontologie. Z jeho monografií připomeňme alespoň Pituitrin a jeho účin na systém cévní a srdce (1927), Nemoci plic a pohrudnice (1947), Nemoci srdce a cév (1956) a Propedeutika vnitřních nemocí (s kolektivem, 1958).

O Prusíkově vědeckém významu v mezinárodním měřítku mimo jiné svědčí i skutečnost, že se stal v roce 1938 prvním Čechem, který byl navržen na Nobelovu cenu za medicínu. Jeho kariéru však po 2. světové válce poznamenalo obvinění z kolaborace, které se přitom alespoň podle vzpomínek V. Wagnera zakládalo na malicherném náhodném poklesku. Bohumilu Prusíkovi však přineslo dlouholeté obtíže, k nimž přispělo i rozhodnutí Akčního výboru Národní fronty lékařské fakulty a Univerzitní nemocnice v Praze. Potvrdilo v jeho případě odejmutí práva zastávat a přijímat čestné a veřejné funkce a práva "reprezentovat naši vědu mimo hranice našeho státu", i když výslovně zdůraznilo, že se toto rozhodnutí netýká přednostenství kliniky a povinností vyplývajících z funkce vysokoškolského učitele. Přes své nepopiratelné vědecké zásluhy nebyl B. Prusík zařazen ani do první "vlny" akademiků v roce 1952. Ledy se trochu prolomily až u příležitosti jeho sedmdesátin v roce 1956, kdy mu byl udělen Řád práce. Ve stejném roce byl zvolen i do ČSAV, avšak na rozdíl od původního návrhu nikoliv jako řádný člen, tj. akademik, ale pouze jako člen-korespondent. Otevřel se mu větší prostor i pro cesty do zahraničí.

Ani poté však nebyla Prusíkova situace úplně jednoduchá, i když posudky hovořily o jeho kladném vztahu k tehdejšímu zřízení – například v roce 1962 byl na něj vykonáván nátlak, aby přestal provozovat soukromou ordinaci. Když se v této věci podvolil, dostal se při odchodu do důchodu do svízelné finanční situace, kterou nakonec vyřešilo získání postu profesora-konzultanta. Této pozice si však příliš neužil – již 6. září, tedy přesně rok a pět dní po svém odchodu do důchodu, Bohumil Prusík v Mariánských Lázních zemřel.

Martin Franc,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR