Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2006  > květen  > Rozhovor

Historikova pouť aneb Nejen s Karlem IV. do Francie 2

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

\"Toho roku tisícího třístého sedmdesátého sedmého římský císař Karel, čtvrtý toho jména, napsal králi vlastní rukou dopis a poslal k němu dvojí poselstvo, druhé dosti brzo po prvním, že se rozhodl přijet do Francie a že již nastoupil cestu, aby krále navštívil a vykonal některé pouti s pobožnostmi, což krále velice zavázalo vděčností…\"

Tak začíná Relace Velkých kronik Francie o cestě římského císaře Karla IV. do Francie, ke dvoru krále Karla V. Je jádrem podivuhodného díla historika Františka Šmahela, knihy, která nedávno vyšla a zabývá se nejen samotnou zprávou o císařově cestě, ale také dobou "dvou Karlů" a jejich charakteristikou, odezvami a dohrami pařížského summitu i v exkursech rozvedenými detaily velké události, jíž císařova cesta do Francie byla.
S Františkem Šmahelem jsme hovořili v minulém čísle Akademického bulletinu o jeho práci a badatelských zájmech. Dnes pokračujeme v otázkách zaměřených na husitství i národní dějiny, stále v doprovodu vzácných miniatur jednoho z  mistrů soudobé knižní malby.

I mezi historiky jsou u nás nesmiřitelní kritikové husitství, například Josef Pekař, jiní – jako František Palacký – husitství považují za vrchol našich národních dějin. Můžeme být na husitství hrdí?
Hrdost v naznačeném smyslu patřila k národnímu obrození, kdy se Češi posilovali svou minulostí a kdy se začali poměřovat s okolními národy. Tento přístup měl své oprávnění, pro srovnávací dějepisectví však nutně musel vést na scestí. Ve studiu jsem záhy začal klást důraz na komparativní kritéria. Jinými slovy: neposuzovat všechno jen z našeho pohledu domácích rozmíšek mezi katolíky a evangelíky, ale s ohledem na to, jak události proběhly v okolním světě. Z tohoto pohledu je např. zřejmé, že v Itálii a ve Francii se mnoho reformních náběhů odehrálo už ve 12. a 13. století. V době, kdy se u nás objevilo husitství, v těchto zemích už odezněly nebo byly potlačeny, zatímco v některých německých oblastech reformace rozdělila křesťany až o sto let později.

Jak je možné, že u nás vedly tytéž důvody k tak drastickému a z věroučného hlediska hlubokému dění, zatímco jinde v Evropě se podařilo vypořádání rychlejší a klidnější? I když tragédie Katarů a křížová výprava proti Albigenským ve Francii 13. století také asi nebyly nic pěkného…
Války proti Albigenským byly rozsáhlým krvavým konfliktem, který dlouhodobě poznamenal jih Francie, jedné z nejvyspělejších oblastí západní Evropy. Jinověrci byli násilím potlačeni křižáky ze severu. Zápas o reformní cíle Jana Viklefa měl rovněž četné oběti, postupně přešel do anglikánství a panovníkem řízené reformace. Husitství se nepodařilo včas násilně vykořenit, a když se samo začalo úspěšně bránit, došlo k eskalaci konfliktu, který via facti nabyl takového rozsahu, že církev poprvé ve svých dějinách musela na koncilu v Basileji přistoupit na dialog s "kacíři".

Jak u nás vznikl deformovaný pohled na husitské hnutí a v čem spočíval?
Stydíme se za husitství, sypeme si popel na hlavu za vyhnání německých spoluobčanů a neumíme se vyrovnat s dědictvím komunismu. Ti, kdo za nás vkládají ruce do ran, nejsou ale zpravidla historici, nýbrž publicisté. Zapomínají na křížové výpravy proti husitům a připomínají jen jejich loupeživé výpravy do nepřátelských území. Jelikož všude údajně zničili kdejaký kostel, kdejaký obraz či sochu světců, je s podivem, kolik architektonických a výtvarných skvostů předhusitské doby se u nás zachovalo. Nechci tím obhajovat obrazoborectví, které nahlíželo a nahlíží na umělecká díla vždy jako na objekt kultu. Křesťanství při svém nástupu ničilo pohanské modly, zmocňovalo se nádherných římských svatyní v Trevíru i jinde a primitivně je upravovalo podle svých potřeb. Nejen husité, ale téměř všichni pozdější reformátoři pohlíželi na sochy světců jako na "špalky", tj. na pochybné modly odvádějící mysl od poselství evangelií.

A co s husitstvím spojená snaha po církevní reformě?
Vše, co souvisí s náboženstvím a vírou, je velmi citlivou záležitostí. Dnes si to uvědomujeme zejména ve vztahu k militantním proudům v zemích islámu. Při pohledu zpátky do vlastních dějin se naopak často zapomíná na to, že i husité byli křesťany. Stále se jim jako kacířům upírá nárok na svobodu vyznání, byť jen tu malou, kterou si vítězstvími nad křižáky vybojovali na Basilejském koncilu. Už Karel Čapek si povzdechl, že neumíme být mužsky stateční, a proto nám vadí neporažený Jan Žižka... Jaksi se už také nesluší připomínat, že středověká církev obchodovala s nejhlubšími city a nadějemi na uzdravení, že prodávala naději na život v záhrobí, zavedla obchod s odpustky a svým bohatstvím byla trnem v oku především zchudlé šlechtě. Hus se stal nepohodlným svou kritikou odpustků, Martin Luther bojem proti odpustkům započal o sto let později vítěznou německou reformaci.
Které údobí v onom tisíciletém trvání historie českého národa považujete Vy sám za vrchol, za čas tvořivosti, vyzařování do okolí? Přes určitou domácí nechuť to připustit, je právě 15. století onou dobou, kdy české kulturní a hlavně duchovní vyzařování sahalo daleko za hranice. Nezapomínejme, že v husitství kořenilo myšlenkově vzácně původní dílo Petra Chelčického, na něhož zase navazovala Jednota bratrská, první skutečně reformní církev západního křesťanství. Velkého mocenského a kulturního vzepětí Čechy ovšem dosáhly již za vlády Přemysla Otakara II. nebo Václava II. Císař Karel IV. otevřel okno do Evropy a vpustil k nám čerstvý vzduch. Měli jsme vlastní slovníky, Bible byla u nás přeložena dříve než jinde. Na univerzitě se vzmáhal český prvek, množily se venkovské a městské školy, kam absolventi univerzity odcházeli učit. Husitství nevyrůstalo na periferii, nýbrž v pokročilé zemi, kde tzv. vnitřní christianizace již zasahovala široké vrstvy společnosti. Asi oprávněně se obávám, že tu místy přesahuji danou otázku. Dějiny prostě nelze redukovat na poučení učebnicové povahy.

Dnes je český národ považován za jeden z nejateističtějších národů na světě. Jak se to mohlo stát?
To by bylo na celou knihu. Nevíra v božstva však v rovině reflexe nebývá spojena s jejich vyhlazováním. Méně tolerance naopak někdy panuje mezi konfesemi a sektami...

Čím obohacuje studium dějin Vás osobně?
Tu a tam ještě zažiji vzácnou chvilku, kdy mne něco napadne a kdy třeba v noci vstanu a začnu hledat v knihovně. Většinou zjistím, že mne někdo předešel. Pokud se začne klubko pochybností a nevědomostí rozmotávat, následuje denodenní dřina se shromážděním látky, se sepisováním textu a poznámek, s korekturami a tak dokola.

Objevil jste při své práci nějakou neznámou a přitom velmi důležitou osobnost, která by si zasloužila zájem?
Po léta jsem se věnoval Jeronýmu Pražskému, nonkonformnímu filozofovi, který zůstal ve stínu Mistra Jana Husa. Podařilo se mi rozšířit jeho literární pozůstalost a snad i vyložit jeho ideu českého "národa", jež svou předčasností dodnes budí údiv. Narazil jsem i na jiné pozoruhodné, a přesto téměř neznámé osobnosti. Jednou z nich byl humanista Jan z Rabštejna, katolický šlechtic ve službách kališnického krále Jiříka z Poděbrad. Jeho latinský spis Dialogus je dostupný rovněž v novodobé češtině, takže kdo chce, může se v něm dočíst o bezradnosti, v níž se intelektuál ocitá tváří v tvář moci stejně tak před staletími jako dnes.

Do jaké míry ještě platí – a kdy platilo – staré latinské Historia magistra vitae?
Z okřídleného výroku Římana Cicerona, že "historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a zvěstovatelkou dávných dob" snad nikdy neplatila ta část, na niž se kdekdo odvolával. Kdyby historie skutečně byla učitelkou života, pak by nebylo poučenějších a úspěšnějších lidí nad samotné historiky. Tak tomu nikdy nebylo, není a nebude. Spíše naopak, historikové se nejednou ztrapnili chybným předvídáním budoucnosti. Přesto se bez předvídavosti založené na poznání bezprostřední a někdy i vzdálené minulosti neobejdeme.

V nakladatelství Argo vyšla Vaše kniha Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378. Jak byste shrnul její příběh?
Ve středu pozornosti je deset dní státní návštěvy císaře Karla IV. a jeho syna, tehdy již českého krále Václava IV., v Paříži a jejím okolí. Šlo o jeden z největších summitů celého 14. století, v němž se hledalo řešení velice závažných otázek. Jednou byla válka s Anglií, druhou rozpory mezi kardinály, ve hře bylo nástupnictví v Uhrách apod. Zcela jedinečnou však byla příprava a dokumentace císařova pobytu, počínaje slavnostními průvody a konče jídelníčky obrovských banketů. A protože se mi podařilo shromáždit přes čtyřicet takřka reportážních miniatur z Velkých kronik Francie, propojilo se i v této knize slovo s obrazem.

Ještě na okraj: co byste v mládí i v současnosti chtěl dělat, kdybyste nebyl historikem?
Jako kluk jsem chtěl být strojvůdcem, což se mi podařilo, neboť spřežení dvou tramvajových vozů tvoří vlak. V pozdním věku jsem začal zahradničit, avšak bez valných výsledků. Většina zaměstnání má něco do sebe, pokud se ovšem stanete mistrem svého oboru.

A kam teď míříte při svých návštěvách minulosti? Kde se poutník občerstvuje na takové cestě?
Už mnoho let sbírám podklady ke knize o vědění a imaginaci pozdního středověku. Objeví se v ní protinožci, monstra, povědomí o slonech či buvolech, představy o černé temnotě, která byla před zrozením světa apod. Víc prozrazovat nebudu.

Sylva Daníčková,
František Houdek