Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2006  > duben  > Rozhovor

Historikova pouť aneb Nejen s Karlem IV. do Francie

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Před několika týdny se na pultech knihkupectví objevila kniha Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378. Autorem je František Šmahel, náš přední medievista, autor knih o husitství, ale také povolaný vypravěč i vykladač doby mezi středověkem a renesancí v naší zemi. Historik s důstojností mužů Obrození, vědec skrytého humoru, ale i odvahy přijmout účast v řízení tam, kde je třeba vybudovat řád. Člověk natolik moudrý, že je prostý, jeden z těch, kdo při setkání umí naslouchat, dovoluje si ale právo ústupu ve chvíli, kdy by hovor začal směřovat k plytkému marnění času. Profesor Univerzity Karlovy, od loňského roku držitel nejprestižnější české vědecké ceny Praemium Bohemiae.

"Není kniha jako kniha," říká profesor Šmahel v úvodním Pozdravení čtenáři, kterým otevírá svou novou, obrazově bohatou publikaci. A pokračuje: "Spojení císaře Karla IV. s cestou do sladké Francie zní téměř podbízivě, zvláště když si přijde na své i oko díky téměř reportážním miniaturám mistrů soudobé knižní malby." Základem stavby jeho nové knihy je české znění Relace Velkých kronik Francie o návštěvě Karla IV. a jeho syna Václava v lednu 1378, v níž se právě slovo s obrazem doplňují "tak podmanivě a v českém překladu i natolik srozumitelně, že si zaslouží zaujmout v knize ústřední místo." Svou i císařovu pouť zahajuje autor prologem, který naznačuje, co události předcházelo, v epilogu dopovídá, co po odjezdu obou Lucemburků následovalo. Závěrečná část knihy přináší odborné komentáře, údaje o ilustracích, soupis pramenů a literatury i nezbytné rejstříky.

Hovoříme s Františkem Šmahelem o práci, o husitství, o českém národě, o jeho plánech a ptáme se: Provokuje badatele jenom touha po poznání, nebo je tu ještě něco navíc, nějaká zvláštní přitažlivost určité dějinné etapy, láska k nějaké tónině dějin?
Začínající historik může "těkat". Kamkoli se rozhlédne, všude na něho čeká vděčné téma, které, jak záhy zjistí, zpracoval už někdo před ním. Hledá tudíž dál s vědomím, že má život před sebou a že výzkum bude většinou vyžadovat více let. Přicházejí vzrušivé chvíle, noční probouzení a pak úmorná práce s textem a s korekturami. Leč málokdo si může dělat, co by chtěl. Přicházejí úkoly ze shora, projekty, granty, nezáživná "chlebařina". Ve stáří se naopak v dílně hromadí různé nedodělky, mezi nimiž lze vybírat. Použiji tu přirovnání k vousatému čínskému řezbáři, který jen tak, pro radost, tvoří miniaturní objekty. Vím, že jsem otázku nezodpověděl, bylo to však vůbec možné? Každý článek, každá kniha má své vlastní, skryté dějiny.

Vaše eseje a velké spisy jsou nabity drobnými, až filigránskými sděleními, která dohromady dávají velkolepé fresky doby. Co je "tmelem" jednotlivých výsledků bádání, střelkou kompasu nápomocnou historikovi, když se stává autorem?
Tmelem velkých děl i drobných etud je sám historik se svou erudicí, dobrými i scestnými nápady, životními prožitky a s tvořivou schopností dobrat se nových poznatků. Někdo má plné skříně xeroxů a na nic nepřijde. Moje generace, která ještě excerpovala, byla ve výhodě, protože excerpci musela předcházet četba. Dnes se čte jen podle rejstříků, vše se rychle xeroxuje, což je jen mechanická náhražka četby a reflexe. Překvapivě pak vše trvá déle, i když historik má dnes díky xeroxům a internetu potřebné prameny rychleji na stole.

Do jaké míry je pro badatele utrpením, musí-li se držet cesty, kterou se jeho hlavní úvaha ubírá, a oželet zřejmě mnoho zajímavých a lákavých objevů, které chtějí být také přivedeny na svět – ale zatížily by nebo zkomplikovaly ústřední motiv?
Patřím k historikům, kteří špatnou paměť a mizející encyklopedické znalosti vyvažují uvolněným hledáním odpovědí na nepoložené otázky. Cesta za poznáním zřídkakdy vede po prošlapané stezce. Někdy to chce trochu odvahy uhnout z hlavní cesty. Zkušenost mne poučila, že zlaté žíly leží tam, kde dosud nikdo nešel. Grantové projekty takovému hledačství nepřejí, pokud nesoutěžíte s něčím, co již máte hotové.

Nakolik je historiografie exaktní vědou? Lze v ní vůbec hovořit o "pravdě"?
Dějepisectví nikdy nebylo a ani nebude exaktní disciplínou. Z toho však ještě neplyne, že není vědou a že by historik neměl usilovat o exaktnost. Jestliže se chemikovi pokus stokrát zdaří, také ještě nemá v ruce exaktní důkaz. Co když právě hned další pokus nesplní očekávání? Pokud historické "pravdy" vůbec jsou, jsou to pravdy subjektivní, platné v určitém prostředí a v určité době. Historik může dospět studiem pramenů k poznání, že ta a ta událost se odehrála z těch a těch příčin. Další bádání může ovšem jeho poznání upřesnit a doplnit. Ani v tomto ohledu nemůže být zkoumání dějin považováno za uzavřené. Tím méně to platí o posuzování významu dějinného jevu, činu nebo procesu pro současnost. Jestliže se někdy neshodnou historici, není divu, že se politici a publicisté, kteří více ovlivňují veřejné mínění, nebojí vyslovovat povrchní soudy. Ostatně, pravda se hledá jen o "živé", nedoznělé historii, u nás dnes zejména o poválečném odsunu a dědictví socialistické éry. Tak jako je v těchto případech individuální i kolektivní paměť selektivní, je tomu obdobně i s přijímáním "pravd".
Povzdechl jste si, že se Vám údělem stalo husitství. V padesátých letech 20. století jste psal eseje o vztahu české vzdělanosti a antiky, zabýval se doteky české reformace a italské renesance...
Už jsem kdysi někde sdělil, že k ranému humanismu jsem se dostal přes obdivný list florentského kancléře Poggia Bracciliniho, který byl v Kostnici svědkem obhajoby a statečné smrti mistra Jeronýma Pražského. V sextě chrudimského gymnázia jsem se o něm dozvěděl od profesora Miroslava Hanuše, mistra slova a psychologického románu. Znovu mu posílám na věčnost vděčnou vzpomínku a přes něho všem učitelům a profesorům dějepisu, kteří dokážou své žáky zaujmout.

Jak tedy došlo ke zlomu k husitství?
Od latinského humanismu mne nechtěně odvrátil náš vynikající znalec pan dr. Jan Martínek, jenž díky své fenomenální paměti rozpoznal snad každý verš, každou řádku antické literatury. Do Itálie za renesancí se na přelomu 50. a 60. let jezdit nedalo. Když mne tudíž v roce 1964 akademik Josef Macek přijímal do Historického ústavu, chtě nechtě jsem souhlasil s tím, že se budu věnovat husitství, kterým byl už sám unaven. Nikdy jsem této výměny témat nelitoval, neboť se mi dostalo příležitosti zkoumat právě ono období, kdy české dějiny nejvíce vrostly do dějin evropských. Hned však dodávám, že nejen husitství, ale i celý středověk je pro mne vzdálenou minulostí. Zhruba pět let mi trvalo, než jsem se seznámil s rozsáhlou problematikou oboru, pět dalších let jsem jezdil jako řidič s tramvají, následovalo deset let výzkumu pramenů a život je pryč. Ačkoli jsem husitou svým založením nikdy nebyl, stalo se husitství mým údělem, z něhož jsem neustále utíkal tu k dějinám Univerzity Karlovy, tu k etudám z dějin duchovní a výtvarné kultury.

Shrnul jste tyto etudy v knize Mezi středověkem a renesancí zabývající se mimo jiné ikonografií a ikonologií, vztahem psaného a mluveného slova, významem symbolu. Kde je zdroj tohoto Vašeho zájmu?
V zásadě nejde o nic nového, vztahy myšlené představy, mluveného slova a písemného záznamu se zabývali již velcí myslitelé scholastiky 12. a 13. století. Pořád tu je však nemálo příležitostí k dalšímu zkoumání. Vazbám mezi slovem a obrazem se dnes věnuje mnoho odborníků různých disciplín. V mém případě jde vesměs jen o etudy, kterými se bavím mezi rozběhy k větším pracím.

Do předhusitského období spadají zřejmě i Vaše studie o české vzdělanosti ve vztahu k antice.
Nikoho nepřekvapí, že na pražské univerzitě byly posluchárny ve 14. století nazvané po Aristotelovi a Platónovi, neboť výuka v řadě disciplín spočívala na poznatcích antiky. Jinak tomu je s názvy pražských domů, např. jeden z nich se jmenoval U Heleny (trojské královny), v nichž ožívají bájné děje a postavy starověku. Jestliže jeden kovář na Malé Straně měl přezdívku Vulkán, stojí to za pozornost. Povědomí o antice se nejspíše přes studentské hospody dostávalo do širšího povědomí.
To by byl jistě námět nikoli na etudu, ale na další velký spis. Stejně jako Vaše nálezy doteků mezi českou reformací a italskou renesancí… Ty někdy zaskočí i mne. Nejde tu však jen o renesanci. Nedávno jsem se například zabýval rodinnou kronikou neznámého sienského malíře Bindina, v níž je Jan Hus vylíčen se sympatiemi, které překonávají všechna očekávání. Všelijakých opomenutých mudrlantů a nadaných písmáků bez vyššího vzdělání bylo ve středověku, a nejen v Itálii, více, než se běžně ví.

Škoda, že nemůžeme pokračovat dál tímto směrem, ale přece jen bychom se rádi zeptali také na husitství. V první kapitole knihy Husitské Čechy se zabýváte husitskou revolucí jako anomálií evropských dějin. Proč anomálie? Anomálie pouze evropských nebo také domácích dějin?
Byl jsem jedním z prvních historiků, který použil tento termín pro procesy společenské povahy. Učinil jsem tak při přednáškách v květnu 1983 na CollŹge de France, abych upoutal zájem k předčasnosti husitství, které předběhlo evropské reformace o jedno století. Koncept historické anomálie vyvolal širokou odezvu, nic jiného jsem také nesledoval. Od té doby se krok za krokem husitství v zahraničí vnímá jako jeden z raných článků evropské reformace, nikoli jen jako přebujelé kacířství.

Nazval jste jednu z kapitol své knihy o husitství Kříž proti kalichu a kalich proti kříži. Co objevuje historik v tomto zápasu, jde-li hlouběji?
Víra byla a je dějinotvornou silou. Bez víry lze dobře prodávat, nikoli však vytvářet lepší zítřky. Dříve nebo později se znovu ukáže, že jinak je vidí Češi než Němci, jinak je vidí bohatí a chudí. Svět se vyvíjel a dále vyvíjí velice nerovnoměrně. Náboženské konflikty evropské reformace skončily vynucenou tolerancí, doufejme jen, že tomu tak bude i s náboženskými a civilizačními rozpory globálního rozměru. Oba tušíme, jak je nesnadné Vaši otázku zodpovědět.

Je-li řeč o diktatuře husitského kazatele Jana Želivského, vybaví se člověku obraz jiné diktatury, která chtěla osvobodit člověka – diktatury proletariátu. Zároveň v některých událostech husitské revoluce jako by už začínaly scény revoluce francouzské. Je zde v pohybu nějaký skrytý řád všech revolucí?
Mechanismus a časové fáze husitství do jisté míry odpovídají vítězným revolucím evropského kontinentu, zejména pak Velké revoluci francouzské. Nic víc, nic také méně. Komparace složitých dějinných převratů z vysokého nadhledu mají jen pomocnou funkci, skrytý řád dějin se zatím nikomu nepodařilo nalézt.
(Pokračování)

Sylva Daníčková, František Houdek