Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Albert Pražák (11. 6. 1880–19. 9. 1956)

Obrázek k článku 

V letošním roce si připomínáme 50. výročí úmrtí literárního historika a univerzitního profesora Alberta Pražáka.

Jeho první kroky do světa vědy představují drobné literárněvědné práce, které začal publikovat během studií na pražské univerzitě, kde si zvolil obor slovanská a germánská filologie. Již tehdy ho také zaujalo dílo Jana Nerudy, které se mu stalo nejen námětem pro disertační práci, ale i tématem, k němuž se v pozdější době často vracel.

Po dosažení doktorátu vyučoval v letech 1906–1914 jako středoškolský profesor na několika pražských školách. Neuzavíral se však ve zdech kabinetu, ale dále zasahoval řadou svých studií, článků a publikací do vědeckého života.

Vše na několik let přerušila válka, kterou A. Pražák prožil v uniformě rakousko-uherského vojáka. Výraznou změnu v profesní dráze pro něj znamenal vznik samostatného Československa. Vstoupil tehdy do státních služeb a několik let pracoval jako úředník ministerstva školství. Toto místo však brzy opustil, neboť jeho aktivní vědecké působení společně s odbornou erudicí v oblasti literární historie a zájem o slovenskou literaturu a kulturu se mu staly nejlepším doporučením pro přijetí na právě založenou univerzitu v Bratislavě. R. 1921 zde byl Pražák jmenován profesorem dějin české a slovenské literatury, a spojil tak na dlouhých třináct let svůj osobní i vědecký život s Bratislavou. Byla to doba, kdy se utvářely základy novodobé slovenské literární vědy a slovenského školství a Pražák se veškerého dění aktivně účastnil. Z jeho pera vyšla řada učebních textů i monografií – od čítanek pro slovenské střední školy přes Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu (1922) až po studii Literární Slovensko let padesátých až sedmdesátých (1932).

Stal se zásluhou toho členem řady významných slovenských kulturních a vědeckých institucí, např. Učené společnosti Šafaříkovy. Na univerzitě zastával i úřad děkana a později rektora, vybudoval zde slovenský seminář a jeho knihovnu. Pražákovo působení na Slovensku však nebylo bez problémů. Coby český profesor a zároveň zastánce ideje čechoslovakismu narážel čím dál více na odpor ze strany slovenských nacionalistů.

Bratislavská kapitola Pražákova života skončila v roce 1933, kdy jej oslovila pražská univerzita, která hledala vhodného nástupce J. Jakubce na post profesora dějin české literatury. Na novém působišti se Pražák opět chopil témat, jimž se věnoval na počátku své vědecké dráhy – staročeské literatuře, J. Nerudovi, K. H. Máchovi a době obrozenské. Našel však pro sebe i inspirace nové, jimiž byla díla B. Němcové, K. V. Raise, A. Heyduka a dalších. Jeho bibliografii tak rozmnožily např. studie o Alexandreidě z r. 1945, monografie K. H. Mácha (1936), Národ se bránil (1945) a České obrození (1948) a soubory článků a textů, např. Míza stromu (1940). Svému učiteli i osobnímu příteli J. Vrchlickému věnoval knihu vzpomínek Vrchlickému nablízku (1945), ke slovenskému prostředí se vrátil na sklonku života soubornou prací Dějiny slovenské literatury (1950) a memoárovou knihou S Hviezdoslavom (1955).

Pražák byl vědcem a pedagogem s širokým odborným zájmem. Důkazem toho je nejen bezpočet přednášek, publikací a článků, ale také rozsáhlá organizační a redakční činnost. S jeho jménem je možné se setkat v tiráži řady časopisů, výborů a sborníků – např. Literární hlídka Času, Naše věda nebo Bratislava.

Ještě obsáhlejší by pak byl výčet institucí a spolků, jichž byl Pražák členem. Mezi nejvýznamnější patří členství v KČSN a ČAVU, Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, Slovanském ústavu, Čs. národní radě badatelské a Klubu umělců v Praze. Sám pak stál u vzniku Literárně historické společnosti československé, jíž byl také prvním předsedou, a později se podílel na založení Ústavu pro českou literaturu.

Ani v tomto skromném náčrtu života Alberta Pražáka se však nesmí zapomenout, že nebyl jen uznávanou autoritou vědeckou, ale také společenskou a politickou. Tyto jeho osobní kvality, podpořené odvážným projevem ke 2. výročí úmrtí T. G. Masaryka v září 1939 a spoluprací s domácím odbojem, ho v květnu 1945 přivedly do čela České národní rady a stal se tak na několik dnů dokonce "prvním mužem" ve státě.

Jan Chodějovský,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR