Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

IVAN ŽMAVC (1871–1956)

Obrázek k článku 

Dne 22. listopadu tohoto roku uplynulo 50 let od smrti Ivana Žmavce, jednoho z reprezentantů technokracie, předního představitele energetismu a stoupence tzv. sociotechniky v českých zemích v období první Československé republiky. Masarykův slovník naučný z roku 1932 ji charakterizuje jako \"učení a umění vědomého vědeckého tvoření sociálních vztahů za účelem hospodářského a mravního sestrojení národní a lidské společnosti podle způsobu energetického.\"

Ivan Žmavc se narodil 11. 1. 1871 v rodině slovinského sedláka v Kapelách u Břežic v jižním Štýrsku. V roce 1890 složil maturitní zkoušky na gymnáziu v Mariboru, a protože se hodlal věnovat kněžské službě, studoval v následujících třech letech na Gregoriánské univerzitě v Římě aristotelsko-scholastickou filozofii. Po pěti semestrech však odešel na univerzitu do Štýrského Hradce, kde se v letech 1893–1897 zabýval matematikou a přírodními vědami. V roce 1898 získal titul doktora filozofie na pražské univerzitě a v letech 1919–1920 pak působil jako řádný profesor národního hospodářství na univerzitě v Lublani. V následujícím období pracoval ve Veřejné a univerzitní knihovně v Praze.

Vedle své práce v knihovně byl členem Slovanského ústavu v Praze, Vědecké rady České akademie technické, Technicko-hospodářské jednoty, Masarykovy akademie práce, Ústředního spolku českých knihovníků a řady dalších spolků a organizací. V roce 1946 stál u vzniku Sociotechnického ústavu při VI. odboru Masarykovy akademie práce.

Hlavním předmětem Žmavcova zájmu byla národohospodářská a sociotechnická tematika. V tomto směru jej výrazně ovlivnilo studium ve Štýrském Hradci, konkrétně profesor Pfaundler náležející mezi přední odborníky v otázkách mechanické teorie tepla. Na základě svých studií se Žmavc rozhodl pokusit se nalézt "exaktní přechod od universální energie k lidské práci, od fysiky k hospodářství a duchovním, morálním vědám." V souvislosti s tím se seznámil s problematikou sociální energetiky – tou se dále zabýval i během svého působení ve Veřejné a univerzitní knihovně v Praze, kde se věnoval zejména otázkám spojeným s organizací knihovní služby.

Sociotechniku lze označit jako nejvýznamnější energetistickou koncepci technokratismu u nás. Žmavc sám o své činnosti soudil, že "sociotechniku přírodovědecky založil jakožto umění o řízení a o tvoření čili organisování sociálního života." Ve svých úvahách vycházel z představy, že je možné změřit výdej energie lidí při pracovních výkonech stejně jako příkon potřebný pro úhradu energetického deficitu. Sociotechnika v jeho chápání měla nahradit politiku, která by tak již nevyjadřovala zájmy jednotlivých sociálních skupin, ale podřídila by se vědě. Žmavc byl ve své době vnímán jako seriózní badatel, avšak některé jeho názory se setkávaly i s ostrou kritikou. Právo lidu např. v roce 1935 v recenzi na jeho práci O sociotechnickém dlouhodobém plánu řešení krise a o základech sociální technokracie uvedlo, že sociotechnika ve Žmavcově podání je oslavou fašismu, a konstatovalo, že "spisek Žmavcův překypuje politickým diletantismem a je s to svou nekritičností v oboru hospodářské a sociální politiky diskreditovati vše dobré, co je obsaženo v myšlence technokracie."

Žmavc své názory prezentoval i na řadě mezinárodních akcí. Například na prvním mezinárodním sjezdu pro vědecké řízení práce pořádaného roku 1924 v Praze vystoupil s přednáškou O řízení úvěrní síly, v níž se vyslovil proti existenci úvěrů a socioenergetiku označil jako "umění, jak přetvořiti starý nevědecký a pro naše cítění nemravný svět hospodářského a úvěrného otroctví ve svět solidární práce národní a lidské obce".

Za svůj život napsal také řadu odborných pojednání, z nichž uveďme alespoň studie Úvod do sociální energetiky (1919), Energetické základy sociotechnicky (1923) či Hospodárné řízení osvětové činnosti knihoven (1924). Jiné byly publikovány nejen v českých, ale i v německých, anglických a italských časopisech.

Jan Hálek,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR