Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Myslete na chorál, malověrní aneb Vznik českého státu 3

 

Obrázek k článku Obrázek k článku 

 

Naše setkání se svatováclavskou legendou, které jsme se věnovali v posledních měsících minulého roku, pokračuje a uzavírá se úvahou, která míří do současnosti. S historikem Dušanem Třeštíkem (Centrum medievistických studií UK a AV ČR) se vracíme k jeho přednášce na mezinárodní konferenci o významu svatých ve středověku konané v září minulého roku v prostorách kláštera v Teplé. Budeme hovořit o proměně, kterou znamenalo přijetí křesťanství v Evropě a hlavně v Čechách, i o dalším vývoji českého státu.

Pane doktore, svou přednášku v Teplé jste zakončil těmito myšlenkami:

  • krvavé vraždění v rodině českého knížete podnítilo vytvoření českého státu;
  • Boleslav udělal ze své oběti obětinu, "zazděnou" do základů českého státu;
  • Václav se stal patronem české země, ve svém kultu existuje věčně.

Smíme vnímat jako dobré znamení – nejen pro osobnost svatého Václava, ale pro ducha doby a ducha země –, že jsou ve chvíli vzniku české státnosti přítomny oba aspekty dějin, aspekt života i stvoření, totiž aspekt dynamický, materiální, politicko-historický, jehož představitelem je Boleslav, a aspekt vnitřní, duchovní, uchovávající posvátno, bez něhož by ani dějiny, ani člověk, ani stvoření neexistovaly?

To je dobře řečeno, ale tak vypadají všechny dějiny, které mají nějaký smysl. Je v nich přítomen a nemusí být explicitně zosobněn v nějakém člověku. Pak je tu dynamika lidského života, která nemusí být jen politická – nesmírně dynamickou dobu prožíváme třeba dnes.

V jakém vztahu vidíte tehdejší dynamiku a dynamiku současné doby?
Přijetí křesťanství, které vrcholilo vytvořením českého státu, bylo první velkou transformací Čech. Druhá se uskutečnila ve 13.–14. století a provedli ji obyčejní lidé, kteří vyklučili lesy, postavili města, začali podnikat, začali žít úplně jinak, než se žilo dosud. Stejně tomu bylo při třetí velké transformaci naší země v 19. století. Tuto kapitalistickou modernizaci zase udělali malí lidé a opět bez zásahu státu, bez politiky. Chalupníci odešli z venkova do měst, zbouraly se středověké hradby, začaly se stavět továrny – a život se kompletně změnil. Teď prožíváme čtvrtou podobnou transformaci. Kam míří spolu s naším celostním, globalizovaným světem? Bude nějaká další? Kdo ví?

Při uvažování o vzniku českého státu a zdomácnění křesťanství v naší zemi jste se zmínil o tom, že zduchovnění, které se nedalo v raném středověku ještě předpokládat, přišlo později a jeho důsledkem byla u nás vlastně husitská revoluce, v Evropě nástup protestantismu. Můžete tuto myšlenku rozvést? S kultem svatých ve středověku sice tak docela nesouvisí, ale osobitým způsobem nahlíží na vývoj českého státu a na úlohu křesťanství v tomto procesu deseti staletími až do naší doby.
České křesťanství se vlastně stalo opravdu niterným v důsledku prostého sociologického faktu, že totiž na venkově vznikly fary a že vznikla města jako centra komunikace. To je 13. století. Teprve teď se venkovský lid skutečně seznamuje s věroučnými základy křesťanství. Ve městech se o to starali františkáni, kazatelství bylo tenkrát něco jako dnes televize. Lidé začali o víře opravdu přemýšlet. Byla to ale zároveň doba, kdy se církev emancipovala z područí světské moci tím, že si přisvojila monopol na udělování svátostí: spása záleží na přijímání svátostí, které může udělovat jenom církev. Tato teze se prosadila na konci 12. a na počátku 13. století, s ní tehdejší lidé v Čechách do 13. století vstoupili. Slyšeli o ní z kazatelen a snažili se podle ní žít, přemýšleli o ní, žili křesťansky, za své hříchy dávali statky nebo cokoli, třeba náušnice jako jedna žena v Běstvině roku 1131. Na venkově vznikají kostelíky, ty románské kostelíky, kterých je dnes v Čechách taková spousta. Lidé skutečně uvěřili, že mají jakýsi účet s Pánem Bohem, který musí vyrovnávat. To předtím nebylo. A pak začali uvažovat hlouběji a hlouběji, z kazatelen ve městech slyšeli o věroučných záležitostech, o věroučných sporech.
Možná, že kolegové, kteří se zabývají husitstvím, by to takhle neřekli, ale hlavním důvodem, který byl příčinou vzniku husitství, bylo zklamání. Lidé 13. století uvěřili, že budou-li po křesťansku žít a budou-li přijímat svátosti, budou spaseni. Na tom jim opravdu začalo záležet. Ale pak přišli kazatelé a reformátoři a začali říkat, že odpustky a svátosti může dávat jenom kněz, který nežije ve smrtelném hříchu, protože je-li ve smrtelném hříchu, jsou svátosti a odpustky neplatné. V křesťanských zemích na Západě to říkali kazatelé už dávno, nikdo je ale nebral vážně. U nás ale pohoršení ze světského života kněží, který mimochodem nebyl o nic horší než kdekoli na Rýnu nebo ve Francii, zabralo. Lidé se cítili podvedeni, zklamáni: my věříme, obětujeme – a dostáváme za to něco, co je neplatné! To musel být velký šok.
Lidé 13. století u nás byli vlastně novokřtěnci, vzali doopravdy a vážně, s čím se nedávno seznámili, a nyní byli zmatení. V zemích, kde se podle křesťanských zásad žilo už déle, podobné věci obecně tolik nepohoršovaly. Noví čeští křesťané ale začali žít trochu jiným duchovním životem, než jakým žili křesťané staršího data v jiných místech Evropy. To je, myslím, dost podstatné. Jistě se jednalo o část celkového pohybu, který vedl k reformaci, současní historikové husitství trvají na tom, že husitství reformaci přímo předcházelo. To nedovedu posoudit. Ale nepochybně se jednalo o dějinný trend.

Byl podle Vašeho názoru dobrý nebo špatný?
Jestli byl dobrý nebo špatný záleží na tom, jaký příběh si vyprávíme o evropských dějinách. Ten, který máme k dispozici, je příběh, jaký si samo o sobě udělalo evropské měšťanstvo v 19. století. Začíná osvícenou antikou, vzorem a ideálem kulturním i občanským. Pak přichází temný středověk, z něhož nás vysvobozuje renesance vracející se ke kulturním základům antiky a reformace, která zbavuje křesťanství středověkého nánosu. Výslovně nedořečeno zůstává, že nastává doba pokroku osvíceného lidstva, které se vydalo na cestu k naprosté dokonalosti techniky, myšlení, osvícení v 19. století. Takový je dějinný příběh Evropy. Palacký ho pouze obměnil, protože považoval za vrchol českých dějin husitství, které tvořilo součást pochodu evropského lidstva k reformaci, ale zároveň obnovilo starou slovanskou demokracii, kterou nám ve středověku "zkazily" německé feudální řády. Čili, husitství bylo revolucí náboženskou, ale také demokratickou a sociální, která připravovala nástup nového věku, věku osvíceného evropského měšťanstva 19. století.
Český příběh byl vlastně variantou příběhu evropského. Ani k českému ani k evropskému příběhu alternativu nemáme. Je tu konzervativní varianta katolická, která je ale pouze chválou starých dobrých časů před osvícenským a liberálním převratem a nemůže být dost dobře návodem pro budoucnost. Levicová varianta se zkompromitovala důsledným domyšlením ideje pokroku, jímž byl komunismus. Třetí variantu nemáme.

Musíme počkat...
Ne, musíme si pro současnou Evropu vytvořit její dějiny. Potíž je v tom, že nevíme, co Evropa dnes je. Co je kulturní tradicí, to bychom asi věděli, jenomže když do Evropy vstoupí Turecko… Co budeme dělat s tímto vymezením Evropy? Přijmeme její pragmatické vymezení nějakým společným trhem nebo nějakými geopolitickými zájmy – k tomu ale nejde tvořit dějiny! Dějiny se odehrávají v určitém kulturním společenství. To celkem dovedeme popsat, dovedli bychom je i udělat – jenomže už ani Rusko se do toho nehodí. I Rusko je mimo tuto Evropu. Hranice dějin Evropy je hranice daná – řekněme – latinským křesťanstvím nebo, chápáno sociálně, středověkými městy tam, kde na náměstí středověkých měst stojí Rolandové, na východě je to Prešov, celá linie po Bugu a Tise. Pak už Evropa končí. Nepatří do ní Rumunsko, Bulharsko, Balkán tam náleží jen kouskem…
Historikové protestují, papež historiků a můj učitel Jacques le Goff píše manifesty proti vstupu Turecka do Evropy… Jestliže dáme za pravdu pragmatikům, jako je Tony Blair nebo náš prezident Václav Klaus, zahubíme svou identitu, nebudeme vědět, čí jsme…

Možná, že nám pomůže svatý Václav a to neříkám ironicky. Přece jenom si myslím, že není náhoda, jede-li v tom dávném centru, jímž je Praha, na koni s korouhví v ruce. On, nikoli Boleslav je vnímán jako ten, kdo se vydává do boje, do boje, o kterém jsme už také mluvili. Je to zápas o smysl dějin, o vnitřní podstatu člověka, o budoucnost planety Země. "Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím…" Směšné? Vůbec ne! Prosba, přítomná a aktuální dnes jako kdysi. Ne masově. V skrytu, jako vše, co klíčí, aby nastal růst a uzrál plod. Možná, že tak prostá – a tak nad lidské síly – je práce, kterou je třeba udělat a o níž jste mluvil i Vy.

Sylva Daníčková