ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2012  > červ-srp  > Tribuna

Jak dál v doktorském studiu v České republice?

Dubnové číslo časopisu Nature 484, No 7392 přineslo článek PhDs leave the ivory tower, který popisuje pozoruhodnou situaci ve Velké Británii, kde se některé grantové agentury rozhodly nahradit tradiční formy vzdělávání doktorandů skupinovým vzděláváním ve formě center či škol. Znamená to určitý odklon od klasického způsobu Ph.D. vzdělávání, kdy je doktorand úzce navázán pouze na svého školitele; v novém systému je dominantnější jeho náležitost k doktorskému centru, kde se mu dostává poměrně širokého vzdělání.

12_1.jpg
Ilustrační foto: Petr Králík, Archiv Akademického bulletinu

Není tím úplně likvidována funkce školitele, váha se ale přenáší na formální vzdělávání ve větších celcích. Vůdčí úlohu v tomto směru má ve Velké Británii Rada inženýrských a fyzikálních věd (EPSRC), jedna z britských grantových agentur, jež v současnosti financuje více než 50 takových školicích center doktorandů (doctoral training centre). Princip není neznámý; v Německu existuje již mnoho let vzdělávání doktorandů ve formě tzv. Graduiertenkollegs, což bychom mohli volně přeložit jako „školicí centra výzkumu“. Na německých univerzitách financuje několik set takových center hlavní německá grantová agentura DFG (Deutsche Forschung Gemeinschaft); grantové prostředky lze získat maximálně na devět let. Jinou formu vzdělávání doktorandů v Německu představují tzv. Mezinárodní výzkumné Max-Planck školy, které společně provozují ústavy Maxe Plancka a německé univerzity. V současnosti jich je v Německu 66 a jejich specifickým rysem je účast až jedné poloviny Ph.D. studentů ze zahraničí. Podobné příklady intenzivního vzdělávání Ph.D. studentů bychom nalezli v mnoha evropských zemích. Uveďme příklad alespoň jedné z velmi úspěšných výzkumných institucí – Karolinska Institutet ve Švédsku. Tato lékařská univerzita, jak se sama označuje, vytváří specializované výchovné a výukové programy doktorandů, kteří se jednak po mnoho týdnů v roce školí ve společných předepsaných kurzech, jednak se samozřejmě zabývají výzkumnou prací pod vedením svého školitele.

Jaká je situace u nás? V České republice se Ph.D. studia účastní téměř 30 tisíc doktorandů. Toto číslo je srovnatelné s jinými evropskými zeměmi, pokud vezmeme v úvahu počet obyvatel jednotlivých zemí. Problém je spíše v kvalitě vzdělávání. Nechci přímo tvrdit, že by byla špatná, ale rozhodně není v mnoha případech dostatečně kvalitní. Bez skutečně kvalitního vzdělávání doktorandů nepokročíme ve světě vědy do čelných pozic a je možné, že naše věda bude stagnovat. Zdokonalené vzdělávání doktorandů jsme se snažili zavést ve formě tzv. doktorandských grantů v Grantové agentuře ČR počínaje rokem 2002. Tato forma vzdělávání však byla po deseti letech praxe zrušena a celý systém se vrátil k původnímu modelu úzké vazby doktorand-školitel. Je možné, že kvalita vzdělávání v těchto doktorských grantech nebyla dostatečná, aby opravňovala k jejich existenci. V takovém případě bych však očekával diskusi, jak je nahradit, a obecně řečeno jak dosáhnout zdokonalení našeho doktorského vzdělávání, abychom se v tomto směru stali v Evropě konkurenceschopnými. Zdá se však, že tato situace nikoho neznepokojuje.
Jiný příklad ze stejné oblasti vědeckého života je náš vztah ke vzdělávání Ph.D. studentů v obecných principech vědecké práce. Kurzy, v nichž se studenti seznamují s principy vědeckého sdělení, rétoriky, vědecké etiky, principy grantového procesu a dalšími závažnými otázkami vědecké práce, nalézají jen malé porozumění v rozvětvené vědecké obci, zejména v Praze. Akademie věd ČR organizuje od roku 2004 týdenní Kurzy základů vědecké práce, jejichž náplň směřuje právě ke vzdělávání ve výše uvedených tematikách. Zájem o ně není zejména ze samotných ústavů AV ČR veliký, a tak je obvykle absolvuje ročně asi 150 Ph.D. studentů, kteří se ve větší míře rekrutují z řad těch, jež mají školitele na vysokých školách. Odlišná situace je v Brně, kde Akademie věd organizuje kurzy od roku 2005. Lektoři brněnských i pražských kurzů jsou jak z ústavů AV ČR, tak z vysokých škol. V loňském roce v Brně absolvovalo kurzy, které se v poslední době konají pravidelně v moderní posluchárně Ústavu přístrojové techniky AV ČR, více než 300 studentů. Zde samozřejmě převažují studenti, jejichž školitelé jsou z vysokých škol, neboť Brno nemá zdaleka tak hustou síť ústavů AV ČR jako Praha. Náklady na organizování Kurzů základů vědecké práce nese Akademie věd, v Brně se jej v posledních letech podařilo financovat z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Kurzy obdobného typu jsou organickou součástí všech Ph.D. center a škol v zahraničí a také my se jim v budoucnosti nevyhneme.

Systematické vzdělávání Ph.D. studentů je pro budoucnost vědy v jakémkoli státě nezbytné a jeho kvalita určuje budoucí kvalitu vědy v dané zemi. Nechci rozhodně tvrdit, že se na všech vysokých školách a výzkumných institucích toto vzdělávání uskutečňuje špatně a není mu věnována dostatečná pozornost. Jsem však stále více překvapen jistým nezájmem o tuto oblast a absencí všeobecné diskuse, jak pokračovat dál, co zdokonalit. Překvapuje mne, že od sametové revoluce nebyla kvalitě doktorského vzdělávání věnována významná celostátní konference, na níž by odborníci porovnali jednotlivé přístupy k Ph.D. studiu na vysokých školách, v Akademii věd a v jednotlivých regionech. Příkladů k diskusi je mnoho: již od začátku devadesátých let existuje v Praze společné Postgraduální studium v biomedicíně, v němž se sdružilo několik fakult Univerzity Karlovy s několika biomedicínsky orientovanými ústavy Akademie věd a Ministerstva zdravotnictví a vytvořilo celkem stabilně fungující svazek s poměrně moderními a progresivními pravidly činnosti a také značnými nároky na kvalitu doktorského studia. Věřím, že podobně náročná pravidla existují i na jiných vysokých školách, ústavech a regionech. Bez vzájemné diskuse však daleko nepokročíme.

JOSEF SYKA,
Ústav experimentální medicíny AV ČR, v. v. i.