English
Čtvrtou ženou, která dostala Nobelovu cenu za chemii, a to za významný příspěvek k řešení struktur ribozomů pomocí RTG difrakce, se v roce 2009 stala Ada Yonath. Před ní se to podařilo Marii Curie-Sklodowské (1911), její dceři Irène Joliotové-Curieové (1935) a v roce 1964 Dorothy Crowfootové Hodgkinové.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Ada Yonath je ředitelkou Centra pro biomolekulární strukturu a složení Helen a Miltona A. Kimmelmanových při Weizmannově vědeckém institutu.
Ada Yonath se narodila v roce 1939 v Jeruzalémě v rodině polských židů, kteří emigrovali ještě před založením Izraele do mandátní Palestiny. Navzdory chudobě jí zajistili kvalitní vzdělání. Od mládí byla jejím vzorem polsko-francouzská vědkyně Maria Curie-Skłodowska. Absolvovala Hebrejskou univerzitu, kde získala titul bakaláře z chemie a magistra z biochemie, v roce 1968 obdržela titul Ph.D. z rentgenové krystalografie na Weizmannově institutu věd (Rechovot, Izrael). Na začátku osmdesátých let, kdy začínala s pokusy o krystalizaci ribozomu, byla jednou z mála lidí, kteří byli přesvědčeni, že půjde krystaly ribozomu (difraktující do vysokého rozlišení) připravit. Jedním z jejích zásadních objevů bylo použití ribozomů bakterií z extrémně teplých pramenů (Geobacillus stearothermophilus) a Mrtvého moře (Haloarcula marismortui).
„Inspirovala jsem se článkem o polárních medvědech ukládajících se ke spánku. Jejich ribozomy se v buňkách těsně před spánkem určitým způsobem shlukují a zůstávají tak nedotčené, potenciálně funkční několik měsíců. Předpokládala jsem, že se jedná o přirozenou strategii k zachování aktivity ribozomů po dlouhou dobu, a začala jsem pátrat po ribozomech z organismů žijících v extrémních podmínkách. V Izraeli máme Mrtvé moře, tak jsem vyvinula experimentální systém založený na ribozomech získaných z odolných bakterií žijících zde. Za poměrně krátký čas jsme vyrobili první mikrokrystaly ribozomů. Ale dokonce i po získání předběžných údajů difrakce se na mne mnoho významných vědců dívalo s výsměchem a nedůvěrou.“
Ada Yonath očekávala, že takto získané bakterie budou mít stabilnější ribozomy než bakterie běžně studované (jako např. E. coli) a že poskytnou větší šanci získat krystal. To se potvrdilo už v polovině osmdesátých let, avšak krystaly k informacím o poloze jednotlivých atomů nestačily. Větší přesnosti pak dosáhla dalším vylepšováním purifikace a krystalizace a především zmražením vzniklých krystalů v tekutém dusíku.
„V průběhu výzkumu jsem vyvinula řadu technik, které se dodnes v laboratořích zaměřených na strukturální biologii po celém světě hojně využívají. Jednou z nich je kryokrystalografie založená na expozici krystalů extrémně nízkým teplotám (-185 °C), aby se tak minimalizoval rozpad struktury ribozomu důsledkem následného rentgenového záření. Den, kdy jsme provedli tento experiment, byl událostí typu Heuréka.“
Ilustrace: Michel Kichka
„O každém člověku s kudrnatými vlasy se dnes v Izraeli říká, že má hlavu plnou ribozomů,“ glosuje Ada Yonath svou karikaturu od známého izraelského kreslíře Michela Kichky.
V rámci akce Prague Nobel Get-Together 2012 jsem požádala Adu Yonath o krátký rozhovor:
Získala jste Nobelovu cenu, nejvyšší ocenění, jakého ve světě vědy lze dosáhnout…
Ne, ne… Není nejvyšší. Víte, co je větší? Moje vnučka mi řekla, že jsem ta nejlepší babička, to pro mne znamená daleko víc.
Myslím si, že ve vědě je opravdovou a největší odměnou objev sám. Nobelova cena je hezká, pověsila jsem si ji na zeď, ale skutečným, tím opravdovým štěstím je objev, pochopení.
Věřila jste, že lze získat strukturu velkého nesymetrického makromolekulárního komplexu?
Ne, nikdy jsem nevěřila. Ve vědě víra neexistuje. Měla jsem důkaz. Už na samém začátku svého výzkumu jsem během pěti či šesti měsíců prokázala, že by to fungovat mohlo. A pak jsme krůček po krůčku testovali postupy; museli jsme udělat mnoho, abychom pokročili, a to se podařilo. Dalším problémem pak bylo i samotné vysvětlování. Snad jen 22 kolegů z celého světa chápalo, co jsem říkala, ale možná jen deset z nich na to nahlíželo se souhlasem. Většina lidí kolem mne tvrdila, že to, o co se snažím, nebude fungovat. Ale pokud by fungovalo, bylo by to hodno nejvyššího ocenění. Přesto prohlašovali, že je to nemožné.
Většina vás označovala za snílka. Nakolik obtížné pro vás bylo získat finance pro svůj výzkum?
Existoval jeden člověk, který věřil, a tím byl prof. H. G. Wittmann z Max Planck Institutu. Měl za to, že být snílkem není tak špatné. Vybavil mě chemickými látkami, poskytl studenty a postupně mi pomohl postavit novou laboratoř. Měla jsem v té době stálý, i když nevelký příjem, ale k práci mi stačil. V Německu nebo ve Švýcarsku by jej považovali za „almužnu”, ale pro mě to bylo vítězství. Získala jsem také grant z amerického Národního zdravotního ústavu (National Institute of Health, NIH). Vedení tvrdilo, že i když je můj výzkum riskantní, jejich snem je, aby fungoval. Nebylo to moc, ale já, vědkyně z Izraele, jsem si tehdy připadala jako největší boháč na světě. Měla jsem nápady, jak vylepšit krystaly ribozomů a spolupracovala jsem i s NASA.
Ačkoli jsem peníze řešit musela a s financováním měla řadu problémů, což nebylo snadné, pořád bylo možné pokračovat ve výzkumu.
Svoje vědecké bádání přirovnáváte k cestě na Mount Everest. Kde se vidíte nyní?
Jen co jsem si myslela, že jsem došla k vrcholu, objevil se vždy další a ještě větší problém. Nedávno mě rozesmutnil komentář, že vyhledávám velké výzvy. Tak to není. Přicházejí samy, přirozeně. V současné době pracuji na postupu, jak vyrobit nová, účinnější antibiotika, a snažím se pochopit původ života.
GABRIELA ADÁMKOVÁ