Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > leden  > Věda a výzkum

CESTY PŘÍRODOVĚDĚNÍ aneb DŮSTOJNOST ROZUMU A MOUDROST SRDCE

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Dne 23. října 2007 byla RNDr. Ivaně Macháčkové udělena čestná oborová medaile Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách. \"Toto ocenění je spojeno s jejím významným, mezinárodně uznávaným příspěvkem vývojové biologii rostlin a úspěšnou organizační a koordinační činností v rámci domácí a evropské vědy,\" uvedla zpráva o slavnostním setkání zastupitelů Akademie věd ČR s badatelkou, jejímž celoživotním tématem byl výzkum rostlinných hormonů, později u fotoperiodicky reagujících druhů rostlin a (mimo jiné) také zjišťování úlohy melatoninu v endogenním rytmu kvetení. V letech 1999–2007 stála dr. Ivana Macháčková v čele Ústavu experimentální botaniky AV ČR, spolupracovala a jako spiritus agens působila v několika domácích i zahraničních společnostech svého oboru, vychovala dva syny. Vyznamenání v Akademii věd ČR jí bylo uděleno ve chvíli, kdy absolvovala bakalářské studium na Institutu ekumenických studií při Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

"Ivana Macháčková uzavírá svoji vědeckou kariéru, aby se věnovala pastorační činnosti…," zaznělo při slavnostním setkání na Národní 3. Mohlo by se zdát, že tento krok je neobvyklý až dramatický. Pro toho, kdo vnímá znamení času, ono biblické: ,,Hle, činím něco docela nového, a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43,19a), bude ale cesta známé vědkyně spíše svědectvím, že rozum, od renesance přes osvícenství do našich dní ve výlučném postavení míry všeho, uvolňuje místo nové hodnotě – moudrosti srdce –, aniž by ovšem ztrácel svůj význam daru, jenž byl člověku dán k dobrému a bohatému užívání.

Paní doktorko, jak svou "proměnu" vnímáte Vy?
Ta změna není tak náhlá, jak se zdá, většina mých kolegů věděla už dva tři roky, že se k ní chystám. Před deseti lety jsem uvěřila a rok na to jsem byla pozvána na první duchovní cvičení. Tam jsem si uvědomila, kolik jsem toho od Boha dostala a co všechno denně dostáváme všichni. Jak tu vlastně stojím s prázdnýma rukama a že bych s tím měla něco dělat. Když jsem se radila s bratrem farářem, zeptal se, jestli vím, kam mě Bůh táhne. Řekla jsem: "Nevím, ale mám pocit, že něco musím udělat." "Tak jdi studovat," poradil mi. Namítla jsem, že mám na starosti celý ústav a rodinu – to se přece nedá zvládnout. On se usmál a řekl: "Tak to zkus…"
A tak jsem to zkusila a jak jsem studovala teologii a jezdila každý rok na exercicie, což je týden ztišení před Bohem, čím dál tím víc se mi ujasňovalo, že až skončím svou službu vědecké komunitě, tedy ředitelování, měla bych se věnovat něčemu jinému. Do poslední chvíle mi nebylo úplně jasné čemu, ale věděla jsem, že odejít mám a chci.
Takže to nebylo až tak náhlé, byť vlastní provedení trochu dramatické bylo: prvního června 2007 v půl desáté večer jsem vypínala počítač v ústavu a čtvrtého června ráno jsem odjížděla do komunity sester svatého Josefa v Dánsku (Aarhus) a v Norsku (Oslo). Trochu jsem se přece jen té změny bála, ale Boží milost je úžasná: celé ty dva letní měsíce jsem se cítila jako člověk, který konečně přišel do otcovského domu a pokojně spočinul v Boží náruči.

A věda?
Éra práce ve vědě samozřejmě zůstává větší částí mého života a já ji nijak neodvrhuji. Byla jsem v jejím světě ráda a snad jsem tam něco i dobře udělala. Ale teď nastává nová etapa a věda mi v ní nechybí. Obávala jsem se, že tento problém bude, ale není. Vím, že jsem udělala krok správným směrem a že mě Bůh nějakým způsobem dál vede.

Ještě k Vašemu vědeckému období. Slovo přírodověda spojuje dva světy, které jako by si protiřečily: oblast přírody, života, smyslů, hry, a oblast rozumu, experimentu, čísel… Jsou opravdu ty dva světy rozdílné? A který z nich si Vás zavolal k "přírodovědění"?
Dnes vidím, že tu žádný protiklad není. Cit i rozum jsou dary Boží a nemohou být v protikladu. Příroda je hravá, krásná, ale i poznávání je svým způsobem hra. Když jsem začínala, bylo možná hrou daleko víc, než je jí dnes, kdy jde hlavně o to sehnat přístroje, peníze, granty. Při všech omezeních, která v minulosti existovala, byla věda více hrou, hrou o poznání, o objev, o zjištění, jak to všechno funguje. Tenkrát jsem to tak nevnímala, ale setkání s tajemstvím tam bylo.
Chtěla jsem původně studovat psychologii, v roce 1964 ale byla psychologie buržoazní vědou, a když se ředitel našeho gymnázia dozvěděl, kam chci jít, řekl mi: "Neblázni, tam budou brát nanejvýš tři lidi a už teď vědí, které." Mou druhou láskou byla chemie, šla jsem tedy studovat chemii. Zabývat se vědou, a to nejen jako hrou na poznávání, mě vždycky lákalo a těšilo. Vím, že tam byla i lidská pýcha, vždyť přece když mám rozum, tak já si to tajemství z přírody vydobudu! Teprve postupně jsem docházela k pokoře, k vědomí, že vedle té úžasné diverzity Stvoření je člověk neuvěřitelně malinký. Vezmeme-li v úvahu, že se v jedné buňce odehrává tisíce dějů, člověk že se skládá z mnoha milionů buněk a ono to všechno dohromady funguje – je to prostě zázrak!
Že by smyslové a citové vnímání bylo v protikladu s rozumovým chápáním, mě nikdy nenapadlo, člověk může Stvoření vnímat rozumem stejně jako srdcem. A lidé, kteří staví vědu do protikladu k citové či duchovní stránce člověka, se mýlí. Tak to není a nemůže být. Když Bible říká srdce, míní celého člověka. Tam není rozdělen. Bůh je jednota, do níž všechno patří, to my jsme z ní něco vytrhli.

S tím možná souvisí Vaše poznámka, že člověk je bytost mnohovrstevnatá. Už Vaše cesta o tom něco napovídá.
Člověk by měl být bytostí sjednocenou, cítíme však na sobě i na lidech kolem sebe, že většina z nás sjednocena není. Měla by tu ale být snaha nějak se onoho sjednocení dobrat. Každý člověk dostává do vínku nějaké hřivny a ty by měl rozvíjet. V mládí máme tendenci věnovat se tomu, k čemu se cítíme povoláni, ostatní upozaďujeme. Ale jak člověk zraje, uvědomuje si, že je tu stránka fyzická, duchovní, duševní a tak dále a že by měl všechny tyto aspekty nějak dostat do původní jednoty. Není to jednoduché, ne každému se to podaří. Ale takoví bychom měli být, takové nás Bůh stvořil.

Při setkání vědců a teologů, které pořádá Akademie věd ČR každý rok na téma Věda a víra se letos hovořilo o krizi, jíž nejen naše společnost, ale celý svět prochází. O tom, že krize může být i zdravá, nutí-li k zamyšlení, k hledání odpovědí a nápravy. Vy jste v této souvislosti uvažovala o fenoménu ohrožení. Nejen terorismem, biologickými nebo jinými zbraněmi, spíše o ekologickém, etickém, mravním ohrožení člověka a planety Země.
Tady nám chybí hlubší analýza. Proč ve všech vyspělých zemích dnes mnoho lidí prochází tím, čemu říkáme "vyhoření"? Proč nastal odklon od základních etických principů? Většina světa dodnes vychází z etiky původních náboženství, jakými byla náboženství Východu nebo židovství. Požadavky Desatera byly všude podobné, neboť jsou základními principy pro to, aby lidstvo mohlo přežít. Nevezmeme-li je na vědomí, prostě tu nebudeme.
Ale nastal odklon od těchto hodnot. Na jedné straně dochází věda k tomu, že je všechno úžasné, složité, podivuhodné, a toto poznání nás vede k pokoře. Na druhé straně moderní civilzace pokoru ztrácí, pýcha a arogance kolem začíná být někdy hrozivá. Mělo by nás to vést k hledání, proč tomu tak je a co s tím máme dělat. Přiznávám, že já si rady nevím. Snad je tato situace důsledkem krize rodiny, etické normy a základní postoj k životu přece člověk získává už jako malé dítě. Tady je asi největší problém. Nemají-li rodiče čas, nejsou-li sami natolik vychovaní, aby mohli tyto hodnoty předávat, bude se nedostatek etiky geometrickou řadou zvyšovat. Osobně bych věnovala otázce, proč nastala krize rodiny a jak s ní naložit, hlavní pozornost. Vyrůstají-li děti v rodině, kde základní etické principy chybí, už to většinou později v životě nedohoní. Jsem ráda, že se touto otázkou zabývají už nejen církve, ale i psychologové a společnost.

Chtěla byste se v rámci pastorce věnovat i těmto otázkám?
Asi ano, zatím jsem nabídla pastoraci u nás ve sboru, což je místní společenství naší církve. Do pastorace zahrnuji všechno: dojít do nemocnice, nakoupit, uklidit, pohlídat děti, řešit s ostatními duchovní otázky. Pokud by to nenaplňovalo můj čas a touhu sloužit lidem, uvažuji o tom, že bych si udělala ještě kurzy nemocničního kaplana a chodila bych do nemocnic.

Studovala jste na Evangelické teologické fakultě, a tak jste obsáhla i jistou hloubku a šířku křesťanského prostoru. Křesťanství dva tisíce let formovalo duši Evropy, a nejen Evropy. Kláštery byly v dobách svého rozkvětu ohnisky vzdělanosti, výchovy, umění i hospodaření, křesťanství bylo často souputníkem světské moci, bylo i důvodem mnoha tragických válečných konfliktů. Dnešní situace je jiná. Jak ji vidíte Vy?
To je těžká otázka. Myslím, že úkol křesťanství byl vždycky jeden, ale bohužel nebyl dodržován. Končí jím Matoušovo evangelium: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…" (Mt 28, 19). My křesťané máme všichni svědčit o lásce Boží a o tom, že Bůh poslal svého Syna a tak dále. A my to neumíme. Neuměli jsme to nikdy, a proto docházelo k náboženským válkám. Každý si přivlastňoval svou pravdu. Je tu slovo Boží, které mluví dva tisíce let ke každé generaci trochu jiným způsobem i ke každému člověku trochu jinak – a pokud si přivlastním svůj způsob vnímání, začnu ho vnucovat ostatním a tvrdit, že oni tomu rozumějí špatně, pak bude docházet ke konfliktům. Kristus nás přišel osvobodit, a ne spoutat novými dogmaty. Dnes je téměř nepochopitelné, že jsme z jeho evangelia svobody udělali nový zákon, kterým tlučeme druhé přes hlavu. Je to také jeden z důvodů, proč se církev dostala do krize, ve které dnes je. Současný člověk chce svobodu, i když ji asi vnímá jinak než křesťanství. V křesťanství svoboda znamená – podle mne – odevzdání se Bohu. Když se člověk odevzdává, je paradoxně svobodný. To asi ne každý může pochopit, to se musí prožít…
Osobně si nemyslím, že by Evropa nebyla dnes křesťanská. Pořád taková je, je na křesťanských principech postavená, bylo to v poslední době mnohokrát opakováno: Evropa stojí na řecké filozofii, římském právu a křesťanském duchovnu. Jenom se dnes nenosí o tom mluvit. Politikové se bojí slova Bůh. A je i vinou nás, křesťanů, že nežijeme dost přesvědčivě, aby na nás bylo křesťanství vidět: v radosti, lásce a službě druhým. Záleží tedy na každém z nás, jak místo mnoha slov dokážeme svědčit svým životem.
To, že odejdu z ústavu, mi spousta lidí nevěřila. Přemlouvali mě, ať si nechám alespoň malý úvazek. Vysvětlovala jsem, že to nejde, že do Boží náruče se buď skáče, nebo neskáče. Navíc, v mém případě to není žádný velký skok, mám svůj důchod, a tak se mi "nemůže nic stát". Jsou lidé, kteří opravdu skáčou do neznáma. Možná to bude znít pyšně, ale myslím, že můj odchod byl malým svědectvím o tom, jak silné toto volání je. A řekla bych, že moji kolegové pochopili.

Dějiny naší civilizace poznamenal i zápas o vztah mezi duchem a hmotou. Duch vězněm hmoty… Dnes, zdá se, dochází k návratu k původní jednotě – a znovu se dotýkáme celistvosti člověka a Stvoření – k poznání, že Stvoření je posvěcené, že i hmota je svatá, jak se o ní vyjadřuje antropolog, kněz a myslitel Theillard de Chardin.
S tím souhlasím. Ve své bakalářské práci jsem se zabývala teologií pravoslavného teologa Alexandra Schmemanna. Narodil se v Estonsku, žil ve Francii a v New Yorku, učil v ortodoxních seminářích a psal knihy. Jedna z jeho posledních prací je o Eucharistii, ale vydal i jiné, například o posvěcenosti světa. Vidí současnou krizi právě v tom, že se hmota odtrhla od ducha a rozdvojilo se, co bylo stvořeno jako jednota. Upozorňuje také na důležitost návratu k původnímu chápání Stvoření jako jednoty a hmoty jako něčeho dobrého, protože ji stvořil Bůh.
Přestože se církev zmíněnému rozdělení bránila, většina rozdělení hmoty a duše (případně ducha) přijímala. Jenže apoštol Pavel říká: tělo je chrám ducha! To mluví za všechno.

Váš příběh je důkazem, že i ve vědě je dnes možno vnímat určitý pohyb. Moderní technika jí dala svými vynálezy příležitost nahlédnout hlouběji do tajemství Stvoření. Astronomie změnila své představy o kosmu, biologie žasne nad ději v buňkách rostlin i lidského těla, fyzikové jdou dál a dál v rozbíjení hmoty, archeologové objevují zatím nedostupné kapitoly dějin. Je zřejmé, že člověk neví všechno, jak se ještě v 19. století domníval. I mnozí vědci připouštějí, že důstojností rozumu je vědomost o jeho omezeních a že dospělostí srdce je přijetí tajemství. Nejsou tak i oni poutníky na cestě, duchovními poutníky, aniž by si to uvědomovali?
Jistě, vždyť i mně vědecké poznání pomohlo, a myslím, že podobně vnímá svou práci i řada kolegů. Změnu asi přinesla jako první atomová fyzika. My jsme se ještě učili, že atom se skládá z protonů, neutronů a elektronů, dnes jsou tu kvarky, miony, bosony, vědci dokonce umějí spočítat, jaká bude další nepatrná částice, kterou objeví. Připouštějí zároveň, že atom nebude asi možno úplně rozbít. První překvapení, první zastavení, první znamení, že rozum má své hranice. Do stejné situace se dnes dostává biologie, sledujeme-li procesy, které se dějí v buňce. A konečně, rozklíčování genomu člověka… Když si uvědomíme, že jeho přečtený genom je podobný genomu nějakého červa, že lilie má dokonce větší genom než člověk – kde je naše pýcha? Kde je antropocentrismus? A jak to vlastně je?
Všechny nové vědecké poznatky vedou, či měly by člověka vést, je-li aspoň trochu schopný podívat se na věci svrchu, k pokoře. K zastavení a k vědomí, že živá i neživá příroda jsou tak úžasné a složité, že je rozum asi nikdy nebude schopen úplně dopoznat. A to je dobře. Je dobře, že existuje něco nad naše schopnosti, s čím nelze manipulovat, co nelze úplně poznat. Tajemství, kterému se máme otevřít, kterým se máme nechat oslovit.

Vaším mottem je Pascalovo: "Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svou bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme do pravého středu, neboť v něm nacházíme i Boha i svou bídu." Není tento střed oním Theillardovým bodem omega? Pevným bodem, který hledá každý člověk – i vědci?
Myslím, že je, a jsem o tom hluboce přesvědčena z vlastní zkušenosti. Vždycky jsem obdivovala Mistra Jana Husa jako symbol pravdy a víry člověka, který až do smrti stojí pevně za tím, v co věřil, co hlásal. Druhým takovým hrdinou, byť v té době nenáboženským, pro mě byl Ježíš Kristus. Myslím, že člověk podvědomě hledá střed svého srdce a že v tom středu je Ježíš Kristus. V Bibli je psáno: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3, 20) Bůh nás volá celý život a jde jen o to, kdy se ztišíme natolik, abychom ten hlas zaslechli.

Sylva Daníčková