English
Václav Brožík, 1895, olej na plátně, 156 cm x 102 cm
Josef Hlávka (1831–1908) patří k největším z mecenášů, kteří v druhé polovině 19. století zásadně podporovali českou národní emancipaci. Věhlasný architekt a stavitel a především mimořádně úspěšný stavební podnikatel se dokázal v tvrdé konkurenci skvěle prosadit jak při nejrůznějších státních zakázkách (Zemská porodnice v Praze, biskupská rezidence v Černovcích), tak zejména při kolosální výstavbě vídeňské okružní třídy Ringstrasse (mj. byl i stavitelem zdejší slavné Opery). Získané finanční prostředky dokázal promyšlenými stavebními investicemi zajistit a rozmnožit. Zejména po rekonvalescenci z dlouhé nemoci a po smrti své první ženy Marie se zcela programově obrátil k podpoře všeho českého. Protože si uvědomoval prvotní význam vzdělání pro národní budoucnost, soustředil svoje aktivity především tímto směrem. Jeho největším počinem bylo založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění v roce 1891, předchůdkyně dnešní české akademie věd. Josef Hlávka se stal prvním prezidentem této instituce. V roce 1906 byl k tehdejší Akademii přičleněn ještě neméně významný Národohospodářský ústav. Výrazem podpory studentů byla potom výstavba Hlávkových kolejí i promyšlený systém stipendijní podpory zakotvený v Hlávkově poslední vůli zřizující Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které v intencích zakladatele rozvíjí svoji činnost bez přerušení až do dnešní doby.Hlávka se výrazně zasloužil i o ochranu a prezentaci kulturního dědictví. Z titulu zemského konzervátora a císařského rady spolupůsobil při obnově řady historických památek jako např. Karlštejna, katedrály sv. Víta či Karlova mostu. Podílel se na realizaci myšlenky národního pohřebiště Slavín na Vyšehradě a byl otcem záměru i sponzorem realizace Myslbekova pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Josef Hlávka byl i velkým milovníkem a ctitelem umění. Intenzivně si uvědomoval význam kultury v kontextu dynamicky se rozvíjející průmyslové civilizace a štědře podporoval české umělce a kulturní instituce. Bez jeho zásadního přičinění by nevznikly například Pražská konzervatoř, Spolek pro komorní hudbu, Česká filharmonie či zestátněná Akademie výtvarných umění v Praze. Přímo podporoval řadu vynikajících umělců, kteří patřili mezi jeho rodinné přátele, jako Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, Antonína Dvořáka, Josefa V. Myslbeka, Julia Mařáka, Vojtěcha Hynaise a mnoho dalších. Ti všichni se nakonec sešli v České akademii věd a umění a štědrý mecenáš se jim zároveň postaral o významné státní zakázky (například při budování Národního muzea), profesury, edice souborných spisů či premiéry jejich hudebních děl. O jeho široké podpoře české vědy a kultury svědčí obsáhlá korespondence uložená v Literárním archivu Památníku Národního písemnictví. Za zmínku stojí i jeho vlastní umělecké sbírky, které v okamžiku sepsání poslední vůle obsahovaly celkem 637 položek. Podle jasně definovaného klíče byly odkazem předány do Národní galerie, Umělecko-průmyslového muzea a Národního muzea. Část přitom zůstala na zámku v Lužanech a část se dnes nachází právě v majetku české akademie věd.
Z těch nejvýznamnějších je to nepochybně portrét Josefa Hlávky od Václava Brožíka z roku 1895. Nejznámější a nejpopulárnější český malíř druhé poloviny 19. století vyšel z velice chudých poměrů. Pro nejmladšího ze sedmi dětí pradleny a vesnického kováře (nar. 1851 v Třemošné u Plzně) byla cesta k umění opravdu trnitá. Poté, co otec získal místo v kotlárně Ringhofferových závodů a rodina se přestěhovala do Košíř, se malý Václav začal učit nejprve litografem a poté malířem ve smíchovské porcelánce. Zde si ho náhodně povšiml smíchovský purkmistr Petr Fischer, rozpoznal jeho talent a umožnil mu v roce 1868 vstup na pražskou malířskou Akademii. Ve studiích pokračoval v Drážďanech a Mnichově a s vidinou stát se historickým malířem odjel do Paříže a zde svůj sen naplnil, když získal na Salonu roku 1875 Zlatou medaili za obraz Poselství českého krále Ladislava Pohrobka ke dvoru francouzského krále Karla VII. roku 1457. Úspěšný a talentovaný umělec neunikl Hlávkově pozornosti, který jej vyzval k účasti na soutěži pro výzdobu Národního divadla a výrazně jej podpořil při realizaci monumentálních obrazů z českých dějin v čele s proslulým Husem před koncilem kostnickým. Na naléhání Josefa Hlávky přijal Brožík v roce 1893 spolu s Vojtěchem Hynaisem místo profesora na nově zestátněné pražské malířské Akademii a přestěhoval se do Prahy. Z té doby pochází i Hlávkův portrét řadící se do řady autorových podobizen dalších velikánů, F. L. Riegra, Františka Ondříčka, Čeňka Gregora či hraběte Sylva Taroucca. Suverénní malba plně naplňuje zadání oficiální reprezentativní podobizny prezidenta-zakladatele, která byla určena pro zasedací síň České akademie. Přísně symetrická kompozice podtrhuje velebnou důstojnost portrétovaného, dekorovaného nejvýznamnějšími řády: Řádem císaře Františka Josefa a Řádem železné koruny. Brožíkovo pojetí však nezapře intimní znalost portrétovaného i snahu vystihnout jeho charisma i mimo rámce běžného akademického portrétu. Ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy existuje menší portrétní přípravná studie. V roce 1913 byla pro zámek v Lužanech objednána dobová barevně živější a rukopisně uvolněnější kopie obrazu, jejímž autorem je Brožíkův žák Augustin Vlček (1865–1934).
Výčet záslužných činů Josefa Hlávky podporujících rozvoj české společnosti by byl sáhodlouhý. Stručně jej v poslední době připomenula monografie Jiřího Pokorného Odkaz Josefa Hlávky vydaná nakladatelstvím Academia v roce 2005. A veřejnost bude mít příležitost připomenout si osobnost tohoto mecenáše v rámci celé řady akcí, které se uskuteční v letošním roce, kdy si připomeneme 100. výročí Hlávkova úmrtí.
JIŘÍ KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění