Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > únor  > Kultura a společnost

DOMOV – EXIL – VĚDA – UMĚNÍ

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Snad ani nelze dosáhnout lepší symboliky než dva nevšední křty knih, které svědčí o historii a jejích aktérech prostřednictvím dopisů, zarámovat do expozice světelných obrazů amerického vědce českého původu Franka Maliny v pražském Muzeu Kampa. Do smyčky souvislostí můžeme vstoupit hned skutečností, že zahájení výstavy průkopníka kinetického umění, který bývá někdy nazýván kmotrem amerického vesmírného programu, bylo součástí programu Týdne vědy a techniky 2007. Ovšem Malinova tvorba se českému publiku poprvé představila již v roce 1966, kdy jeho výstavu otevíral Jan Werich.

A právě Jan Werich s Jiřím Voskovcem byli protagonisty křtěnými v Sovových mlýnech 8. listopadu loňského roku. Jejich korespondenci, doposud nikdy nevydanou, uspořádal díky své naprosto výjimečné obětavosti prof. Ladislav Matějka. To však mohl uskutečnit jedině zásluhou paní Medy Mládkové, která získala svolení k publikaci archivních dokumentů, jež prof. Matějka dojíždí přepisovat do Gotliebova archivu v Bostonu. K vydání nyní připravuje poslední část třísvazkového projektu.

Prof. Ladislav Matějka z University of Michigan v USA převzal dne 31. října 2007 Čestnou oborovou medaili Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filosofických vědách. Při této příležitosti navštívil i redakci Akademického bulletinu, aby poskytl rozhovor.

Pane profesore, již od roku 1948 žijete v zahraničí. Co pro Vás ocenění, jež jste v Akademii věd ČR převzal, znamená?
Jsem skutečně zvlášť poctěn tím, že to je Dobrovského medaile. Josef Dobrovský měl pro mě od útlého mládí veliký význam a ten jsem si prohloubil, když jsem musel jeho dílo detailně studovat v souvislosti se svou rolí kritika knihy Edwarda Keenana, harvardského profesora, který Dobrovského podezřívá, že je padělatelem Slova o pluku Igorově. Obdivuji, jak v konfliktu s nacionalisty 18. století Dobrovský odolával levnému nacionalismu. Jak zůstal vzorem kritika. Bez kritiky by nebylo vědy. Pro tuto kritičnost ho měl rád Masaryk. Pro mě Dobrovský mnoho znamenal, a tak jsem byl překvapený, že jsem právě dostal cenu, která nese jeho jméno. Shodou okolností má Dobrovský před tzv. Werichovým domem, tedy vlastně nosticovské vile, sochu, protože tam žil kritických dvacet let. To znamená po návratu z Ruska, kdy čekal, co se zjistí právě o zmíněném Slovu o pluku Igorově. Bohužel se nikdy nic bližšího nedozvěděl. Možná by se býval dozvěděl v knize Joseph Dobrovsky and the Origins of the "Igor Tale" od E. Keenana, kterého tu cituji, ale měl bych být opatrný: jednak je můj přítel, ale přisuzuje mi v ní zásluhy, o které moc nestojím. Ona se mu ta kniha moc nepovedla, přestože je nesmírně erudovaná. A když vyšla, přivezl jsem ji do Čech, předal panu Vavřínkovi, který je zrovna na seznamu nositelů Dobrovského ceny přede mnou – listina lidí, kteří tuto cenu dostali, mi imponuje a jsem velmi rád, že jsem v této řadě. Začíná báječným Vladimírem Šmilauerem. Když jsem byl v roce 1938 na Filozofické fakultě, působil na ní jako profesor staroslověnštiny, jež se pro mě stala základním hlavním oborem, ve kterém jsem pracoval. Vydávání knih, o němž jsme mluvili, i bohemistické příspěvky pro mě vždy byly okrajovou záležitostí.

Po odchodu z Československa jste žil do roku 1954 ve Švédsku, kde jste, pokud vím, působil ve slavistických studiích v Lundu. Na amerických univerzitách jste staroslověnštinu a slavistiku přednášel až do r. 1989. Nyní houževnatě pracujete na vydávání korespondence Voskovce a Wericha, kterou spolu vedli přes železnou oponu. Nakolik jejich dopisy zobrazují "dohled" nad lidmi, kteří zůstali v republice?
Na korespondenci V&W mě i většinu čtenářů překvapilo, že dosvědčuje tragédii exilu! Každý svým způsobem trpěl. Voskovec na jedné a Werich na druhé straně. Dokonce i takového experta na Wericha, jakým je dr. Vladimír Just, překvapilo, co se o něm z korespondence s Voskovcem dozvídá. Ukazuje se, že V&W zůstali spolupracovníky až do poslední chvíle. Téma spolupráce převládlo a přetrvalo. Je až dojemné, jak se vlastně v posledních letech před jejich smrtí vzájemně potřebovali.
Pokud se Werichovi podařilo psát zvenku, psal jinak než tady odsud. Dokonce to bylo tak, že když Voskovec psal Werichovi do ciziny, třeba do Vídně, Werich dopisy, které dostal ve Vídni, vracel do Ameriky, aby je Voskovec archivoval, protože je nechtěl vozit domů, aby mu je nesebrali. Takže zůstává onen dvojí pohled, v němž se odráží, jak jsou Werich i Voskovec podivuhodně čestní lidé, kteří si spíš dělají legraci, než aby podváděli. Humor jim pomáhal přežít. Musím říct, že obraz způsobu, jak se tu žilo, z jejich korespondence vyplývá. Přidává na intenzitě svědectví, jaká bída tady byla a jak lidé museli trpět. I když to utrpení bylo latentní. Mám dojem, že to je právě důvod, proč zde jejich korespondence měla takový úspěch.

K Vašemu ocenění dala popud Společnost pro vědu a umění. V Americe jste byl několik let jejím místopředsedou…
Ano, to bylo v počátcích Společnosti. Řadu let jsem redigoval časopis a kromě toho jsem nastartoval edici, v níž jsem vydal Seifertův překlad Morového sloupu. Dva roky poté Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. Také jsem dvojjazyčně vydal Devět elegií Jiřího Ortena. Na obálce knihy je fotografie, kterou jsem sám pořídil v umrlčí komoře. Když byl Orten zabit, známí mě tam poslali, ovšem musel jsem předstírat, že jsem taky žid, abych se dostal dovnitř. Bohužel jsem dal knihu před časem kolegovi Kisilovi netuše, že to je poslední exemplář.


Malinovy měnící se obrazy opět vytvořily v pokračující smyčce souvislostí kulisu 19. prosince 2007 křtinám další korespondence za železnou oponu. Tentokrát byli odesilatelé i adresáti přítomni: šlo totiž o korespondenci mezi Václavem Havlem a Františkem Janouchem z let 1978–2001. Podobně jako dopisy V&W byly i tyto pochopitelně pečlivě archivovány "venku", ve Švédsku u prof. Janoucha, jehož zásluhou i vycházejí. Jako důležité svědectví doby zůstaly autentické, bez úprav, aby nejen dokumentovaly dobovou realitu, ale také vývoj jednotlivých postav.

Prof. František Janouch, významná osobnost českého exilu, zakladatel a předseda Nadace Charty 77, člen Akademického sněmu AV ČR, vešel do povědomí široké veřejnosti asi nejvíc úspěšným projektem Leksellova gama nože. Nadace však mj. podporovala nadané studenty a k této oblasti směřovala i má otázka.

Pane profesore, proč už nepokračuje vzdělávací projekt Astra?
Projekt Astra jsem na počátku 90. let velice podporoval, domníval jsem se, že by nám podobně jako u projektu Míša podniky věnovaly nějaké prostředky, abychom mohli vyhlásit roční nebo půlroční stipendia. Taková stipendia zavedl i T. G. Masaryk. Věřili jsme, že máme jméno a důvěru lidí, ale nepodařilo se nám přesvědčit větší podniky, aby na vzdělání svěřovaly peníze, Ani když jsem jim vysvětloval, že je to v jejich vlastním zájmu. Vedení firem nechtělo slyšet otázku, co budou vyrábět, když nebudou mít inženýry? Se vstupem do Evropské unie se situace zlepšila, dnes fungují nejrůznější projekty, jako např. Erasmus, Sokrates atd.

Stále se diskutuje o reformě školství, jaké reformy potřebujeme?
O tom bychom mohli hovořit dlouho, museli bychom si klást jednotlivé dílčí otázky, abychom na ně mohli odpovídat. Obecně mě straší všeobecný úpadek školství. Nevím, zda mě nestraší víc všeobecný úpadek morálky, děsí mě neschopnost státu udělat pořádek v základních věcech, děsí mě rozklad soudnictví a policie a jejich neschopnost vyřešit nějakou kauzu. Všechny politické strany v Parlamentu by měly urychleně hledat systémové chyby, provést analýzu a poučit se.

Lze toto poučení hledat třeba i v právě vydané korespondenci, najdou se podobnosti, nebo je doba diametrálně odlišná?
Doba, kdy jsme psali tyto dopisy, byla od dnešní diametrálně odlišná. Nám šlo o přežití české a slovenské kultury, o udržení nezávislého myšlení a zajištění nejzákladnějších životních podmínek pro pronásledované intelektuály. Neměli jsme žádnou moc, pouze odpovědnost, pouze své svědomí. V něčem byla naše úloha snad "lehčí". Ve skutečnosti však byla mnohokrát obtížnější: snažili jsme se zachránit českou kulturu a české myšlení před genocidou. Museli jsme si vymyslet metody a způsoby, sehnat prostředky, sami vlastníma rukama udělat a nakonec ještě i přesně vyúčtovat.


V období železné opony dala inteligence českého původu vzniknout Společnosti pro vědy a umění. Proto uzavírám smyčku domov – exil – věda – umění otázkou pro předsedkyni Pražské skupiny SVU doc. Alenu Morávkovou.

Co je cílem SVU poté, když pominuly prvotní důvody její existence?
Nynějším cílem je sdružovat všechny, kdo mají zájem o českou nebo slovenskou problematiku. Zvláštní pozornost pochopitelně věnujeme mladým lidem, snažíme se podchytit např. studenty v zahraničí a novým trendem společnosti bude pozornost a pomoc lidem, kteří v zahraničí pracují. Také se snažíme pomoci těm, kdo chtějí vyjet ven, nabídnout třeba kontakty na pobočky SVU v zahraničí, které pomohou usadit se nebo získat pracovní či studijní příležitost. Udržujeme kontakty se zahraniční vědou a uměním, ale samozřejmě především s Čechy a Slováky v rámci vědních a uměleckých oborů.

U zrodu Pražské skupiny stál tehdejší předseda AV ČR prof. Rudolf Zahradník. Pochopitelně však spolupracujete se zahraničními skupinami…
Jsme v neustálém kontaktu. Dlouhá léta vedl organizaci SVU v USA dr. Miloslav Rechcígl. Nynější prezident SVU dr. Karel Raška s novým generálním tajemníkem, prof. Zdeňkem Davidem z Ameriky se zúčastnil prvního podvečera v podzimním cyklu, jehož hostem byl prof. Pavel Jurkovič s přednáškou Na cestách s hudbou a k hudbě. Přítomen byl též prof. Matějka, aby se seznámil s naší skupinou, a přišla paní Dana Seidlová ze Švýcarska – vnučka Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského –, jejíž knížku vzpomínek Zrcadlo mé duše jsme při této příležitosti prezentovali.

Trendem doby je nechuť se organizovat. Máte "dorost", je zájem o členství?
Je faktem, že potomci zahraničních Čechů už se tolik nezajímají o problematiku SVU, že už vrostli do prostředí, kam se narodili. Společnost stárne a většina členů jsou senioři. Získat mladé lidi je potíž, mám zkušenost i z jiných podobných organizací, že se nechtějí organizovat, nemají zájem.

V současném globalizovaném světě, kde se klade důraz na multikulturní společnost, na stírání rozdílů, musí být udržení tradic ještě obtížnější, než tomu bylo dřív, kdy se různé skupiny lidí vymezovaly a držely při sobě…
Určitě. My s tím tady nemáme až tolik zkušeností. U nás je společnost výlučná ve smyslu určitého druhu, ale jiné skupiny ve světě s tím problém mají. Blíže se o tom zatím nemluvilo.
Jednou za dva roky se pořádají pravidelné světové kongresy, na něž jsme přispěli příspěvky, odbornými referáty a účastí. Na naše území pochopitelně zahraniční Češi a Slováci velice rádi jezdí, kongresy se konaly v Praze, Brně, Plzni, Olomouci, Českých Budějovicích, všechny pod záštitou místních univerzit. Ten letošní bude 8.–14. září 2008 v Ružomberoku pod záštitou tamní Katolické univerzity.

Při Karlově univerzitě se pravidelně koná Týden zahraničních Čechů. Podílíte se na této aktivitě?
Ano, spolupracujeme s různými institucemi, např. úřadem vlády, československým ústavem zahraničním, ministerstvem zahraničí, se senátem a v první řadě s AV ČR, která nám poskytuje prostor. K Týdnu zahraničních Čechů přispíváme programem, pro jeho účastníky jsme uspořádali ve Valdštejnském paláci koncert atd. Udělujeme Ceny SVU Praha našim i zahraničním vědcům a umělcům, kteří se zasloužili o českou kulturu i o její dobré jméno v zahraničí. Vydáváme sborníky, první se jmenoval Poštovní schránka domov a obsahoval drobné prózy exilových autorů první vlny, práce exilových autorů druhé vlny vyšla pod názvem Lidé v mlze. Chystáme sborník studií prof. Ladislava Matějky, laureáta ceny SVU Praha z roku 2002.


Smyčku souvislostí domov – exil – věda – umění opustím opět v Sovových mlýnech. Nebýt neuvěřitelně statečné a silné ženy, paní Medy Mládkové, nebylo by ani Muzeum Kampa, ani svědectví o rozděleném životě nerozlučné dvojice V&W, jehož třetí díl by se měl čtenářům představit ještě letos.

MARINA HUŽVÁROVÁ