Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > únor  > Osmičkový rok

NÁSTUP KOMUNISTICKÉ TOTALITY V ČESKOSLOVENSKU

Obrázek k článku 

Dne 25. února 1948 nastolili komunisté v Československu totalitní režim. Únorem 1948 začalo zároveň jedno z nejtragičtějších období novodobé historie českého a slovenského národa. Masová nezákonnost a politické procesy v první polovině 50. let bolestně postihly statisíce nevinných občanů a jejich rodin, několik desítek tisíc lidí odešlo po únoru 1948 do vynucené emigrace. Únorový konflikt v roce 1948 byl i významnou událostí evropské poválečné historie: odehrál se totiž na samotném prahu studené války, která rozdělovala zejména Evropu na čtyři desetiletí do dvou mocenských bloků.

Komunisté se stali nejvlivnější a nejpočetnější politickou stranou v obnoveném Československu již v roce 1945. V první vládě Národní fronty obsadili významné rezorty vnitra, zemědělství, financí a informací, které si podrželi až do února 1948. Také vládní program vyhlášený 5. dubna 1945 v Košicích byl programem, který vypracovalo Gottwaldovo exilové komunistické vedení v Moskvě se souhlasem nejvyšších sovětských míst. Vítězství komunistů v parlamentních volbách v roce 1946, které ostatní strany ani prezident nepředpokládali, a jmenování předsedy KSČ K. Gottwalda do čela vlády jejich pozici nejsilnější politické strany jen potvrdily. Politicky dokázali komunisté využít poválečné levicové radikalizace ve společnosti a sympatií k Sovětskému svazu jako osvoboditeli republiky. Zejména systémové změny v ekonomické a sociální sféře prohlašovali za úspěchy svého postupu a programu, který umně zakrývali národní rétorikou. Jednalo se o znárodnění velkých průmyslových podniků, energetiky a finančnictví, o poválečnou pozemkovou reformu, ve které sehrály v českých zemích téměř osudovou roli příděly konfiskované půdy po odsunutých Němcích v pohraničí, a o řadu sociálních opatření přijatých zvláště ve prospěch ekonomicky slabších vrstev. Obnovené demokratické strany – českoslovenští národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a slovenská Demokratická strana – vliv komunistům přiznávaly, samy také s poválečnými systémovými přeměnami souhlasily nebo jim nebránily. Omezení některých důležitých principů demokracie – zejména neexistence opozice a zákaz obnovy předválečných pravicových a občanských stran – byla demokratickými silami vnímána jako dočasná opatření. Také postup vůči německé menšině ve formě odsunu byl po válce považován všemi politickými silami za spravedlivé odčinění nacistického bezpráví a národní zrady. Období relativního konsenzu komunistů a demokratů však brzy skončilo. Rok 1947 přinesl zásadní proměny ve vztahu politických sil na vnitropolitické i na mezinárodní scéně.

Na podzim 1947 zahájili komunisté v Československu z podnětu sovětských míst přípravy k definitivnímu mocenskému nástupu. Jejich postup následně vyvolával řadu ostrých sporů a konfliktů mezi politickými stranami ve vládě, v parlamentě či v nových orgánech státní moci a správy – národních výborech. Spor o milionářskou dávku, provokace v podobě nedořešeného krabičkového atentátu na ministry Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka, vykonstruované protistátní spiknutí na Slovensku, které mělo zlikvidovat Demokratickou stranu, nezákonné metody uplatňované komunisty v bezpečnostních složkách a ve Vojenském obranném zpravodajství, spory o novou ústavu či o pokračování ve znárodňování ad. vyvolávaly tak na přelomu let 1947–1948 otázku, zda je ještě vůbec další spolupráce politických stran možná.

Ze sporu ve vládě o nezákonných metodách a postupu bezpečnostních složek podléhajících ministerstvu vnitra řízenému komunisty vyšel nakonec na počátku února 1948 podnět, který ve svých důsledcích způsobil vládní krizi a znamenal definitivní rozchod mezi komunisty a demokraty. Jednalo se o výměnu několika obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti v Praze. Národně socialističtí ministři požadovali při jednání vlády 13. února 1948 odvolání příslušného rozkazu ministrem vnitra, což komunističtí členové vlády odmítli. Dvanáct ministrů Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany poté podalo na schůzi vlády v pátek 20. února 1948 demisi.

Komunisté zareagovali velmi rychle. Vědomi si podpory sovětských míst – den před demisí přiletěl 19. února 1948 do Prahy náměstek ministra zahraničí SSSR V. Zorin se Stalinovým vzkazem, aby Gottwald neoddaloval rozhodující střetnutí o moc – přešli komunisté ještě 20. února do protiútoku a bezprostředně přijali řadu opatření. V sobotu 21. února 1948 Klement Gottwald ve svém projevu na pražském Staroměstském náměstí vyzval k utváření nechvalně známých akčních výborů Národní fronty, které začaly s prováděním prvních politických čistek. Pod záminkou zajištění a ochrany důležitých výrobních a veřejných objektů byly zformovány a vyzbrojeny Lidové milice jako nová ozbrojená nezákonná složka KSČ. Byla vyhlášena pohotovost bezpečnostních složek. Komunisté také zajistili, aby armáda stála mimo konflikt. Gottwald a jeho druzi začali vyvíjet několikadenní soustředěný nátlak na prezidenta E. Beneše, aby přijal demisi a jmenoval novou vládu.

Komunisté se rozhodli řešit vládní a politickou krizi v republice jinak než politickým jednáním, a to na ulici, kde byli neporazitelní. Přesně určili konečný cíl: ustavit rychle svoji absolutní moc, prostřednictvím akčních výborů Národní fronty provést čistku ve veřejném a politickém životě a vyřadit z něho své skutečné i potenciální odpůrce a stoupence demokracie. V ústavněprávní rovině komunisté vycházeli z toho, že vláda jako celek demisi nepodala a že bude doplněna o funkcionáře nekomunistických stran, které získali z různých důvodů na svoji stranu. Tím vyřadili s konečnou platností ze hry dosavadní reprezentaci demokratických stran. Bezohledný postup komunistů přiměl prezidenta Beneše k nelehkému a zároveň osudovému rozhodnutí, aby demisi ministrů přijal. Učinil tak i přes několikeré žádosti funkcionářů lidové a národně socialistické strany, kteří prezidenta ujišťovali podporou demokratických sil. Slib podpory se však ve dnech vládní krize omezil pouze na dvě statečná vystoupení studentů. Ve dvou pochodech na Hrad, které se konaly 23. února a 25. února 1948, vyjádřili studenti otevřenou podporu prezidentu Benešovi.

Komunisté posunuli řešení politické krize v únoru 1948 do dvou rovin – jako nastolení vlastního mocenského monopolu a jako překonání vládní krize. Demokratičtí politici si tyto dvě roviny neuvědomovali, omezili se na řešení vládní krize, což se stále více stávalo druhořadou záležitostí. Ministři, kteří podali demisi, nepřipravili své strany a příznivce na mocenský zápas. Předpokládali, že řešení vládní krize převezme prezident, také proto vyzývali ke klidu a k očekávání prezidentova rozhodnutí. Vedení demokratických stran svým postupem způsobila, že komunistický státní převrat proběhl bez výrazného odporu a že politické řešení vládní krize se odehrálo mezi prezidentem a Gottwaldem.

Bez ohledu na způsob, jakým komunisté dosáhli absolutní moci, určuje charakter února 1948 jeho podstata a jeho výsledek: zničení demokratických principů a vznik předpokladů pro hrozivý vývoj, který měl pro československou společnost dlouhodobé tragické následky. Československo nastoupilo cestu ke komunistické totalitě a k přechodu do sovětského bloku.

Jiří Kocian,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.