Antonín Dvořák: Život – Dílo – Dokumenty

Život – Dílo – Dokumenty

Klaus Döge (1951–2011) napsal knihu o Antonínu Dvořákovi před více než dvaceti lety: v němčině vyšla poprvé roku 1991, podruhé v roce 1997. Její letošní české vydání ve výborném překladu Heleny Medkové, po odborné stránce pečlivě revidované pracovníkem Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR Janem Kachlíkem, je sice časově opožděné, avšak stále velmi vítané.

Klaus Döge: Antonín Dvořák: Život – dílo – dokumenty. Vyšehrad, 2013.

Poslední velké dvořákovské práce v češtině vyšly před mnoha lety – Antonín Dvořák Otakara Šourka v roce 1953, stejnojmenná kniha Jarmila Burghausera 1966, Václav Holzknecht vydal svého Antonína Dvořáka v roce 1977. Mladšího data je (zčásti) jen deset svazků Dvořákovy korespondence a dalších dokumentů vydávaných v letech 1987–2004 (editor Milan Kuna) a Burghauserův tematický katalog Dvořákova díla z roku 1996. Dögeho kniha představuje cenný příspěvek k česky publikované dvořákovské literatuře i svou přístupností; má tah a je stejně čtivá jako dobrý detektivní román – od první až do poslední stránky (s titulními listy, seznamy zkratek, chronologickým přehledem Dvořákových děl, rozsáhlou bibliografií a rejstříky jich je celkem 357).
Vzorově zpracovaný úvodní historický přehled Doba a události zasazuje skladatele do proudu světového dění v letech 1840–1904; vedle kulturních událostí zde mají místo historie, filozofie, politika, věda, technika i medicína. Vlastní text knihy je rozdělen do tří částí. První z nich, Životopis, sestává ze sedmi kapitol, jež podrobně reflektují průběh Dvořákova života a jeho tvorbu. Třetí část, Eseje, přináší autorovy brilantní úvahy nad Dvořákovým tvůrčím procesem, dobovou i pozdější recepcí jeho hudby, jeho symfonickými básněmi a jejich charakterem dramat bez jeviště i způsobem, jak se Dvořákovi přiblížit (brát jej vážně a nepodceňovat: Döge tu naráží na léta tradovaný, falešný obraz skladatele jako jednoduchého člověka). Druhá část, Dokumenty, zahrnuje rozhovory, jež skladatel poskytl londýnskému a vídeňskému tisku v letech 1885, 1886 a 1904, článek o Franzi Schubertovi, který v roce 1894 napsal spolu s Henry T. Finckem pro americký The Century Illustrated Monthly Magazine, a konečně jeho korespondenci s berlínským nakladatelem Fritzem Simrockem, jenž na základě doporučujícího listu ­Johannesa Brahmse z prosince 1877 významně pomohl vstupu děl do té doby málo známého autora do „velkého“ světa.
O rok později se o tehdejší Dvořákův strmý vzestup zasloužil i německý hudební kritik Louis Ehlert – článkem plným okouzlení nad nebeskou přirozeností, svěžestí a humorem první řady Slovanských tanců a Moravských dvojzpěvů (jež v něm vyvolaly pocit, „jako by si krásné dívky házely kvetoucími větévkami, na nichž se ještě třpytí rosa“). Podobných momentů zachycuje Dögeho kniha mnoho, počínaje skladatelovým dětstvím a mládím (zarámovaným stručným nástinem politických, hospodářských a kulturních dějin českých zemí od roku 1620 do poloviny 19. století a historií Dvořákova rodu). Figurují zde první setkání s hudbou (kterou po celý život vnímal jako zdroj potěšení), učitelé Josef Spitz a Antonín Liehmann, od nichž získal základy hudebního vzdělání, neznámo kým zfalšovaný řeznický výuční list (Dvořákův otec synovi nikdy nebránil stát se hudebníkem) i studium na pražské varhanické škole v letech 1857–1859 a s ním další tradovaná, rovněž nepravdivá informace o neschopnosti jejího tehdejšího ředitele Josefa Krejčího rozpoznat výjimečnost Dvořákova hudebního talentu. Jak Dögem citované závěrečné vysvědčení, tak i žákovské klasifikační katalogy a výroční zprávy školy dokazují, že byl považován za mimořádně nadaného studenta, jehož jedinou vadou bylo, že se zajímal o praktické provozování hudby víc než o teorii, na jejíž zvládnutí škola kladla důraz. Z tohoto úhlu se poněkud jinak jeví i v současnosti nesnadno pochopitelné Krejčího odmítání zařazení Slovanských tanců do programů koncertů Pražské konzervatoře v době, kdy byl jejím ředitelem: nemuselo nutně jít o předpojatost, ale o skutečnost, že Krejčí nepovažoval za vhodné uvádět „lehkou hudbu“ (není bez zajímavosti připomenout si, že kupříkladu vídeňský penzijní spolek hudebníků autory taneční hudby na počátku své existence do svých řad zásadně nepřijímal).

Reprofoto: Antonín Dvořák: Život – Dílo – Dokumenty, Vyšehrad
Moravské dvojzpěvy, titulní list prního (pouze německého) Simrockova vydání z r. 1878
Titulní list partitury Stabat Mater s autogramy zpěváků účinkujících při provedení ve Worcesteru (1884); nad titulem Dvořákovou rukou: Jsem rád mezi Vámi.

Další text představuje Dvořáka jako violistu pražské Cecilské jednoty (kde měl možnost se seznámit s moderní hudební tvorbou) a Komzákovy kapely (která se posléze proměnila v operní orchestr pražského Prozatímního divadla) i skladatele, jehož prvními vzory byli Mozart, Haydn a Wagner a který se učil psát úsporně a osobitě pomocí metody zkoušek a omylů. Od počátku 70. let se živil jako učitel klavírní hry (varhanické místo získal až roku 1874), ve volném čase se věnoval skladbě. Postupně dospěl k vlastnímu kompozičnímu stylu, založenému na originálním zpracování klasických forem. Svatba s hudebně nadanou Annou Čermákovou roku 1873 jej přiměla ucházet se ve Vídni o stipendium, jež získal několikrát – do styku s Johannesem Brahmsem se dostal právě díky žádosti o finanční podporu. Sledování další Dvořákovy umělecké kariéry prostřednictvím Dögeho knihy je fascinující. Brahms se stává jeho vzorem, rádcem, kritikem, člověkem, s nímž ho po léta pojí nejen přátelství, ale i vzájemný respekt. Jeho opery se dávají v Hamburku, Drážďanech i Praze, kde se však už od 80. let začínají ozývat hlasy, které tvrdí, že se zaprodává (vyhrocený dobový nacionalismus poznamenal i přijímání jeho tvorby v Německu; u nás se spory o hodnotu jeho díla a jeho význam pro hudební kulturu, živené Zdeňkem Nejedlým, táhly hluboko do 20. století). Ve stejné době je několikrát pozván do Anglie, kde je mu udělen čestný doktorát a kde premiéruje jak dramaticky neobyčejně působivý hudební thriller Svatební košile, tak oratorium Svatá Ludmila – díla, jež vycházela vstříc typicky anglickému smyslu pro bizarní náměty i tradičnímu zájmu o oratoria s duchovními tématy. 90. léta přinesla nepříliš úspěšnou cestu do Ruska (vinen tím mohl být střet dvou podstatně odlišných hudebních kultur), profesuru na pražské konzervatoři a pozvání do Spojených států, kde Dvořák vyučoval na newyorské konzervatoři a při komponování „nové americké hudby“ se nechal inspirovat černošským a indiánským folklorem. Poslední léta života prožil ve znamení společenských poct, obratu k programní hudbě (symfonické básně na Erbenovy náměty, Píseň bohatýrská) i vyhraněného zájmu o operu – v této době vznikají Čert a Káča, Rusalka (vedle Prodané nevěsty vůbec nejpopulárnější česká opera) a dosud plně nedoceněná Armida.
Omezený prostor recenze nedovoluje víc než stručné shrnutí a konstatování, že se českému čtenáři v Antonínu Dvořákovi Klause Dögeho dostala kniha, kterou s největší pravděpodobností neodloží po prvním přečtení – vrátí se k ní znovu, možná i vícekrát. Autor v ní postavil Antonína Dvořáka do v naší hudební i obecné historiografii velmi potřebného světla pohledu zvenčí. Místo prostého muzikanta z lidu, jenž tvořil intuitivně a jako by mimoděk se vypracoval v jednoho z největších světových skladatelů všech dob, vykreslil podivuhodný portrét systematického analytika, který ve své práci neponechal nic náhodě, člověka připraveného se celý život vzdělávat a přijímat nové výzvy, a také autora výroku, který by si nad svůj psací stůl měl pověsit každý, kdo chce dosáhnout úspěchu nejen v umění, nýbrž i ve vědě: „[…] dělej víc, než by jsi chtěl, a chtěj hodně moc“ (dopis synovi Otakarovi, červen 1895).

MICHAELA FREEMANOVÁ,
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.