Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > duben  > Tribuna

Nejsou lidi


Když začátkem sedmdesátých let Gustáv Husák ovládl mocenskou scénu našeho státu a stal se „prvým tajomníkom“ KSČ, předsedou Národní fronty a prezidentem republiky, mezi obyčejným lidem to vyvolalo jediné – vtipkování. Vznikla totiž otázka, proč právě Husák? Český člověk našel jednoduchou a přiléhavou odpověď: nejsou lidi. Šlo vůbec o vtip, nebo o prosté konstatování situace? Bohužel to byla pravda, poněvadž nastupující mladá generace prchala do zahraničí a těch pár odvážlivců, kteří tu zbyli, bylo odstaveno na 16. kolej v Pečkách, kde, stejně tak jako Haškova lokomotiva, byli určeni ke zrezivění. Překvapivě někteří přežili a vzepřeli se představě o korozi materiálu. Dokonce fungují dodnes a znepříjemňují život novým pánům velkomožným.


Foto: Archiv autora
Dva naši „postdoci“ se dobře uplatnili v Kalifornii. A dokonce se i množí.

O dalším exodu motivovaných a schopných lidí po sametové revoluci jsem již psal (viz Před dvaceti lety – AB 12/2009). Situace by se měla ale významně zlepšit, dvacet let po revoluci je dvacet let. Své pozorování opět opírám o naši pracovní skupinu. V poslední dekádě prošlo doktorandským programem sedm studentů, z nichž dva zůstali v ústavu. Čtyři, patřící k nejlepším, nastoupili postdoktorální program v zahraničí. Je to správná cesta, kterou se dnes čerství doktoři ubírají. Přitom nic nového pod sluncem, neboť na lepších ústavech Akademie věd ČR tomu tak bylo zvykem i v 60. letech. Zajímavější jsou jejich další osudy. Nepochybně jsme počítali s jejich návratem, situace se ale odvinula jinak. Dva z nich se usadili v Kalifornii, kde úspěšně pracují ve vědě. Jak ukazuji na přiloženém obrázku, dokonce se množí! Jejich plány se poněkud pozměnily, neboť si myslí, že i jejich dětem by se mělo dostat amerického vzdělání. Jde konec konců o jejich svobodné rozhodnutí. S návratem domů bych moc nepočítal, neboť od momentu, kdy si i děti zvyknou na americké myšlení, není návratu zpět. Navíc období deseti let po doktorátu je obecně obdobím nejkreativnějším, takže pozdější návraty ztrácí hodně na ceně.

Jako jiný příklad uvedu Petru Hájkovou, která u nás získala magisterský stupeň. Před jejím odjezdem na doktorální pobyt jsem se jí ptal, zda se hodlá vrátit. Pravila mi, že v České republice by si po dlouhá léta ani na byt nevydělala. V současné době má v Anglii nezávislou jednotku MRC (Medical Research Council).

Tedy: kvalitní lidi máme, ale ne vždy tady. Plně chápu, že máme dost vysokých škol (snad 81) i vynikajících představitelů vědy; kupříkladu 47 rektorů, a tudíž asi 144 prorektorů a dále můžete násobit a získat počet děkanů a proděkanů. Představitelé institucí musí samozřejmě být. Jejich hlavní povinností je ale vytvářet v nich kvalitní infrastrukturu umož­ňující rozvoj vědeckých osobností a skupin založených na originálních a promyšlených koncepcích. Jako člen profesorského sboru Oddělení molekulární mikrobiologie a imunologie na Univerzitě v Columbia (Missouri) jsem se o tom přesvědčil. Vedoucí tohoto oddělení věnoval mnoho pozornosti získávání kvalitních „faculty“, neboť podle jejich úrovně zodpovědní lidé posuzovali jak oddělení, tak univerzitu. K tomu měl i prostředky, které poskytoval stát nebo soukromé nadace. Kritérií výběru byla celá řada: vyjma vlastní vědecké práce byla brána v potaz i mezinárodní prestiž, schopnost komunikovat a přispívat rozvoji oboru. Šlo tedy více než jen o profesionalitu, požadavek, který se dnes u nás často ozývá. Profesní znalosti a zručnost jsou samozřejmě základem každého povolání, ale ve vědě k tomu přistupuje více nároků. Nejen vzdělání a technické dovednosti, ale i hluboký vhled do problémů oboru a schopnost nacházet nové přístupy k jejich řešení, což se označuje jako kreativita. Abych poněkud přestoupil meze úvah, chtěl bych podotknout, jak je mi nepochopitelné, že evropským komisařem za Českou republiku se stal profesionální diplomat. Nevím, co je profesionální diplomat, ale pochyboval bych o pojmu profesionální vědec. Snad by naši republiku měl v Bruselu zastupovat třeba i neprofesionální diplomat, přitom ale Čech, který si prožil kus novodobé historie na vlastní kůži a má povědomí o tom, co Česko znamenalo v historii Evropy a co by mělo znamenat i dnes.

Jedním z hlavních problémů naší vzdělávací soustavy zůstává její neschopnost obohacovat se o ty nejlepší, kteří již prošli doktorským studiem a dokázali své kvality i na postdoktorálních pobytech. Určitě máme řadu vědeckých institucí, které svou myšlenkovou a znalostní úrovní i metodickým zázemím předstihují velmi dobrá zahraniční pracoviště. To je dosud hlavní nadějí i pro jejich sebeobnovu, jejíž součástí je přilákání pracovníků, kteří úspěšně působí v zahraničí. Otázkou zůstává, co jim můžeme nabídnout. Jsou to podmínky, které jim zaručují, aby měli reálný výhled na získání bytu a natolik slušnou materiální úroveň, aby se mohli cele věnovat své práci a byli zbaveni starostí o potřeby nutné k životu kvalifikovaného člověka? Jestliže takovéto podmínky nenabídnete, nedivte se, že konkurence nespí a podá přitažlivější návrhy.

Další otázkou, již je nutno posuzovat, jsou startovací podmínky, jež mohou přilákat právě ty, které chceme. Živě si vzpomínám, jak podobnou situaci v onkologii řešili koncem sedmdesátých let Francouzi. Tehdy výzkum onkogenních virů vyvrcholil určením virových a buněčných onkogenů. Součástí kalifornské skupiny, která tohoto cíle dosáhla, byl i francouzský chemik Dominique Stehelin. Francouzská věda ho získala lukrativní nabídkou, jejíž součástí bylo ustavení nezávislé pracovní skupiny s plným molekulárně-biologickým vybavením i technickým a administrativním aparátem. Tato skupina se během let stala základem pro moderní Institut Pasteur v Lille. Neříkám, že pokusy vytvářet startovací podmínky pro vracející se vědce jsou u nás zcela zanedbávající. Ředitel našeho ústavu tomuto problému věnuje ve skutečnosti velké úsilí. Takové úsilí by mělo přednostně podporovat Ministerstvo školství a jeho rady, neboť se jedná o normu závaznou i pro další vědecké instituce a vysoké školy. Kritérium úspěchů těchto institucí by se mělo odvíjet od jejich otevřenosti a výsledků při získávání kvalitních vědců. Dobře si vzpomínám, jak před poslední hospodářskou krizí velké americké společnosti hodnotily vedení v první řadě ne podle zisku, ale podle toho, kolik a jakých nástupců si vychovali. Tomu se říká perspektivní jednání a strategie.

Ve skutečnosti nám současná krizová i postkrizová hospodářská situace nahrává, že máme větší možnosti přitáhnout a přilákat potenciální emigranty. Tlak na získání akademických míst na západě je obrovský. Na jedno místo asistenta profesora může být až 50 uchazečů. Kompetice se vyhrocuje i přílivem „post­doků“ z Asie. Šance přitáhnout schopné lidi tedy je. Ale jako vždy něco chybí – tentokráte peníze.

Instituce by se ale měly hodnotit hlavně podle intelektuální a metodické přitažlivosti. Kam směřuje naše vzdělávací soustava, která by měla vrcholit doktorandskými programy? Odpověď je jednoduchá – k exportu, ze kterého nám nekyne nic vyjma možnosti navazovat další kontakty, k nimž ale máme i mnoho jiných příležitostí. Týká se to samozřejmě hlavně věd přírodních. Oblast práv a politiky je skvělou vizitkou naší absolutní nezávislosti, kde platí „co je české, to je hezké“.

Ve slavné Bílé knize Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se o těchto reálných problémech vůbec nepíše, i když tento dokument hýří slovy jako excelence a mezinárodní postavení a je uvozen fanfarónským výrokem bývalého ministra školství Ondřeje Lišky, že jde o „přelomový dokument“. Zřejmě tím myslel, že přelomil hůl nad vzděláním a vědou.

JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.