English
Pracovní seminář Etika vědy v České republice byl užitečným počinem v komunikaci mezi přírodovědci a filozofy. Měl by se konat častěji, aby se odstranily různé neblahosti.
„Silnou kávu“ předložila přírodovědcům například některá filozofická vystoupení v září minulého roku na kolokviu, které pořádalo Athenaeum pro 21. století k otázkám vědy a politiky, a následná diskuse. Když přírodovědci dokládají, že potraviny připravené z transgenních (geneticky modifikovaných) plodin se nijak neliší od ostatních, a je proto zbytečné je označovat, vidí v tom Václav Bělohradský aroganci vědců. Jsou též arogantní tím, že se nechtějí přiznat k odpovědnosti za oběti atomové bomby, míní Martin Škabraha v lednových Literárních novinách a vidí „přímo epochální“ spor filozofů a přírodovědců. Následně Matěj Šuster požaduje schvalovat dotace na vědu lidovým referendem, jakož i pokrok musí předem schválit „drtivá většina“ občanů, nejlépe všichni, jinak nemá demokratickou legitimitu. Naproti tomu seminář, ač zařadil sousled názorů přírodovědců a filozofů, nevyvolal žádné běžné, natož epochální spory. Právě však na biologických záležitostech předvedl časovou a kulturní podmíněnost etických pravidel. Člověk jako objekt lidských práv vzniká okamžitě po spojení gamet až od roku 1869 z rozhodnutí Pia IX. Předtím podle Tomáše Akvinského to bylo teprve v šestém týdnu těhotenství. Také v židovské či muslimské matce vzniká člověk později než v křesťanské. To je memento těm, kdo by chtěli naše etická kritéria vyvážet třeba i na Mars zeleným mužíkům.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
prof. Jaroslav Drobník
K lékařské, řečené červené, se připojila i biotechnologie zelená, která po pravdě živí lidstvo. Právě to si také klade jako nejvyšší etický cíl. Ne však snadný. Uživit se člověk musel od pradávna a kolem této potřeby vznikaly civilizace: v povodí Nilu, Eufratu, Žluté řeky. Zemědělství je tradice a lidé jsou na ni citliví. Zemědělství je obchod, je politika, je obživou milionů lidí, je ohrožením nebo tvorbou krajiny; je nejnověji žádáno o zdroje zelené energie. V tom klubku jsou zamotány jak věda, tak etika a jen je vyplést a očistit je práce pro Popelku. Navíc krouží kolem zájmy všeliké, užívajíce vědu i etiku jako karnevalové masky.
Shromáždění a použití poznatků o přírodě bylo vždy spiritus agens obživy lidstva. Zlomová vědomost obvykle posunula populaci člověka v počtu i kultuře. Pluh, přesun plodin mezi kontinenty, dodávání minerálních živin, Mendel, stroje místo lidí a dobytka, pesticidy – to byly mezníky etap. Zelená revoluce Normana Borlauga došla vrcholu této cesty, ale dál už síla dosavadních hybatelů nestačí. Novým zlomem je molekulární genetika, historicky prvně zbavující šlechtitele čekání na milost náhody. Ve spojení se vším prospěšným, co dnešek nabízí, od ekologie po družice a informatiku, může lidstvu dát dostatek potravy. Zda se tak stane a zda potrava přijde těm, co ji potřebují, již není v dosahu vědy.
Z výšin spirituálních kruhů seminář sestoupil i do zaprášené reality měšců peněz pro bádání. Na rozdělení hřivny pro vědu pracují jiní, my postižení se snažíme jejich práci promítnout na etická měřítka. Zdá se mi neetické, aby všichni občané přispívali v truhlici pro vědu i do zásuvky se vznešeným názvem „aplikovaný výzkum“, pokud má nahrazovat firemní výzkumná oddělení a cílí na vyrobení zisku (uchu lidu zní lépe „konkurenceschopnosti“) firmám. Nejen etika, ale selský rozum by řekl, že potřebuje-li firma pro svůj podnikatelský záměr něco vybádat, má si bádání zaplatit. Možná jsem byl nepozorný, ale neslyšel jsem, kolik na vědu u nás přispívá soukromý kapitál.
Co mi chybělo? Snad by někdy odborník měl ukázat etiku mezi zvířaty. Péče o mladé, nejen vlastní; pomoc slabému, zraněnému; soudržnost tlupy či smečky; obětování se za celek; smysl pro spravedlnost a vděčnost – a podobné projevy. Mohli bychom nahlédnout, odkud že naše etika vyrůstá, a také se trochu zbavit lidské namyšlenosti, že etika je produkt jakési spirituality jen nám vlastní.
JAROSLAV DROBNÍK,
Univerzita Karlova