English
Není právě běžné, že by si třídenní konference v budově Akademie věd ČR na Národní 3 v Praze získala pozornost odborné i laické veřejnosti natolik, že by bylo třeba doplňovat židle v sále a narychlo dotisknout
konferenční materiály. Konference Umění reformace v českých zemích (1380–1620), kterou pořádal Ústav dějin umění AV ČR ve dnech 17.–19. února 2010, však právě takovou byla.
Obě fota: Ivan Muchka, Archiv ÚDU AV ČR
Účastníci třídenní konference se sešli v hlavní budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze.
Již první den zaplnilo sál Akademie téměř 100 lidí a tento zájem přetrval až do posledního dne konání. Konference vyvolala značný ohlas i mezi zástupci ostatních vědních disciplín; mezi přednášejícími i v řadách publika se jí vedle uměleckých historiků zúčastnili také další historikové, památkáři, knihovědci, liturgikové a archeologové, kteří se zabývají reformační kulturou pozdního středověku a raného novověku. K popularitě tématu a nebývalé návštěvnosti jistě přispěla tematická výstava, která je v současnosti instalována v Císařské konírně na Pražském hradě pod názvem Umění české reformace (1380–1620). Není tedy divu, že velmi cennou součástí konference byly živé debaty v kuloárech o přestávkách mezi jednotlivými bloky.
Sympozium zahájili organizátoři Kateřina Horníčková (Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.) a Michal Šroněk (Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.), po nich přednesl svůj kritický příspěvek o problematice historické periodizace v dějinách umění prof. František Šmahel. První tematický blok za předsednictví prof. Mileny Bartlové se věnoval teoretickému zázemí studia obrazů v reformačním prostředí a jeho vztahu k náboženské praxi. Jan Hrdina (s potřebnou skepsí a erudicí historika), Ondřej Faktor a Jan Klípa se podle očekávání věnovali husitskému a předreformačnímu postoji k obrazům. Zajímavou alternativou byl ale příspěvek Petra Hrachovce o luteránském vztahu ke středověkým památkám a jejich tvůrčímu využití v prostředí nyní luteránského kostela.
V bloku Umění české reformace nebo umění reformace(í) v Čechách? se přednášející zaměřili především na interpretace luteránských výtvarných památek. Olga Kotková zhodnotila vztah pražské varianty obrazu teologického Zákona a Milosti k erasmiánství. Juliana Boublíková-Jahnová upozornila na významnou, zbytečně podceňovanou a v mnohých ohledech výjimečnou tvorbu jáchymovských portrétních medailí a medailí se starozákonními výjevy. Příspěvek Petra Hlaváčka detailně analyzoval prostředí šlikovského Jáchymova a jeho předpoklady k obrazoboreckým vystoupením. Ondřej Jakubec pro změnu poukázal na skupinu reformačních kostelních staveb moravské šlechty, které vykazují určité společné formální znaky a zejména sklon k monumentalitě a reprezentativnosti. První den konference ukončila slavnostní prezentace faksimile Jenského kodexu v Pantheonu Národního muzea.
Pohled na instalaci výstavy Umění české reformace (1380–1620) v Císařské konírně Pražského hradu
V následujícím dni se přednášející věnovali dvěma blokům představujícím nové pohledy a interpretace uměleckých památek v českém reformačním kontextu za předsednictví Ondřeje Jakubce a Kateřiny Horníčkové. Oddíl zaměřený převážně na umění utrakvismu otvíraly dva příspěvky k výzdobě kostela sv. Barbory v Kutné Hoře (Jitka Vlčková, Michaela Ottová) a ikonografická analýza tématu svornosti v knižní malbě českých graduálů Martiny Šárovcové. Blok pokračoval příspěvkem Kateřiny Horníčkové o dvou dnes ztracených památkách z Hradce Králové, jejichž záznamy v pozdějších písemných pramenech dovolují do určité míry rekonstruovat jejich ikonografický program a interpretovat konfesijně zaměřená sdělení. V posledním příspěvku prof. Jan Royt poukázal na specifické rysy ikonografie luteránských křtitelnic a jejich původ v luteránské teologii a chápání role křtu.
Odpolední program se zaměřil na výtvarnou tvorbu dalších reformačních směrů, luteránů a kalvinistů. Matouš Jirák připomněl u nás ojedinělý epitaf z Opočna s propracovanou ikonografií náboženských úkonů a Zdeňka Míchalová reformační ikonografický program maleb v měšťanských domech ve Slavonicích. Pavel Waisser hledal předlohy sgrafitové výzdoby domovních fasád a Blanka Kubíková upozornila na zajímavé kontakty Zástřizlů s kalvínskou Ženevou a teologem Theodorem Bezou. Program završila hojně navštívená slavnostní přednáška prof. Mileny Bartlové na téma Obraz a reformace: umění, komunikace, vizuální kultura, v níž přednášející s nadhledem sobě vlastním zhodnotila přístupy rozbíhajícího se současného studia reformačního umění u nás, jeho četné překážky a dosavadní misinterpretace a vytyčila směry a aspekty budoucího bádání.
Poslední den sympozia, který se uskutečnil za předsednictví Marty Vaculínové, se věnoval přesahům do jiných disciplín a specializovanému bloku o naší významné památce – Jenskému kodexu. Program zahájil netradiční pohled na psychologické motivace obrazoboreckých útoků nestora bádání Karla Stejskala. Jiří Žůrek na detailu ukázal vnitřní proměny českého chorálního zpěvu jako hudebního a textového celku a rozlišil lokální varianty a Petr Voit pro změnu přesvědčivě analyzoval dřevořezové ilustrace českých reformačních tisků, aby sledoval volné putování tiskařských štočků a předloh různými konfesijními prostředími. David Holeton v anglicky proneseném příspěvku přiblížil publiku na základě tištěných pramenů denní modlitbu církve (hodinky) jako součást liturgické praxe pozdního utrakvismu. Odpolední přednášky bloku Jenský kodex, jeho obsah a forma, historický kontext jeho vzniku, tradice a dochování představily příspěvky Uwe Kahla z německé Žitavy uvádějící do českého bádání dvě knižní památky doplňující naše znalosti o kontextu vzniku některých částí Jenského kodexu, Milady Studničkové o významovém používání barev v Časových obrazech kodexu a Milady Homolkové o jeho jazykových zvláštnostech. Konferenci uzavřela společná komentovaná prohlídka výstavy Umění české reformace (1380–1620).
Vzhledem k bohaté návštěvnosti a nečekanému ohlasu lze konferenci hodnotit jako velmi úspěšnou. Příspěvky, které vyjdou v knižním zpracování, prokázaly nečekanou šíři forem umělecké tvorby pro reformační církve v Čechách i na Moravě a přesvědčivě doložily, že téma je velmi bohaté a málo probádané. Zvlášť potěšující bylo, že převážná část účastníků pat-ří k mladší až nejmladší generaci badatelů a jejich zájem o problematiku našeho reformačního umění se živě projevoval i v publiku a kuloárech. Nezbývá než konstatovat, že – aniž by organizátoři aspirovali na úplnost zpracování tématu (původně měla konference spíše uvést téma reformačního umění do českého badatelského zájmu a otevřít pole dalšímu bádání) – konference i výstava se staly událostí měsíce nejen ve specializovaných uměleckohistorických kruzích.
KATEŘINA HORNÍČKOVÁ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.,
MICHAL ŠRONĚK,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.