English
Pár osobních vzpomínek
Letos uplynulo právě dvacet let od doby přetváření Akademie v duchu spontánního demokratizačního hnutí, které konečně ovládlo i celou společnost. Nad takovou dobou se již lze zamyslet, zopakovat si problémy i rozpaky, které se tehdy vyskytly, a pokusit se zhodnotit, jak se k nim přistupovalo a k jakým výsledkům přijatá řešení vedla.
Tudy na Albertov
Všechna fota: © Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Normalizační režim se sesul jako podkopaný úvoz. V Ústavu molekulární genetiky ČSAV se stejně jako jinde rozproudila shromáždění volající po zásadních změnách. Na jednom z nich vystoupil i ředitel Josef Říman, který, aniž by hájil režim, upozorňoval na jeho ochotu posilovat základní výzkum. Zde je nutno podotknout, že Josef Říman ve funkci předsedy Akademie uhájil i zvláštní rozpočtovou kapitolu pro základní výzkum. Navíc je třeba konstatovat, že se J. Říman v rámci ústavu choval férově, bránil tvůrčí aktivitu proti stranickému reglementování a účinně zasahoval proti krajnostem normalizačního režimu. Vždyť to, že Milouš Jakeš ve svém slavném proslovu, v němž zaměnil brojlery za bojlery, uznal i podporu základního výzkumu, nebylo z jeho hlavy.
Po listopadu si mě povolal do své kanceláře na presidiu a spustil na mne vodopád svých poznámek a výčitek. Vyslechl jsem ho a potom řekl: „A teď budu mluvit já!“ a vychrlil jsem ze sebe kritiku normalizačního dvacetiletí včetně ubohého postavení Akademie. Rozešli jsme se bez hněvu a sváru.
Po dvaceti letech se ke vzpomínkovému pochodu z Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu vydalo několik tisíc lidí. Nechyběly kostýmy, transparenty ani pár „alegorických“ vozů.
Jako všude jinde se i na našem ústavu rozproudily diskuse, jak spravovat ústav a jak zvýšit nezávislost jednotlivých vědeckých skupin. Skupiny nezávislost dostaly. A v druhém kole se vymýšlely způsoby, jak je hodnotit, což vedlo k velké vnitroústavní řevnivosti. Hodnocení byla velice ošidná záležitost a upřímně řečeno, nevěnoval jsem mu v oné době zvláštní pozornost, neboť různé pracovní skupiny prošly tehdy nesrovnatelným vývojem, který bych rád dokumentoval na své skupině, již po otevření dveří do světa opustili hned čtyři nadějní a čerství PhDs., což by skoro zničilo i menší americký tým. Z jiných méně rozjetých skupin neodešel téměř nikdo. Bylo opravdu těžké srovnávat nestejné situace a za těchto podmínek jsem apeloval na zmírnění vnitřních tlaků a prosazoval, abychom vlastní úspěch jednotlivců i skupin měřili hlavně jejich úspěchy při získávání zahraničních grantů, které se konečně otevřely i nám. Tím se těžiště sporů přeneslo na správné místo. V tehdejší atmosféře se velmi obtížně zdůrazňoval význam kolegiality pro smysl a fungování ústavu. Objevilo se i několik odstředivých proudů, např. rozdělení ústavu nebo odchod některých do chimérické vidiny krásného jména Institute of Advanced Studies propagované bratry Pechanovými nebo Poznerovými (či Poserovými – již se na ta vzácná jména nepamatuji). Tento svým způsobem typický příklad pro onu dobu, kterou často ovládala nedomyšlenost a okamžitá hnutí mysli, jsem zažil dvakrát jako předseda první vědecké rady a později jako ředitel instituce.
Ústavní akce přerostly v celoakademické setkání ve Filozofickém ústavu a dále v plenární zasedání v Městské knihovně, jemuž předsedali stařešinové jako Jaroslav Šterzl, Pavel Oliva a další. Olivův návrh, aby jednání proběhlo v duchu starořecké bulé, skončil změtí názorů – od zrušení po zachování Akademie. S takovou bulé by byl spokojen možná Kleon, nikoli Perikles.
Hlavní nápor mě ještě čekal v podobě mimořádného sněmu Akademie, na němž se sešli členové Akademie i volení zástupci ústavů, a já jsem vlastně zastupoval obojí jako člen-korespondent i jako zvolený zástupce. Členem-korespondentem jsem byl zvolen v roce 1989 v době perestrojky, kdy jsem se stal po 20 letech opět členem kolegia obecné biologie, tehdy již skoro zkostnatělého. Uvedu krátkou vzpomínku. Když na jednom zasedání kolegia přišla řeč na personální stav v biomedicínském výzkumu a já jsem se ozval, že tento stav je katastrofální, poněvadž chybí dostatečná mezigenerace vědců, byl jsem hned panem předsedou okřiknut a obviněn z oportunismu. V napjaté atmosféře zasedání vyvolané přítomností člena sekretariátu ÚV KSČ tento tehdy důležitý muž vytáhl statistiky a k všeobecnému překvapení i mému potvrdil má slova. Tuto poznámku uvádím proto, že se období perestrojky u nás neprávem zcela bagatelizuje. Skutečnost, že sama perestrojka probíhala u nás sporadicky, nedůsledně i zcela povrchně a nemohla zachránit rozklížený normalizační režim, je záležitost jiná.
Vraťme se ale ke Sněmu Akademie, který se konal v atmosféře praní špinavého prádla, aniž došel k závěrům týkajících se Akademie. Valná většina akademiků mlčela, neboť k nim ještě nepřišly směrnice, kterých by se měli držet. Na závěr se konaly volby do Výboru pro řízení pracovišť Akademie, kam jsem byl též zvolen. Toto zvláštní těleso složené z „revolucionářů“ i ze starších pánů fungovalo zvláště proto, že jeho předsedou se stal Otto Wichterle, obecně uznávaná a respektovaná osobnost. Protože mě trápila otázka, co s Akademií a akademiky, obrátil jsem se různými cestami na britské „siry“ vědy. Podle Tonyho Epsteina se měl sbor akademiků zrušit. Walter Bodmer by je nechal vymřít, Michael Stoker mi poslal lístek, který znázorňoval poslední revoluci v Cambridge, jejímž cílem byl volný vstup dívek do studentských kolejí. Názory sirů se tedy různily.
Světlý okamžik znamenala návštěva předsedy Švédské akademie věd Irlinga Norbyho, kterého jsem znal již dlouho před jeho nástupem do této zářivé funkce. Smluvili jsme si poznávací večer ohraničený dvěma body úsečky spojující hostince U Zlatého tygra a U Kocoura. Irling mě pozorně vyslechl a došel k jednoznačnému závěru: „Zachovejte vše, co se osvědčilo.“ Potvrdil tak mé pozorování, že se sbor akademiků neosvědčil, zatímco valná většina ústavů obstála, čili že musejí zůstat ve svazku Akademie. V pozdějším sporu, zda součástí akademických ústavů mají být i společenskovědní obory, jsem zastával jednoznačné stanovisko: ano, neboť v původní koncepci českých myslitelů měla být Akademie národní (viz můj článek Přírodní vědy a společnost v Přítomnosti 1991). Vyjma významu vědy pro udržení nezávislého myšlení jsem obhajoval myšlenku reformy Akademie zevnitř, ne v duchu tehdy tak módních vše bourajících pseudorevolučních představ (viz Science 260, 1746, 1993). Věřil jsem, že akademické ústavy díky svému potenciálu tento úkol zvládnou. A také zvládly.
Úsilí o modernizaci Akademie narazilo na negativní stanoviska některých vysokoškolských profesorů. Dokladem je mj. televizní diskuse, kde význam Akademie zvláště dobře hájil Antonín Kostlán. Na Akademii, kterou nazval stalinským molochem, zaútočil ze svých výšin tehdejší rektor ČVUT. Napadl i předsedu O. Wichterleho za to, že údajně kdesi na pisoáru řekl, že v případě zrušení Akademie doporučí svým kolegům emigraci. Tuto krajní možnost jakožto právo svobodných občanů jsem obhajoval v článku ČVUT zrušit nechci, který vyšel v MF Dnes (1992).
Úsilí o začlenění Akademie do naší sítě vědy a vzdělání, podepřené nespornou autoritou Otto Wichterleho, vyústilo v přijetí zákona o Akademii. Vzpomínám, jak jsem těsně před hlasováním telefonoval Pavlu Klenerovi, tehdejšímu členu České národní rady. I přes akutní infekci doprovázenou horečkou se zúčastnil a Akademii podpořil.
Při zpětném pohledu na události po listopadu 1989 neujde pozornosti zásadní fakt, že demokratizační proces v Akademii byl úspěšný a po dalších korekcích se stal základem pravidelného sněmovního jednání Akademie. Akademie tak jako jediná vytvořila bázi, na které se může rozumně přetvářet a odolávat úzkoprsým zájmům a tlakům. Nezanedbatelným prvkem úspěchu jejího přetvoření bylo vyvážené zastoupení osobností vědy z dob minulých (Wichterle, Katětov, Knapp) i nové nastupující generace vědců. Byl to – i přes některé úlety – úspěšný experiment. Mám pocit, že i na současné Sněmy by měly být více zvány osobnosti, které pro své obory něco vykonaly. Zároveň bych maximálně podpořil aktivitu mladých vědců, aby se připravovali na náročnější úkoly, které v budoucnosti čekají, a to cestou vědecké obce bez zkřivování ze strany plochosti denní politiky nebo hierarchismu a omezenosti státní správy.
Akademie ohromně procitla, když její otěže převzal Rudolf Zahradník, který měl ucelenou koncepci o funkci Akademie a dosti ducha i formy k jejímu prosazování. Začal – na rozdíl od jiných veřejných složek, kterými tehdy byla i ekonomie – podmínky v Akademii kultivovat, zdůrazňovat význam vědecké práce i ve vztahu ke školství a národním zájmům. Pozici srdnatě obhajoval i ve veřejných a časopiseckých polemikách, nebál se konfrontace s tehdejším předsedou vlády Václavem Klausem a současně dodával ducha i vedením ústavů. Rád vzpomínám na jeho polední návštěvy naší instituce, kdy Rudolf obědvající svou oblíbenou obloženou housku se zájmem, kritičností i pochopením vyslechl mé úvahy o práci a problémech ústavu. Jak v jeho duchu Akademie pokračovala, nechť kriticky vypíší jiní. Jen mám pocit, že se tento duch stejně jako kritičnost i fundovaná sebedůvěra pomalu vytrácely. Co určitě zůstalo, je květnatá elokvence, v současnosti tak zakořenělá v našem mediálním a veřejném životě.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Letos uplynulo právě dvacet let od doby přetváření Akademie v duchu spontánního demokratizačního hnutí, které konečně ovládlo i celou společnost. Nad takovou dobou se již lze zamyslet, zopakovat si problémy i rozpaky, které se tehdy vyskytly, a pokusit se zhodnotit, jak se k nim přistupovalo a k jakým výsledkům přijatá řešení vedla.
Tudy na Albertov
Všechna fota: © Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Normalizační režim se sesul jako podkopaný úvoz. V Ústavu molekulární genetiky ČSAV se stejně jako jinde rozproudila shromáždění volající po zásadních změnách. Na jednom z nich vystoupil i ředitel Josef Říman, který, aniž by hájil režim, upozorňoval na jeho ochotu posilovat základní výzkum. Zde je nutno podotknout, že Josef Říman ve funkci předsedy Akademie uhájil i zvláštní rozpočtovou kapitolu pro základní výzkum. Navíc je třeba konstatovat, že se J. Říman v rámci ústavu choval férově, bránil tvůrčí aktivitu proti stranickému reglementování a účinně zasahoval proti krajnostem normalizačního režimu. Vždyť to, že Milouš Jakeš ve svém slavném proslovu, v němž zaměnil brojlery za bojlery, uznal i podporu základního výzkumu, nebylo z jeho hlavy.
Po listopadu si mě povolal do své kanceláře na presidiu a spustil na mne vodopád svých poznámek a výčitek. Vyslechl jsem ho a potom řekl: „A teď budu mluvit já!“ a vychrlil jsem ze sebe kritiku normalizačního dvacetiletí včetně ubohého postavení Akademie. Rozešli jsme se bez hněvu a sváru.
Po dvaceti letech se ke vzpomínkovému pochodu z Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu vydalo několik tisíc lidí. Nechyběly kostýmy, transparenty ani pár „alegorických“ vozů.
Jako všude jinde se i na našem ústavu rozproudily diskuse, jak spravovat ústav a jak zvýšit nezávislost jednotlivých vědeckých skupin. Skupiny nezávislost dostaly. A v druhém kole se vymýšlely způsoby, jak je hodnotit, což vedlo k velké vnitroústavní řevnivosti. Hodnocení byla velice ošidná záležitost a upřímně řečeno, nevěnoval jsem mu v oné době zvláštní pozornost, neboť různé pracovní skupiny prošly tehdy nesrovnatelným vývojem, který bych rád dokumentoval na své skupině, již po otevření dveří do světa opustili hned čtyři nadějní a čerství PhDs., což by skoro zničilo i menší americký tým. Z jiných méně rozjetých skupin neodešel téměř nikdo. Bylo opravdu těžké srovnávat nestejné situace a za těchto podmínek jsem apeloval na zmírnění vnitřních tlaků a prosazoval, abychom vlastní úspěch jednotlivců i skupin měřili hlavně jejich úspěchy při získávání zahraničních grantů, které se konečně otevřely i nám. Tím se těžiště sporů přeneslo na správné místo. V tehdejší atmosféře se velmi obtížně zdůrazňoval význam kolegiality pro smysl a fungování ústavu. Objevilo se i několik odstředivých proudů, např. rozdělení ústavu nebo odchod některých do chimérické vidiny krásného jména Institute of Advanced Studies propagované bratry Pechanovými nebo Poznerovými (či Poserovými – již se na ta vzácná jména nepamatuji). Tento svým způsobem typický příklad pro onu dobu, kterou často ovládala nedomyšlenost a okamžitá hnutí mysli, jsem zažil dvakrát jako předseda první vědecké rady a později jako ředitel instituce.
Ústavní akce přerostly v celoakademické setkání ve Filozofickém ústavu a dále v plenární zasedání v Městské knihovně, jemuž předsedali stařešinové jako Jaroslav Šterzl, Pavel Oliva a další. Olivův návrh, aby jednání proběhlo v duchu starořecké bulé, skončil změtí názorů – od zrušení po zachování Akademie. S takovou bulé by byl spokojen možná Kleon, nikoli Perikles.
Hlavní nápor mě ještě čekal v podobě mimořádného sněmu Akademie, na němž se sešli členové Akademie i volení zástupci ústavů, a já jsem vlastně zastupoval obojí jako člen-korespondent i jako zvolený zástupce. Členem-korespondentem jsem byl zvolen v roce 1989 v době perestrojky, kdy jsem se stal po 20 letech opět členem kolegia obecné biologie, tehdy již skoro zkostnatělého. Uvedu krátkou vzpomínku. Když na jednom zasedání kolegia přišla řeč na personální stav v biomedicínském výzkumu a já jsem se ozval, že tento stav je katastrofální, poněvadž chybí dostatečná mezigenerace vědců, byl jsem hned panem předsedou okřiknut a obviněn z oportunismu. V napjaté atmosféře zasedání vyvolané přítomností člena sekretariátu ÚV KSČ tento tehdy důležitý muž vytáhl statistiky a k všeobecnému překvapení i mému potvrdil má slova. Tuto poznámku uvádím proto, že se období perestrojky u nás neprávem zcela bagatelizuje. Skutečnost, že sama perestrojka probíhala u nás sporadicky, nedůsledně i zcela povrchně a nemohla zachránit rozklížený normalizační režim, je záležitost jiná.
Vraťme se ale ke Sněmu Akademie, který se konal v atmosféře praní špinavého prádla, aniž došel k závěrům týkajících se Akademie. Valná většina akademiků mlčela, neboť k nim ještě nepřišly směrnice, kterých by se měli držet. Na závěr se konaly volby do Výboru pro řízení pracovišť Akademie, kam jsem byl též zvolen. Toto zvláštní těleso složené z „revolucionářů“ i ze starších pánů fungovalo zvláště proto, že jeho předsedou se stal Otto Wichterle, obecně uznávaná a respektovaná osobnost. Protože mě trápila otázka, co s Akademií a akademiky, obrátil jsem se různými cestami na britské „siry“ vědy. Podle Tonyho Epsteina se měl sbor akademiků zrušit. Walter Bodmer by je nechal vymřít, Michael Stoker mi poslal lístek, který znázorňoval poslední revoluci v Cambridge, jejímž cílem byl volný vstup dívek do studentských kolejí. Názory sirů se tedy různily.
Světlý okamžik znamenala návštěva předsedy Švédské akademie věd Irlinga Norbyho, kterého jsem znal již dlouho před jeho nástupem do této zářivé funkce. Smluvili jsme si poznávací večer ohraničený dvěma body úsečky spojující hostince U Zlatého tygra a U Kocoura. Irling mě pozorně vyslechl a došel k jednoznačnému závěru: „Zachovejte vše, co se osvědčilo.“ Potvrdil tak mé pozorování, že se sbor akademiků neosvědčil, zatímco valná většina ústavů obstála, čili že musejí zůstat ve svazku Akademie. V pozdějším sporu, zda součástí akademických ústavů mají být i společenskovědní obory, jsem zastával jednoznačné stanovisko: ano, neboť v původní koncepci českých myslitelů měla být Akademie národní (viz můj článek Přírodní vědy a společnost v Přítomnosti 1991). Vyjma významu vědy pro udržení nezávislého myšlení jsem obhajoval myšlenku reformy Akademie zevnitř, ne v duchu tehdy tak módních vše bourajících pseudorevolučních představ (viz Science 260, 1746, 1993). Věřil jsem, že akademické ústavy díky svému potenciálu tento úkol zvládnou. A také zvládly.
Úsilí o modernizaci Akademie narazilo na negativní stanoviska některých vysokoškolských profesorů. Dokladem je mj. televizní diskuse, kde význam Akademie zvláště dobře hájil Antonín Kostlán. Na Akademii, kterou nazval stalinským molochem, zaútočil ze svých výšin tehdejší rektor ČVUT. Napadl i předsedu O. Wichterleho za to, že údajně kdesi na pisoáru řekl, že v případě zrušení Akademie doporučí svým kolegům emigraci. Tuto krajní možnost jakožto právo svobodných občanů jsem obhajoval v článku ČVUT zrušit nechci, který vyšel v MF Dnes (1992).
Úsilí o začlenění Akademie do naší sítě vědy a vzdělání, podepřené nespornou autoritou Otto Wichterleho, vyústilo v přijetí zákona o Akademii. Vzpomínám, jak jsem těsně před hlasováním telefonoval Pavlu Klenerovi, tehdejšímu členu České národní rady. I přes akutní infekci doprovázenou horečkou se zúčastnil a Akademii podpořil.
Při zpětném pohledu na události po listopadu 1989 neujde pozornosti zásadní fakt, že demokratizační proces v Akademii byl úspěšný a po dalších korekcích se stal základem pravidelného sněmovního jednání Akademie. Akademie tak jako jediná vytvořila bázi, na které se může rozumně přetvářet a odolávat úzkoprsým zájmům a tlakům. Nezanedbatelným prvkem úspěchu jejího přetvoření bylo vyvážené zastoupení osobností vědy z dob minulých (Wichterle, Katětov, Knapp) i nové nastupující generace vědců. Byl to – i přes některé úlety – úspěšný experiment. Mám pocit, že i na současné Sněmy by měly být více zvány osobnosti, které pro své obory něco vykonaly. Zároveň bych maximálně podpořil aktivitu mladých vědců, aby se připravovali na náročnější úkoly, které v budoucnosti čekají, a to cestou vědecké obce bez zkřivování ze strany plochosti denní politiky nebo hierarchismu a omezenosti státní správy.
Akademie ohromně procitla, když její otěže převzal Rudolf Zahradník, který měl ucelenou koncepci o funkci Akademie a dosti ducha i formy k jejímu prosazování. Začal – na rozdíl od jiných veřejných složek, kterými tehdy byla i ekonomie – podmínky v Akademii kultivovat, zdůrazňovat význam vědecké práce i ve vztahu ke školství a národním zájmům. Pozici srdnatě obhajoval i ve veřejných a časopiseckých polemikách, nebál se konfrontace s tehdejším předsedou vlády Václavem Klausem a současně dodával ducha i vedením ústavů. Rád vzpomínám na jeho polední návštěvy naší instituce, kdy Rudolf obědvající svou oblíbenou obloženou housku se zájmem, kritičností i pochopením vyslechl mé úvahy o práci a problémech ústavu. Jak v jeho duchu Akademie pokračovala, nechť kriticky vypíší jiní. Jen mám pocit, že se tento duch stejně jako kritičnost i fundovaná sebedůvěra pomalu vytrácely. Co určitě zůstalo, je květnatá elokvence, v současnosti tak zakořenělá v našem mediálním a veřejném životě.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.