English
V krčském areálu ústavů Akademie věd České republiky se ve dnech 2.–4. listopadu 2009 uskutečnila první společná konference České a Slovenské neurovědní společnosti, jejíž účastníci diskutovali zejména o patofyziologii centrální nervové soustavy, o využití kmenových buněk a biomateriálů v regeneraci CNS a o buněčné neurofyziologii.
Obě fota: Milan Jílek, Archiv ÚEM
V devíti sekcích na ní vystoupilo na 167 významných vědeckých pracovníků a studentů z České republiky, Slovenska a dalších zemí z oboru neurověd, prezentováno bylo přes 100 posterů.
S Česko-slovenskou neurovědní konferencí se 2.–7. listopadu 2009 současně konala 7. škola regenerativní medicíny, kterou financovala Evropská unie v rámci vzdělávacího programu Marie Curie – RegMed--Teach MSCF-CT-2006-46102. Celkem 92 studentů z 27 zemí se zúčastnilo přednášek, jež pronesli účastníci z Česka, ale i z USA, Velké Británie, Švédska na téma kmenové buňky, biomateriály a nanotechnologie v regenerativní medicíně. Vybraní studenti se navíc zúčastnili praktického kurzu, který připravil Ústav experimentální medicíny AV ČR, v. v. i., s cílem seznámit studenty s technikami, jež se využívají ve výzkumu zaměřeném na regeneraci nervové tkáně.
Při příležitosti Česko-slovenské neurovědní konference obdržel významný a mezinárodně uznávaný neurochirurg prof. Eduard Zvěřina čestné členství České neurovědní společnosti za dlouholetou a přínosnou činnost v klinické praxi a výzkumu. Čestné členství v České neurovědní společnosti a čestné členství v Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně za významné přispění k výzkumu v oblasti neurověd a kmenových buněk získala prof. Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR a jedna z nejvýznamnějších českých vědkyň, s níž jsem hovořil mj. také o regenerativní medicíně či reformě financování vědy a výzkumu v České republice.
Až se jednou podaří vyléčit pacienta po iktu, bude to „velká věc“
Na co se Česko-slovenská neurovědní konference zaměřila? O čem jste diskutovali?
Českou konferenci společnosti pro neurovědy pořádáme každým druhým rokem, v mezidobí, kdy se nekoná evropský kongres. Letošní je již sedmá v pořadí, poprvé jsme ji ale uspořádali společně se Slovenskem. Slovenští kolegové založili neurovědní společnost teprve loni a konferenci ještě neorganizovali. Pozvali jsme je proto do Prahy a uskutečnili první česko-slovenskou konferenci. Sešlo se 283 účastníků, polovina z nich je ze školy regenerativní medicíny, evropského projektu přiděleného pěti státům – kromě Česka také Německu, Švédsku, Norsku a Dánsku. Školy se pořádají ve všech těchto zemích; v Praze pořádáme již čtvrtou, jedna se uskuteční ještě ve Švédsku. Účastní se jich studenti z celého světa, přičemž existuje určitá proporce, kolik jich bude z Evropy a kolik z vlastní země. Do Prahy přijeli zástupci 27 zemí. Jsou pro ně připraveny specializované přednášky, vybraná skupina 24 studentů navíc pokračuje praktickým kurzem v Ústavu experimentální medicíny.
Mají studenti o tyto disciplíny větší zájem než o jiné medicínské obory?
V našem ústavu se polovina zahraničních studentů zaměřuje právě na tuto problematiku. Medicínské projekty jsou vůbec zajímavé. Značný zájem je také o nádorovou tematiku. Nejvíc je však přitahují kmenové buňky a tkáňové inženýrství. Každý rok se hlásí studenti, kteří by u nás chtěli dělat Ph.D. Řada studentů je ze zahraničí. Pro postgraduální studenty v tomto oboru máme totiž k dispozici projekty EU, na nichž spolupracujeme jako partneři. Vždy máme na celé tři roky zabezpečeno jedno či dvě místa pro doktorandy či postdoky, které si musíme ze zahraničí vybrat.
Daří se vašemu ústavu získávat také zkušené zahraniční vědce?
Ano. Na ústavu nyní působí tři zahraniční profesoři, dva z Anglie, jeden z Francie. Mají trvalé úvazky a také české granty. Zároveň školí zahraniční studenty. Jeden z nich si dokonce přivezl svůj vlastní grant z Francie, takže ho ani nemusíme platit. Ostatní působí například na více než polovinu úvazku, což se velmi osvědčuje, protože naši studenti pak jezdí na jejich pracoviště. Ale ne že by odcházeli do zahraničí. Posilujeme tím spíše mezinárodní spolupráce.
Ústav experimentální medicíny patří mezi nejšpičkovější akademická pracoviště. Jak si stojí v mezinárodní konkurenci?
To lze těžko hodnotit; žádný žebříček úroveň jednotlivých ústavů nesrovnává. Mezinárodní uznání celé řady vědců z našeho ústavu je ale vysoké. Je zřejmé z jejich účasti na zvaných přednáškách, konferencích, z participací na grantech Evropské unie či grantech amerických. Dokazuje mimo jiné, že na ústavu pěstujeme i unikátní obory a používáme ojedinělé technologie. Taková pracoviště si získají mezinárodní uznání. Náš ústav byl také jediný z oblasti živé přírody, který získal status centra excelence EU, což je důkaz, že jeho výzkum je opravdu na velmi vysoké úrovni.
Co se nám opravdu podařilo – a nebylo to na žádnou objednávku – že se náš výzkum uplatnil v praxi. Což souvisí samozřejmě s tím, že jde o výzkum lékařský. Mnozí vědci by rádi viděli, že jejich celoživotní úsilí nalezne uplatnění v lékařské praxi, u pacientů. Vyvinuli jsme proto celou řadu nástrojů. Z peněz EU jsme například postavili Inovační biomedicínské centrum. Založili jsme translační firmu BioInova, první firmu v Akademii, kterou majoritně vlastní Ústav experimentální medicíny a jež má soukromého investora. Centrum má podnikatelský inkubátor, v němž v současnosti působí šest firem. Všechny se zaměřují na medicínské aplikace. Vědci tak mají šanci strávit část svého času tím, že výsledky dotáhnou do praktického využití za spolupráce s lidmi z podnikatelské sféry. Kmenové buňky, nanotechnologie a tkáňové náhrady jsou v medicíně označovány jako moderní metody. Jsou na ně kladeny speciální požadavky, na jejich uplatnění v praxi se vztahují stejné předpisy jako třeba na farmaka. Zabralo nám to hodně času, ale blížíme se do finále: budeme mít povolení pro přípravu kmenových buněk pro pacienty.
Zamýšlíte Inovační medicínské centrum dále rozšiřovat?
V Centru je momentálně šest firem a kapacity inkubátoru nám už nestačí. Je postavena polovina a ta je soběstačná. V příštím kole Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost bychom rádi získali prostředky na dostavbu. Doufáme, že se Centrum podaří rozšířit, protože některé technologie nemohou být umístěny dohromady pod jednou klimatizační jednotkou. Všechny prostory v Centru jsou totiž náročné na klimatizaci a čistotu prostředí. Například některé nanovlákenné metody nemohou být společně s buněčnými.
Podílejí se podnikatelské subjekty také na financování Centra?
Na financování se podílí především náš hlavní investor. Nejde však o velké peníze. Těch je obecně málo. Jednáme proto s Magistrátem hl. m. Prahy, aby stejně jako v Brně nebo v Českých Budějovicích město podnikatelskému inkubátoru na výlohy přispělo. V Praze se tak kupodivu neděje. Získali jsme od Magistrátu určitý příslib a doufáme, že finance dostaneme. Nejde ani tak o náklady na provoz firmy, finančně náročné je udržování tzv. čistého prostředí výroby. Na ně žádné ústavní ani grantové prostředky nedostáváme. Inkubátor musí proto být soběstačný, což je v začátcích poměrně náročné.
Dotkne se Ústavu experimentální medicíny plánované snížení institucionální podpory Akademii věd?
Pokles institucionálních prostředků je samozřejmě problém, který se dotkne i našeho ústavu. Nechceme propouštět vědecké pracovníky, takže pravděpodobně přistoupíme k plošnému snížení platů o čtyři až pět procent. Nákladné přístroje hradíme především z grantových prostředků. Grantové agentury mají v současnosti rozpočty spíše vyšší, tak snad bude možné při získávání peněz více uspět.
Jak se na reformu financování české vědy a výzkumu díváte?
Reorganizovat financování výzkumu v České republice je bezpochyby nutné. Navržený způsob reformy je ale špatný. Odborníci o tom diskutovali již na mnoha fórech. Doufejme, že to kompetentní lidé pochopili a sjednají nápravu. Kdyby se tak nestalo, půjde pro Akademii o zničující záležitost. Rychlé změny, jako že se Akademii sníží rozpočet na polovinu současného, že některé ústavy přejdou jinam, se rozhodně nedají dělat ze dne na den. Ty vyžadují ve financování výzkumu dlouhý čas. Z dob socialismu jsme si totiž navykli, že vše se financuje institucionálně. Tento systém přes noc nezměníme v účelové financování. Navíc metodika hodnocení vědy a výzkumu nebyla zpracována správně. Jde o složitou záležitost a bude trvat třeba dvacet let, než se systém změní.
ODS a TOP 09 v této souvislosti dokonce přišly s myšlenkou sloučit Akademii věd s vysokými školami…
S touto ideou nesouhlasím. Sama vedu ústav na vysoké škole a vidím, jak funguje. Vysokoškolský výzkum má poněkud jiné dimenze než výzkum v Akademii. Všechny okolní země podporují výzkumné ústavy mimo vysoké školy. Jsou to ústavy, které se zabývají především základním výzkumem a mají spíše postgraduální studenty. Vysoké školy musejí mnohem více učit. Jejich systém práce je jiný a také efektivita výzkumu je u průměrného pracovníka zákonitě nižší, protože musí učit. Každá země by si proto měla udržovat ústavy, které se zabývají základním výzkumem. Jistěže by mohly být nějakým způsobem reorganizovány a některé by mohly být podporovány na vysokých školách.
Na Česko-slovenské neurovědní konferenci obdržel neurochirurg Eduard Zvěřina čestné členství České neurovědní společnosti za dlouholetou a přínosnou činnost v klinické praxi a výzkumu. Čestné členství v České neurovědní společnosti a čestné členství v Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně za významné přispění k výzkumu v oblasti neurověd a kmenových buněk získala také Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, v. v. i.
Na vašem ústavu školíte studenty z vysokých škol. Peníze za ně ale dostávají pouze školy…
Samozřejmě to není v pořádku. My bychom také měli dostávat peníze. Vztahy Akademie věd a vysokých škol byly v určitých chvílích napjaté. Na našem ústavu se ale snažíme, abychom si vzájemně vyhověli a oboustranná spolupráce dobře fungovala. Jistí lidé z vysokých škol by si pochopitelně moc přáli, aby pod ně některé akademické ústavy přešly, převážná většina s tím však nesouhlasí.
Jaká je legislativní podpora výzkumu kmenových buněk u nás?
V Česku velmi dobrá, protože jsme se na vytváření zákonů podíleli. Jeho financování už tak dobré není. Ve většině zemí v Evropě i v USA byly pro tento výzkum vytvořeny speciální instituce, protože je potřeba přivést dohromady odborníky z různých oblastí. Myslím si, že bychom v Česku mohli mít třeba Ústav regenerativní medicíny. Koneckonců, podobný vznikl už například i na Ukrajině. Pražské konference se zúčastnili vědci z tohoto ústavu, kteří nám předvedli, jak je bohatě podporován. My jsme se představě takovéto instituce snažili přiblížit již zmíněným inkubátorem. Jsme ústav experimentální medicíny, ale z jedné třetiny se zabýváme výzkumem kmenových buněk. Určitě by měl být více podpořen.
Jaká je podle vás společenská podpora těchto projektů?
Myslím, že velká. Někteří lékaři a vědci však vytvářejí atmosféru, že nejsou eticky či jinak v pořádku. To není pravda, nic nezákonného se neděje. Řekla bych, že veřejnost je velmi vstřícná. Ačkoli v ústavu neléčíme, lidé se na nás neustále obracejí s prosbami, kdy už bude hotovo to či ono. Když na Akademii pořádáme Týden mozku, je o náš výzkum obrovský zájem. Několik sporných otázek – řekla bych – „vyšumělo“, protože embryonální buňky z embryí získávány nebudou. Technika se přesunula do vytváření kvazi-embryonálních buněk z dospělé buňky pacientů, z níž nemůže žádné embryo ani jedinec vzniknout. Výzkum se nyní soustředí do linií těchto buněk.
Jde o nový obor, dějí se v něm převratné objevy a výsledky. Ne všichni tomu věří, ale já osobně se domnívám, že je budoucností medicíny. Léčit již jen příznaky onemocnění je trochu smutné. My bychom chtěli lidi vyléčit, třeba v případě mozkových onemocnění, diabetes, selhání jater.
Věnujete se jak základnímu, tak aplikovanému výzkumu. Cesta k aplikacím ale bývá někdy velmi dlouhá…
Zpravidla dokonce velmi dlouhá, ale například v IKEM máme deset pacientů, jimž jsme zachránili končetinu jen díky tomu, že jsme jim aplikovali kmenové buňky. Dosáhli jsme ale i jiných úspěchů – v náhradě kostí, chrupavek aj. Samozřejmě, u těžších případů, jako jsou mrtvice, poranění míchy, Alzheimerova choroba či Parkinsonova nemoc, se výzkum vyvíjí postupně. Je ale pro tyto pacienty jedinou nadějí.
Panuje ve vašem oboru spíše konkurence, nebo spolupráce?
V současnosti spíše spolupráce, utajovány jsou vlastně klinické studie, protože každý, kdo je dělá, je nechce nějakou dobu zveřejňovat. V tomto směru soutěživost existuje. Vzpomenu např. transplantaci srdce. Po celém světě se rozhlásilo, o jak obrovský jde úspěch. Až se jednou podaří vyléčit pacienta po iktu, bude to „velká věc“! Cesta ale trvá někdy celé desítky let.
Myslíte si, že vědci ve vašem oboru dostatečně komunikují s veřejností?
Myslím, že dělají, co mohou. Někdy mne ale mrzí, že naše média píší spíše o výsledcích zahraničních vědců. Někdo něco přeloží, ačkoli se nejedná o nic mimořádného. U nás přitom vedeme výzkumy podobné nebo i mnohem lepší a důležitější. Často si takové články s úsměvem přečteme a říkáme si: „To přece u nás také děláme.“ Mladí vědci by bezpochyby rádi hovořili o tom, na čem pracují. Novináři ale nemají moc zájem, aby přišli do laboratoře a ptali se, co vědci zkoumají, a společně jejich výsledky představili.
LUDĚK SVOBODA
Obě fota: Milan Jílek, Archiv ÚEM
V devíti sekcích na ní vystoupilo na 167 významných vědeckých pracovníků a studentů z České republiky, Slovenska a dalších zemí z oboru neurověd, prezentováno bylo přes 100 posterů.
S Česko-slovenskou neurovědní konferencí se 2.–7. listopadu 2009 současně konala 7. škola regenerativní medicíny, kterou financovala Evropská unie v rámci vzdělávacího programu Marie Curie – RegMed--Teach MSCF-CT-2006-46102. Celkem 92 studentů z 27 zemí se zúčastnilo přednášek, jež pronesli účastníci z Česka, ale i z USA, Velké Británie, Švédska na téma kmenové buňky, biomateriály a nanotechnologie v regenerativní medicíně. Vybraní studenti se navíc zúčastnili praktického kurzu, který připravil Ústav experimentální medicíny AV ČR, v. v. i., s cílem seznámit studenty s technikami, jež se využívají ve výzkumu zaměřeném na regeneraci nervové tkáně.
Při příležitosti Česko-slovenské neurovědní konference obdržel významný a mezinárodně uznávaný neurochirurg prof. Eduard Zvěřina čestné členství České neurovědní společnosti za dlouholetou a přínosnou činnost v klinické praxi a výzkumu. Čestné členství v České neurovědní společnosti a čestné členství v Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně za významné přispění k výzkumu v oblasti neurověd a kmenových buněk získala prof. Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR a jedna z nejvýznamnějších českých vědkyň, s níž jsem hovořil mj. také o regenerativní medicíně či reformě financování vědy a výzkumu v České republice.
Až se jednou podaří vyléčit pacienta po iktu, bude to „velká věc“
Na co se Česko-slovenská neurovědní konference zaměřila? O čem jste diskutovali?
Českou konferenci společnosti pro neurovědy pořádáme každým druhým rokem, v mezidobí, kdy se nekoná evropský kongres. Letošní je již sedmá v pořadí, poprvé jsme ji ale uspořádali společně se Slovenskem. Slovenští kolegové založili neurovědní společnost teprve loni a konferenci ještě neorganizovali. Pozvali jsme je proto do Prahy a uskutečnili první česko-slovenskou konferenci. Sešlo se 283 účastníků, polovina z nich je ze školy regenerativní medicíny, evropského projektu přiděleného pěti státům – kromě Česka také Německu, Švédsku, Norsku a Dánsku. Školy se pořádají ve všech těchto zemích; v Praze pořádáme již čtvrtou, jedna se uskuteční ještě ve Švédsku. Účastní se jich studenti z celého světa, přičemž existuje určitá proporce, kolik jich bude z Evropy a kolik z vlastní země. Do Prahy přijeli zástupci 27 zemí. Jsou pro ně připraveny specializované přednášky, vybraná skupina 24 studentů navíc pokračuje praktickým kurzem v Ústavu experimentální medicíny.
Mají studenti o tyto disciplíny větší zájem než o jiné medicínské obory?
V našem ústavu se polovina zahraničních studentů zaměřuje právě na tuto problematiku. Medicínské projekty jsou vůbec zajímavé. Značný zájem je také o nádorovou tematiku. Nejvíc je však přitahují kmenové buňky a tkáňové inženýrství. Každý rok se hlásí studenti, kteří by u nás chtěli dělat Ph.D. Řada studentů je ze zahraničí. Pro postgraduální studenty v tomto oboru máme totiž k dispozici projekty EU, na nichž spolupracujeme jako partneři. Vždy máme na celé tři roky zabezpečeno jedno či dvě místa pro doktorandy či postdoky, které si musíme ze zahraničí vybrat.
Daří se vašemu ústavu získávat také zkušené zahraniční vědce?
Ano. Na ústavu nyní působí tři zahraniční profesoři, dva z Anglie, jeden z Francie. Mají trvalé úvazky a také české granty. Zároveň školí zahraniční studenty. Jeden z nich si dokonce přivezl svůj vlastní grant z Francie, takže ho ani nemusíme platit. Ostatní působí například na více než polovinu úvazku, což se velmi osvědčuje, protože naši studenti pak jezdí na jejich pracoviště. Ale ne že by odcházeli do zahraničí. Posilujeme tím spíše mezinárodní spolupráce.
Ústav experimentální medicíny patří mezi nejšpičkovější akademická pracoviště. Jak si stojí v mezinárodní konkurenci?
To lze těžko hodnotit; žádný žebříček úroveň jednotlivých ústavů nesrovnává. Mezinárodní uznání celé řady vědců z našeho ústavu je ale vysoké. Je zřejmé z jejich účasti na zvaných přednáškách, konferencích, z participací na grantech Evropské unie či grantech amerických. Dokazuje mimo jiné, že na ústavu pěstujeme i unikátní obory a používáme ojedinělé technologie. Taková pracoviště si získají mezinárodní uznání. Náš ústav byl také jediný z oblasti živé přírody, který získal status centra excelence EU, což je důkaz, že jeho výzkum je opravdu na velmi vysoké úrovni.
Co se nám opravdu podařilo – a nebylo to na žádnou objednávku – že se náš výzkum uplatnil v praxi. Což souvisí samozřejmě s tím, že jde o výzkum lékařský. Mnozí vědci by rádi viděli, že jejich celoživotní úsilí nalezne uplatnění v lékařské praxi, u pacientů. Vyvinuli jsme proto celou řadu nástrojů. Z peněz EU jsme například postavili Inovační biomedicínské centrum. Založili jsme translační firmu BioInova, první firmu v Akademii, kterou majoritně vlastní Ústav experimentální medicíny a jež má soukromého investora. Centrum má podnikatelský inkubátor, v němž v současnosti působí šest firem. Všechny se zaměřují na medicínské aplikace. Vědci tak mají šanci strávit část svého času tím, že výsledky dotáhnou do praktického využití za spolupráce s lidmi z podnikatelské sféry. Kmenové buňky, nanotechnologie a tkáňové náhrady jsou v medicíně označovány jako moderní metody. Jsou na ně kladeny speciální požadavky, na jejich uplatnění v praxi se vztahují stejné předpisy jako třeba na farmaka. Zabralo nám to hodně času, ale blížíme se do finále: budeme mít povolení pro přípravu kmenových buněk pro pacienty.
Zamýšlíte Inovační medicínské centrum dále rozšiřovat?
V Centru je momentálně šest firem a kapacity inkubátoru nám už nestačí. Je postavena polovina a ta je soběstačná. V příštím kole Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost bychom rádi získali prostředky na dostavbu. Doufáme, že se Centrum podaří rozšířit, protože některé technologie nemohou být umístěny dohromady pod jednou klimatizační jednotkou. Všechny prostory v Centru jsou totiž náročné na klimatizaci a čistotu prostředí. Například některé nanovlákenné metody nemohou být společně s buněčnými.
Podílejí se podnikatelské subjekty také na financování Centra?
Na financování se podílí především náš hlavní investor. Nejde však o velké peníze. Těch je obecně málo. Jednáme proto s Magistrátem hl. m. Prahy, aby stejně jako v Brně nebo v Českých Budějovicích město podnikatelskému inkubátoru na výlohy přispělo. V Praze se tak kupodivu neděje. Získali jsme od Magistrátu určitý příslib a doufáme, že finance dostaneme. Nejde ani tak o náklady na provoz firmy, finančně náročné je udržování tzv. čistého prostředí výroby. Na ně žádné ústavní ani grantové prostředky nedostáváme. Inkubátor musí proto být soběstačný, což je v začátcích poměrně náročné.
Dotkne se Ústavu experimentální medicíny plánované snížení institucionální podpory Akademii věd?
Pokles institucionálních prostředků je samozřejmě problém, který se dotkne i našeho ústavu. Nechceme propouštět vědecké pracovníky, takže pravděpodobně přistoupíme k plošnému snížení platů o čtyři až pět procent. Nákladné přístroje hradíme především z grantových prostředků. Grantové agentury mají v současnosti rozpočty spíše vyšší, tak snad bude možné při získávání peněz více uspět.
Jak se na reformu financování české vědy a výzkumu díváte?
Reorganizovat financování výzkumu v České republice je bezpochyby nutné. Navržený způsob reformy je ale špatný. Odborníci o tom diskutovali již na mnoha fórech. Doufejme, že to kompetentní lidé pochopili a sjednají nápravu. Kdyby se tak nestalo, půjde pro Akademii o zničující záležitost. Rychlé změny, jako že se Akademii sníží rozpočet na polovinu současného, že některé ústavy přejdou jinam, se rozhodně nedají dělat ze dne na den. Ty vyžadují ve financování výzkumu dlouhý čas. Z dob socialismu jsme si totiž navykli, že vše se financuje institucionálně. Tento systém přes noc nezměníme v účelové financování. Navíc metodika hodnocení vědy a výzkumu nebyla zpracována správně. Jde o složitou záležitost a bude trvat třeba dvacet let, než se systém změní.
ODS a TOP 09 v této souvislosti dokonce přišly s myšlenkou sloučit Akademii věd s vysokými školami…
S touto ideou nesouhlasím. Sama vedu ústav na vysoké škole a vidím, jak funguje. Vysokoškolský výzkum má poněkud jiné dimenze než výzkum v Akademii. Všechny okolní země podporují výzkumné ústavy mimo vysoké školy. Jsou to ústavy, které se zabývají především základním výzkumem a mají spíše postgraduální studenty. Vysoké školy musejí mnohem více učit. Jejich systém práce je jiný a také efektivita výzkumu je u průměrného pracovníka zákonitě nižší, protože musí učit. Každá země by si proto měla udržovat ústavy, které se zabývají základním výzkumem. Jistěže by mohly být nějakým způsobem reorganizovány a některé by mohly být podporovány na vysokých školách.
Na Česko-slovenské neurovědní konferenci obdržel neurochirurg Eduard Zvěřina čestné členství České neurovědní společnosti za dlouholetou a přínosnou činnost v klinické praxi a výzkumu. Čestné členství v České neurovědní společnosti a čestné členství v Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně za významné přispění k výzkumu v oblasti neurověd a kmenových buněk získala také Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, v. v. i.
Na vašem ústavu školíte studenty z vysokých škol. Peníze za ně ale dostávají pouze školy…
Samozřejmě to není v pořádku. My bychom také měli dostávat peníze. Vztahy Akademie věd a vysokých škol byly v určitých chvílích napjaté. Na našem ústavu se ale snažíme, abychom si vzájemně vyhověli a oboustranná spolupráce dobře fungovala. Jistí lidé z vysokých škol by si pochopitelně moc přáli, aby pod ně některé akademické ústavy přešly, převážná většina s tím však nesouhlasí.
Jaká je legislativní podpora výzkumu kmenových buněk u nás?
V Česku velmi dobrá, protože jsme se na vytváření zákonů podíleli. Jeho financování už tak dobré není. Ve většině zemí v Evropě i v USA byly pro tento výzkum vytvořeny speciální instituce, protože je potřeba přivést dohromady odborníky z různých oblastí. Myslím si, že bychom v Česku mohli mít třeba Ústav regenerativní medicíny. Koneckonců, podobný vznikl už například i na Ukrajině. Pražské konference se zúčastnili vědci z tohoto ústavu, kteří nám předvedli, jak je bohatě podporován. My jsme se představě takovéto instituce snažili přiblížit již zmíněným inkubátorem. Jsme ústav experimentální medicíny, ale z jedné třetiny se zabýváme výzkumem kmenových buněk. Určitě by měl být více podpořen.
Jaká je podle vás společenská podpora těchto projektů?
Myslím, že velká. Někteří lékaři a vědci však vytvářejí atmosféru, že nejsou eticky či jinak v pořádku. To není pravda, nic nezákonného se neděje. Řekla bych, že veřejnost je velmi vstřícná. Ačkoli v ústavu neléčíme, lidé se na nás neustále obracejí s prosbami, kdy už bude hotovo to či ono. Když na Akademii pořádáme Týden mozku, je o náš výzkum obrovský zájem. Několik sporných otázek – řekla bych – „vyšumělo“, protože embryonální buňky z embryí získávány nebudou. Technika se přesunula do vytváření kvazi-embryonálních buněk z dospělé buňky pacientů, z níž nemůže žádné embryo ani jedinec vzniknout. Výzkum se nyní soustředí do linií těchto buněk.
Jde o nový obor, dějí se v něm převratné objevy a výsledky. Ne všichni tomu věří, ale já osobně se domnívám, že je budoucností medicíny. Léčit již jen příznaky onemocnění je trochu smutné. My bychom chtěli lidi vyléčit, třeba v případě mozkových onemocnění, diabetes, selhání jater.
Věnujete se jak základnímu, tak aplikovanému výzkumu. Cesta k aplikacím ale bývá někdy velmi dlouhá…
Zpravidla dokonce velmi dlouhá, ale například v IKEM máme deset pacientů, jimž jsme zachránili končetinu jen díky tomu, že jsme jim aplikovali kmenové buňky. Dosáhli jsme ale i jiných úspěchů – v náhradě kostí, chrupavek aj. Samozřejmě, u těžších případů, jako jsou mrtvice, poranění míchy, Alzheimerova choroba či Parkinsonova nemoc, se výzkum vyvíjí postupně. Je ale pro tyto pacienty jedinou nadějí.
Panuje ve vašem oboru spíše konkurence, nebo spolupráce?
V současnosti spíše spolupráce, utajovány jsou vlastně klinické studie, protože každý, kdo je dělá, je nechce nějakou dobu zveřejňovat. V tomto směru soutěživost existuje. Vzpomenu např. transplantaci srdce. Po celém světě se rozhlásilo, o jak obrovský jde úspěch. Až se jednou podaří vyléčit pacienta po iktu, bude to „velká věc“! Cesta ale trvá někdy celé desítky let.
Myslíte si, že vědci ve vašem oboru dostatečně komunikují s veřejností?
Myslím, že dělají, co mohou. Někdy mne ale mrzí, že naše média píší spíše o výsledcích zahraničních vědců. Někdo něco přeloží, ačkoli se nejedná o nic mimořádného. U nás přitom vedeme výzkumy podobné nebo i mnohem lepší a důležitější. Často si takové články s úsměvem přečteme a říkáme si: „To přece u nás také děláme.“ Mladí vědci by bezpochyby rádi hovořili o tom, na čem pracují. Novináři ale nemají moc zájem, aby přišli do laboratoře a ptali se, co vědci zkoumají, a společně jejich výsledky představili.
LUDĚK SVOBODA