English
Profesor Karel Raška, významná osobnost československé epidemiologické školy, patřil mezi nevelkou skupinku českých vědců, kteří se dokázali uplatnit v rámci velkých mezinárodních organizací a prakticky tak zasáhnout do lidských osudů ve světovém kontextu.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Narodil se 17. listopadu 1909 ve Strašeni u Sušice a vysokoškolské studium medicíny na Univerzitě Karlově v Praze ukončené v roce 1933 mu umožnilo vojenské stipendium. Zpočátku se věnoval patologické anatomii, ale později do roku 1939 pak působil jako vojenský lékař a zároveň v roce 1938 rozšiřoval své znalosti v Pasteurově ústavu v Paříži. Už tehdy se zabýval problematikou epidemiologie, například otázkami spojenými s dyzentérií. Po demobilizaci v roce 1939 nastoupil do Státního zdravotnického ústavu jako vedoucí mikrobiologického oddělení. V této pozici se věnoval například problematice alimentárních otrav nebo salmonelózy. Ke konci války se zapojil do odbojového hnutí a počátkem května byl vyslán do Terezína, aby zde čelil dalšímu šíření epidemických chorob. Raška dokázal tamější komplikovanou situaci díky energickému vystupování zvládnout, svou přísností a nekompromisností si ale získal řadu nepřátel. Později vedl zdravotní službu při repatriaci sovětských občanů a také při odsunu Němců. Již krátce po osvobození vstoupil do komunistické strany, ale i mezi spolustraníky měl velké množství protivníků, kteří jeho krok považovali za projev čirého konjunkturalismu. Přesto si postupně dokázal budovat kariéru – již v roce 1946 se habilitoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a o dva roky později se stal zástupce ředitele Státního zdravotnického ústavu. V roce 1949 přešel na ministerstvo zdravotnictví, kde čtyři roky vedl odbor epidemiologie. V této funkci se společně se svou ženou, farmakoložkou Helenou Raškovou, účastnil proslulé stáže českých a slovenských lékařů a přírodovědců v Sovětském svazu v roce 1950, na niž byli vybráni odborníci, kteří byli předurčeni hrát významnou úlohu ve vědeckém výzkumu v Československu. Z ministerstva přešel Raška roku 1952 jako ředitel do Výzkumného ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který pak vedl do roku 1963, respektive formálně až do roku 1970. V roce 1955 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy v Praze a o pět let později se dočkal zvolení členem-korespondentem ČSAV, ačkoli se proti jeho kandidatuře objevila i poměrně silná opozice. Jeho protivníci poukazovali především na jeho velkou ctižádostivost. Přesto však byl členem-korespondentem nakonec zvolen a o tři roky později nastoupil na post, kde mohl plnou měrou ukázat své odborné i organizační schopnosti na mezinárodní úrovni – na místo ředitele oddělení sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Zde dostal možnost koordinovat výzkum na úseku etiologie a epidemiologie nakažlivých nemocí v celosvětovém měřítku. Jeho bezpochyby nejvýznamnějším úspěchem skutečně mimořádné mezinárodní úrovně byl program globálního vymýcení pravých neštovic, který byl WHO schválen v roce 1967 a v následujících letech také úspěšně realizován. Dalším skvělým výsledkem bylo vytvoření koncepce epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968. Při svém působení přitom nezapomínal ani na propagaci české vědy – prosadil např. výběr Ústavu epidemiologie a mikrobiologie jako Referenční laboratoře WHO pro streptokoky se světovou platností. Do Československa se Karel Raška vrátil v nelehké době, v říjnu 1970, a žádného vděku se zde nedočkal. S chladem československých úřadů kontrastovala třeba skutečnost, že v listopadu 1970 byl zvolen čestným členem Royal Society of Medicine, v sekci epidemiologie a preventivního lékařství. Přes nelehkou osobní situaci se Karel Raška vrátil v sedmdesátých letech k vědecké práci jako konzultant v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Věnoval se otázkám virové hepatitidy a později především problematice šíření chorob mezi skotem a později i drůbeží, norků a vepřů. Získal i několik dalších mezinárodních ocenění – mj. byl zvolen členem Srbské akademie věd a v roce 1984 mu Royal Society of Medicine udělila Jennerovu medaili. Plodný život Karla Rašky naplněný vědeckou, ale také organizační činností ukončila smrt 21. listopadu 1987.
Martin Franc,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
FOTO: Archiv MÚA AV ČR
Narodil se 17. listopadu 1909 ve Strašeni u Sušice a vysokoškolské studium medicíny na Univerzitě Karlově v Praze ukončené v roce 1933 mu umožnilo vojenské stipendium. Zpočátku se věnoval patologické anatomii, ale později do roku 1939 pak působil jako vojenský lékař a zároveň v roce 1938 rozšiřoval své znalosti v Pasteurově ústavu v Paříži. Už tehdy se zabýval problematikou epidemiologie, například otázkami spojenými s dyzentérií. Po demobilizaci v roce 1939 nastoupil do Státního zdravotnického ústavu jako vedoucí mikrobiologického oddělení. V této pozici se věnoval například problematice alimentárních otrav nebo salmonelózy. Ke konci války se zapojil do odbojového hnutí a počátkem května byl vyslán do Terezína, aby zde čelil dalšímu šíření epidemických chorob. Raška dokázal tamější komplikovanou situaci díky energickému vystupování zvládnout, svou přísností a nekompromisností si ale získal řadu nepřátel. Později vedl zdravotní službu při repatriaci sovětských občanů a také při odsunu Němců. Již krátce po osvobození vstoupil do komunistické strany, ale i mezi spolustraníky měl velké množství protivníků, kteří jeho krok považovali za projev čirého konjunkturalismu. Přesto si postupně dokázal budovat kariéru – již v roce 1946 se habilitoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a o dva roky později se stal zástupce ředitele Státního zdravotnického ústavu. V roce 1949 přešel na ministerstvo zdravotnictví, kde čtyři roky vedl odbor epidemiologie. V této funkci se společně se svou ženou, farmakoložkou Helenou Raškovou, účastnil proslulé stáže českých a slovenských lékařů a přírodovědců v Sovětském svazu v roce 1950, na niž byli vybráni odborníci, kteří byli předurčeni hrát významnou úlohu ve vědeckém výzkumu v Československu. Z ministerstva přešel Raška roku 1952 jako ředitel do Výzkumného ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který pak vedl do roku 1963, respektive formálně až do roku 1970. V roce 1955 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy v Praze a o pět let později se dočkal zvolení členem-korespondentem ČSAV, ačkoli se proti jeho kandidatuře objevila i poměrně silná opozice. Jeho protivníci poukazovali především na jeho velkou ctižádostivost. Přesto však byl členem-korespondentem nakonec zvolen a o tři roky později nastoupil na post, kde mohl plnou měrou ukázat své odborné i organizační schopnosti na mezinárodní úrovni – na místo ředitele oddělení sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Zde dostal možnost koordinovat výzkum na úseku etiologie a epidemiologie nakažlivých nemocí v celosvětovém měřítku. Jeho bezpochyby nejvýznamnějším úspěchem skutečně mimořádné mezinárodní úrovně byl program globálního vymýcení pravých neštovic, který byl WHO schválen v roce 1967 a v následujících letech také úspěšně realizován. Dalším skvělým výsledkem bylo vytvoření koncepce epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968. Při svém působení přitom nezapomínal ani na propagaci české vědy – prosadil např. výběr Ústavu epidemiologie a mikrobiologie jako Referenční laboratoře WHO pro streptokoky se světovou platností. Do Československa se Karel Raška vrátil v nelehké době, v říjnu 1970, a žádného vděku se zde nedočkal. S chladem československých úřadů kontrastovala třeba skutečnost, že v listopadu 1970 byl zvolen čestným členem Royal Society of Medicine, v sekci epidemiologie a preventivního lékařství. Přes nelehkou osobní situaci se Karel Raška vrátil v sedmdesátých letech k vědecké práci jako konzultant v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Věnoval se otázkám virové hepatitidy a později především problematice šíření chorob mezi skotem a později i drůbeží, norků a vepřů. Získal i několik dalších mezinárodních ocenění – mj. byl zvolen členem Srbské akademie věd a v roce 1984 mu Royal Society of Medicine udělila Jennerovu medaili. Plodný život Karla Rašky naplněný vědeckou, ale také organizační činností ukončila smrt 21. listopadu 1987.
Martin Franc,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.