Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > prosinec  > Tribuna

Quo vadis, anatomia?

Podzim bývá rušný snad pro anatomy celého světa. Přicházejí noví studenti a anatomové je učí novým studijním návykům. U studentů medicíny se setkáváme se vzorkem intelektuální elity populace, mladými lidmi, kteří stojí těsně za velikou křižovatkou – volbou studia i případného povolání.

LADA EBERLOVÁ, Lékařská fakulta UK Praha v Plzni
Foto: Archiv autorky

Každý rok si kladu stejné otázky. Jak to, že zájem o tak podhodnocenou profesi neupadá? Mají promyšlenou další perspektivu hlavně děvčata, která budou mít kvalifikaci dokončenou těsně kolem třicítky, když vše dobře půjde?

Dobře si pamatuji své téměř naivní postoje a tuším, že právě v odvaze riskovat je síla i naděje mládí. Jako učitelka vnímám i zodpovědnost v přístupu k těmto ještě povětšinou vnímavým jedincům. A v rámci třísemestrové výuky anatomie na naší fakultě mám obvykle nemalý prostor působení. Všimla jsem si za víc než deset let praxe, jak přínosné je pro výuku sama se učit a poznávat nové věci. Zní to banálně, pro mě je to ale cenný prožitek. Patřila jsem spíš k průměrným studentům. Neustálé opakování vlastně téhož po čase smaže vzpomínky na léta úporné dřiny, na hodiny soustředěného studia. Takže: ačkoli jsem byla dříve nakloněna zejména výuce a práci vědeckou jsem respektovala jako položku vyžadovanou, nikoli spontánní, dnes jsem bytostně přesvědčená, že bez ní vlastně nelze jako vysokoškolský pedagog dlouhodobě prospívat.

Smyčka se ale uzavírá. Snad žádný preklinický obor není na zkoušení a výuku tak náročný jako právě anatomie. Je to dáno i tím, že se setkáváme se studenty „čerstvými“, které učíme nejen vlastní látku, ale právě i adaptaci na někdy až extrémní nároky. Času ani sil tedy není nazbyt. Druhým koncem provazu je fakt, že anatomie makroskopická je jako obor – omlouvám se za vlastní názor – už vlastně uzavřená disciplína. Těžko lze publikovat v časopise s impaktovaným faktorem téma, které nemá zásadní oporu v jiných disciplínách. A většina kliniků i projektů se bez naší participace také docela dobře obejde.

Zvláštní druh strnulosti se vznáší nad královnou, která pro pýchu měla dlouhá desetiletí důvod. Sama jsem zvědavá, kudy se její cesta bude ubírat dál. Vydala jsem se dobrodružně hledat věci prostému oku skryté a zatím užasle propojuji disciplíny, které k sobě vlastně sestersky patří: totiž anatomii s histologií. Tím se aspoň pro mě řeší část problému, směr dalšího samostudia. Co ale zůstává, jsou alarmující otazníky. Jak zaujmout dlouhodobě studenty tak, aby byli ochotni, byť ojediněle, spojit své profesní vize s výukou anatomie? Jak zajistit trvale udržitelný růst kvalifikovaných sil v oboru? Myslím, že jde o velké téma nejen k diskusi.

LADA EBERLOVÁ,
Lékařská fakulta UK Praha v Plzni