English
Rada pro popularizaci vědy AV ČR uvedla tímto titulem první letošní Akademickou kavárnu, která se uskutečnila 1. června 2011 v knihkupectví Academia ve Wiehlově domě na pražském Václavském náměstí. Doprovodný text pozvánky upřesnil hlavní téma zaměřené na otázky ubývání a přibývání ptačích druhů a jejich příčiny, na ptáky jako indikátory stavu zemědělské krajiny a lesů, na problematiku synantropizace a změn v chování ptáků i jejich praktickou ochranu v současném prostředí. Protagonisty deklarovaného poselství byli prof. Karel Šťastný z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze a Mgr. Lukáš Viktora z České společnosti ornitologické.
Zprávu o stavu přírody či klimatu tlumočí často právě ptáci; vnímáme jejich přítomnost a registrujeme nově příchozí i mizení starých známých. V roli pamětníka vzpomínám, když se v okolí sídla Akademie věd na Národní třídě v Praze jako nový druh objevil holub hřivnáč, hnízdící v parku u Krannerovy fontány, na poštolku, která do loňska sídlila na domu v ulici Karoliny Světlé, labuť, jež letos vyseděla mladé na náplavce naproti kavárně Slavia, či kormorány lovící v zimě u Střeleckého ostrova. Nezapomeňme také na všudypřítomné straky, kamsi se však vytratil starousedlík vrabec domácí.
Ze 431 druhů našich ptáků (200 druhů u nás také hnízdí) jich zhruba jedna třetina ubývá, třetina přibývá a třetina je stabilizována. Některé druhy, jako vrabec, ovšem mizí dramatickým způsobem; jeho stavy se od sedmdesátých let snížily za čtvrtstoletí o 60 %. V městských centrech Velké Británie dokonce o 90 %. Tento společensky žijící druh totiž ohrožuje změna prostředí. Travnaté plochy s neupravovaným křovištním porostem získaly punc zahradní architektury. Zmizela rozsochatá spodní patra keřů, jakési bidonvilly nezbytné pro přežití tohoto „plebejského“ druhu. Zvětšila se vzdálenost pro shánění potravy, zmizely louže. Paradox nehostinnosti biologicky sterilního prostředí, jež chalupářskou manýrou zasáhlo i venkov. Hejna vrabců prořídla i v okrajových částech měst (záloha pro doplňování městské populace). Navíc zde existuje riziko střetu s dopravními prostředky nebo prosklenou architekturou. Roste i tlak nových predátorů, poštolky, krahujce a kuny skalní – složitý případ a lekce z biodiverzity.
Největší úbytek byl zaznamenán u ptačích druhů, jako je skřivan polní či koroptev polní, úzce vázaných na zemědělskou krajinu a ornou půdu. Důvody spojené s intenzifikací zemědělské výroby jsou všeobecně známé. Vedly k narušení reprodukčních, potravních i dietetických specifik většiny druhů polních ptáků. Výrazněji jsou postiženy druhy zrnožravé (např. pěvci jako zvonek zelený či konopka obecná), neboť u nich je narušena i potravní nabídka. Urychlená orba po sklizni, likvidace plevelů a přeměna orné půdy na pastevní porosty způsobila nedostatek semen na polích. Alarmující situace trvá. V letech 1980–2005 klesl v evropské zemědělské krajině počet ptáků (hodnoceno 33 typických druhů) o 44 %. Polovinu plochy unijní Evropy, kam patří i Česká republika, prakticky představuje zemědělská krajina.
Existují však druhy, pro něž je současná eutrofizovaná zemědělská Evropa naopak požehnáním. Kormorán velký byl exotem domácí avifauny a jeho první kolonie na novomlýnské nádrži vznikla roku 1982. Začala pozoruhodná expanze z mělkých brakických jezer Severního moře a Baltu. V ČR je přibližně 200 až 300 hnízdících párů, u sousedů jsou to tisícovky. Jaká je příčina vpádu? Kromě zmírnění či úplného zastavení lidského pronásledování je to především vrchovatě navýšená potravní nabídka. Díky přehnojování půdy i přihnojování rybníků mají ryby dostatek potravy. Současných tři čtvrtě milionu evropských kormoránů si může dopřát denně svých skoro půl kilogramu rybí diety (platí pro dospělé kusy).
Pro některé ptačí druhy je výhodné zbavit se ostychu a proniknout do lidských sídlišť, využít nových potravních i hnízdních příležitostí. Jde o „chytré“ druhy se zvýšenou kapacitou rozpoznávání, učení a paměti, jimž péče o potomstvo zabere většinou více času a vynalézavosti. Krkavcovití a sýkory tyhle vlastnosti zhodnotili již dříve. Sžívání s člověkem, synantropizaci, podléhá stále více druhů. Naším pionýrem této strategie je kos černý, kdysi plachý lesní pták. V Praze našel domovskou příslušnost v druhé polovině 19. století a trvale se usadil. Platí to doslova – lesní populace je tažná, městský kos zůstává.
Od padesátých let minulého století proniká do českých měst holub hřivnáč. Výrazným novoměšťanem se stala od přelomu 60. a 70. let 20. století straka obecná, která osadila i malé plochy vnitroblokové zeleně či skupiny solitérních stromů. Se zpožděním skoro dvacetiletým se o totéž pokouší i kdysi extrémně plachý strážce lesů, sojka obecná. Ta projevila inovační schopnosti v alternativním hnízdění ve výklencích budov, okenních římsách či dokonce na konstrukci stavebního jeřábu.
Pražským unikátem je synantropizace dravců, poštolky obecné a krahujce obecného. Poštolka se nastěhovala do samého městského centra a změnila jídelníček i způsob hnízdění. Ve vysokém procentu loví ptáky, od vrabce až po holuba, či vybírá hnízda jiřiček a rorýsů zavěšená na zdech. Od hnízdění v polodutinách si zvykla na otevřená hnízda na balkonech a okenních truhlících. Její četnost v centru Prahy může být desateronásobně vyšší než ve volné přírodě. V centrální části Prahy pak krahujec představuje v kontextu evropských metropolí naprosto jedinečnou diasporu, byť jsou jeho počty nižší než u poštolky.
Král letců, rorýs obecný, je existenčně závislý na lidských sídlech, v nichž hnízdí 95 % jeho populace. Rekonstrukce bytového fondu a nová výstavba znamenají jeho zásadní ohrožení. Rorýs je stavitelem filigránských hnízd vměstnaných třeba do ventilačních průduchů stěn paneláku či do jeho podstřešních prostor. Při zateplování a jiných úpravách obvodového pláště pak přichází o přístup k hnízdním prostorám. Do roku 2000 klesl počet rorýsů v Praze o 45 % (celková populace je 60 až 120 000 párů). Řešení poskytuje legislativní ochrana druhu a z ní vyplývající povinné stavební úpravy, ať již jde o zabezpečení otvorů v tepelně izolačním materiálu či umístění hnízdních budek na novostavbách. V místech výskytu rorýsů musí stavební práce respektovat klid hnízdní sezony.
Ještě dramatičtější civilizační střet představuje pro ptáky tři čtvrtě milionu sloupů vysokonapěťového rozvodu elektrické energie – odpočívadlo, pozorovací stanoviště či též elektrické křeslo. Ročně tak hynou desetitisíce ptáků, zejména dravců, od poštolek po mořské orly. I v tomto případě příslušný paragraf novely zákona přikazuje ochranu ptáků. Jednoduchý princip a složité řešení problému, jak zabránit ptákům v usednutí, či chránit před jejich dotekem neizolovanou část. Úkol spolupráce ornitologů i distributorů elektrické energie. S větší či menší účinností bylo již uplatněno několik preventivních prvků, do roku 2024 přikazuje zákon ochranu celé rozvodné síti. Člověk nastražil ptákům i další smrtelnou past. Současná architektura si libuje v prosklených plochách. Dozvěděli jsme se rovněž, že ony odstrašující siluety dravců vylepované na transparentní povrchy jsou vnímány ptáky jen jako tmavá místa, jimž je třeba se vyhnout manévrem s fatálním nárazem do skleněné vějičky. Ornitologové nejsou zřejmě vždycky přizváni k řešení ochranných technologií.
Kavárna byla zajímavým vyprávěním o nových i zabydlených nájemnících našeho společného domu, ať již doslovně či v přenesení na širší prostor domácí krajiny. Sdělné a dobře sdělované téma navodilo i příjemnou a posluchačským zájmem naplněnou diskusní atmosféru. Poděkování patří účastníkům i Radě pro popularizaci vědy AV ČR.
JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.