English
Pracovník Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně prof. Antonín Přichystal obhájil před komisí Archeologie disertaci Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy a získal vědecký titul „doktor historických věd“. Práce se věnuje metodám, klasifikaci a terminologii kamenných surovin, štípané a broušené industrii. Podrobně představuje výzkum zdrojů surovin štípaných a broušených neolitických artefaktů a jejich současný stav poznání. Prof. Přichystal patří mezi představitele mezního oboru petroarcheologie, který se u nás nyní systematicky realizuje. Zasloužil se o zavedení odborné klasifikace kamenných surovin používaných lidmi během dlouhého pravěkého období od paleolitu po dobu bronzovou.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Antonín Přichystal spolu s dalšími nositeli titulu „doktor věd“. Zleva: Michal Štros, Jan Andres, Jaromír Vochala, Stanislav Stuchlík a Anna Šedivá.
Těžba surovin a přístup k nim hrály klíčovou roli v rozvoji lidské společnosti od pravěku až do současnosti. Jestliže dnes jsou středem pozornosti především energetické suroviny, v pravěkých obdobích se jednalo o různé typy kamenů. Dřívější badatelé uvažovali obvykle o sběru pazourku v sedimentech, které až na sever našeho území dopravil kontinentální ledovec ve starých čtvrtohorách. Dnešní stav poznání však ukazuje na neobyčejně pestrý a komplikovaný obraz získávání celého spektra kamenných surovin. Pravěká hornická těžba je v Evropě doložena již od konce starší doby kamenné. Z mladší až pozdní doby kamenné je na našem kontinentu registrováno kolem 300 takových dobývacích míst, na území České republiky je jich nejméně 12. Těžba v pravěku nepředstavovala jen pragmatické dobývání kamenné suroviny, ale na řadě míst se zřejmě jednalo o rituální získávání darů, které v představách pravěkých lidí poskytovala Matka země. Výzkumy na časně neolitické (prekeramické) lokalitě Göbekli Tepe při hranici Turecka s Mezopotámií ukazují, že to byla právě rituální těžba kamene a budování kultovních staveb, které vedly ke koncentraci mnoha lidí a tím pravděpodobně i vzniku zemědělství.
Jednu z nejvýznamnějších surovin střední Evropy v mladší době kamenné představovaly metamorfované bazické horniny dobývané na jižních svazích Jizerských hor. Postupně se podařilo identifikovat několik těžebních polí, z nichž byla tato vynikající surovina rozšiřována od Krakovska na východě až po údolí Rýna na západě. Nástroje z tohoto kamene se objevují také na nejvýznamnějších neolitických lokalitách Moravy, v Dolním Rakousku i v severním Maďarsku. Podle italských badatelů byl sekeromlat z jizerských metabazitů nalezen až v jeskyni u Terstu.
Nepřítomnost přírodních výskytů pazourku na většině území České republiky vedla k tomu, že se zde využívaly kamenné materiály v jiných částech Evropy neznámé. Byly to například chalcedonové a opálové zvětraliny serpentinitů, křišťál nebo kozákovský jas-pis. Opracovávaly se i vltavíny, silicifikovaná dřeva permského či terciérního stáří nebo silicifikovaní koráli. Na druhé straně máme na našem území doloženy importy silicitových seker z jižního nebo středního Polska, sopečného skla obsidiánu z jihovýchodního Slovenska nebo masově červených radiolaritů od maďarského Balatonu. Západní a jižní Čechy byly zase zásobovány bavorským deskovitým rohovcem z okolí Regensburgu nebo skvrnitým rohovcem z prostoru západně od Pasova.
Uvažovat o pohybu kamenných surovin lze jen na základě jejich spolehlivého určení. V případě pravěkých artefaktů se jedná o unikátní předměty, na které není možné aplikovat destruktivní metody, běžně po-užívané v geologii. V České republice jsme proto jako jedni z prvních na světě začali využívat nedestruktivní měření magnetické susceptibility artefaktů nebo určování různých typů silicitů pod stereomikroskopem ve vodní imerzi. Současné výzkumy ukazují, že hornická těžba patřila již v neolitu a eneolitu v podstatě k základním činnostem tehdejších komunit. Distribuce nejatraktivnějších surovin probíhala až na vzdálenost kolem 500–800 km. Naše znalosti o pravěkých společenstvích tak získávají překvapivě nové dimenze.
ANTONÍN PŘICHYSTAL,
Masarykova univerzita v Brně