Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Jan Eisner


Český archeolog Jan Eisner (1885–1967) se narodil 26. dubna 1885 v Dolním Bradle (okres Chrudim). Pocházel ze sklářské rodiny, jeho předkové pracovali v posázavských sklárnách a v Rücklově huti v Bradle nad Chrudimkou. Mnohé z jeho prací se staly východiskem pro zkoumání dějin lidové kultury v našich zemích.



Navštěvoval chrudimské gymnázium (1895–1903) a poté pokračoval ve studiu dějepisu a zeměpisu na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Patřil ke Gollovým a Pekařovým žákům a už jako student spolupracoval na Zíbrtově Bibliografii české historie. Nejvíce ho však ovlivnil L. Niederle, na jehož dílo později navazoval a prostřednictvím něhož se začal orientovat na problematiku prehistorické archeologie. Státní zkoušky složil v roce 1908 a za dva roky obhájil doktorskou disertaci, která byla poprvé v dějinách fakulty zaměřena na tematiku českého pravěku.

Po dokončení studií mu místo nabídlo Národní muzeum, Eisner se však rozhodl pro pedagogickou dráhu. V následujících dvaceti letech (1909–1929) pracoval jako středoškolský profesor. Vyučoval nejprve na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici a na karlínské reálce, odtud přešel na reálku do Pardubic. Do Prahy se vrátil roku 1912, krátce působil na reálce v Ječné ulici a od roku 1913 na gymnáziu v Hálkově ulici na Královských Vinohradech. Po vzniku Československa se stal profesorem na gymnáziích v Turčianském Sv. Martině a Bratislavě. Na Slovensko J. Eisner odjel z podnětu L. Niederleho a kromě pedagogické činnosti se věnoval bádání o slovanském pravěku. L. Niederle jako tehdejší ředitel Státního archeologického ústavu stál také za jeho jmenováním státním konzervátorem pravěkých památek na Slovensku v roce 1920. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1936, měl podnikat archeologický výzkum a ochraňovat naleziště pravěkých a raně dějinných památek. Byl také referentem a správcem prehistorické sbírky Vlastivědného muzea slovenského a od ledna 1937 jednatelem Státního archeologického ústavu pro 12 slovenských okresů. V Bratislavě se roku 1924 habilitoval prací o jihočeské mohylové kultuře, v roce 1929 získal titul mimořádného a o pět let později titul řádného profesora prehistorické archeologie na FF Univerzity J. A. Komenského. Přednášel historii a archeologii, v letech 1938–1939 byl dokonce děkanem FF. Od základů vybudoval katedru prehistorické archeologie, zřídil obsáhlou knihovnu, organizoval terénní výzkumy a zabezpečení získaného materiálu v muzeích. S pomocí J. Hofmana, přednosty Památkového úřadu v Bratislavě, se věnoval ochraně bohatých pravěkých nalezišť ve slovenských jeskyních, spolu s V. Budinským-Kričkou a Š. Janšákem vedl archeologický průzkum na Děvíně u Bratislavy a v Děvínské Nové Vsi, kde objevil nejbohatší naleziště o slovanském pravěku.

Výsledky svých terénních výzkumů shrnul v mnoha publikacích. K nejvýznamnějším se řadí díla Slovensko v pravěku (1933), v němž podává první vědeckou koncepci slovenského pravěku a časné doby dějinné, a Děvínská Nová Ves: Slovanské pohřebiště (1952), jejímž východiskem byl dvanáctiletý výzkum avarsko-slovanského pohřebiště. Podle dobových recenzí se tato kniha, za kterou získal roku 1953 státní cenu, stala základem pro studium dějin Slovanů v Podunají v 6.–8. století.

Po rozpadu Československa a vzniku samostatného Slovenského štátu se Eisner vrátil do Prahy a až do roku 1958 vyučoval na FF UK. V období okupace, kdy byly české vysoké školy uzavřeny, nalezl uplatnění jako předseda Společnosti československých prehistoriků a člen výboru Společnosti přátel starožitností.

Rokem 1945 začíná třetí období Eisnerovy vědecké i pedagogické činnosti. Po studiu jihočeského pravěku a výzkumech na Slovensku se vrací k otázkám slovanské archeologie, jejíž samostatnou katedru se mu na UK podařilo vybudovat. Od roku 1946 byl členem ČAVU, v 50. letech 20. století vedl archeologické oddělení Slovanského ústavu. V listopadu 1952 byl jmenován akademikem. Pokračoval v díle svého učitele L. Niederleho, když roku 1953 připravil pro tisk jeho Rukověť slovanských starožitností. Založil a redigoval sborník Vznik a počátky Slovanů, vydal mimo jiné také Rukověť slovanské archeologie: Počátky Slovanů a jejich kultury (1966). Nezměrné jsou však zejména Eisnerovy zásluhy o rozvoj naší prehistorie, kterou dokázal pozvednout na mezinárodní úroveň. Nelze zapomenout ani na skutečnost, že na Karlově i Komenského univerzitě vychoval další vědeckou generaci. Jan Eisner zemřel v Praze 2. května 1967.

MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.