České literární romantično

Pracovník Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích prof. PhDr. Dalibor Tureček, CSc., obhájil disertaci „České literární romantično" před komisí ad hoc Dějiny literatury a literární vědy a získal vědecký titul „doktor filologických věd“. Kniha s podtitulem Synopticko-pulzační model kulturního jevu vyplynula z autorova dlouhodobého výzkumu i pedagogického působení. Výsledkem je alternativní koncept českého literárního romantismu založený na procesuální filozofii, na synopticko-pulzačním přístupu prof. Petera Zajace a na obecné teorii modelování.

Foto: Archiv autora

V základu výzkumu, jemuž se s kolegy a doktorandy věnujeme, spočívá otázka po možnosti, potřebnosti a užitečnosti nových koncepcí dějin literatury 19. století. Argumenty nalézáme v několika okruzích. Za prvé v potřebě nahlédnout na literaturu specificky estetickou a poetologickou optikou, nevnímat ji především jako součást národní (či jiné) ideologie, ale jako specifickou hru o čtenářovy pocity, představivost, o způsob uměleckého modelování světa a člověka. Dále se jako produktivní jeví potřeba inherentní komparatistiky: českou literaturu nelze omezit na množinu česky psaných textů. Četba vzdělanců již v době takzvaného obrození přece zahrnovala texty německé, francouzské, italské, anglické; prostřednictvím němčiny se u nás obratem ruky četlo vše, co v dobové evropské produkci vznikalo. Kategorie jako strofa, verš, žánr z povahy věci také nemohou být „ryze národní“ záležitostí. I obecné pořádající rámce literatury jako klasicismus, romantismus či realismus měly univerzální povahu. Je tedy potřebné sledovat, jak se česká literární produkce – se všemi svými případnými specifiky – ustalovala v dobovém evropském literárním kontextu.

Za druhé se jako podstatné vyjeví konstrukční problémy. Postmoderní skepse zdůraznila, že k minulosti nemáme přímý přístup a nemůžeme ji prostě rekonstruovat. Práce literárního historika má tedy povahu fenomenologického modelu. V tomto bodě je výhodné opřít se o obecné teorie modelování a zvýšit tak naději na vnitřní koherenci a logickou korektnost modelu našeho. Pohled do širší množiny materiálu nás také vede k pozornosti vůči vnitřní různorodosti, mnohotvárnosti jevů a jejich tříd. Pro příklad: Babička Boženy Němcové je textem realistickým (obsáh-lými popisy soudobé vesnice), ale i romantickým (osudovou a tragickou láskou Viktorky) či bieder-meierovským (důrazem na skromnost, pracovitost, empatii, odříkání) – neklade se nám tu vlastně otázka, zda je pro náš materiál vhodnější taxonomie nebo fasetová klasifikace? Literární dějiny navíc od devatenáctého století podléhaly iluzi lineárně evoluční, kauzální logiky. Jako by proměny směřovaly ke stále vyšší kvalitě, realizovaly se překonáváním předcházejících stadií v jasně oddělených, obsahově homogenních „blocích“ směrů, škol či generací. Literatura se ale děje jinak, posouvá se časem přivrácena k minulosti, kterou někdy zavrhuje, jindy opěvuje a vždy po svém modifikuje. Nečlení se do vnitřně homogenních úseků, ale děje se jako proměnlivé hledání možných kompromisů mezi stávajícími estetickými modely a krásnem dosud neuskutečněným. Řečeno s Petrem Zajacem, je synoptickou pulzací, převrstvováním, přepisováním, postupným přesouváním těžiště, reverzibilními, mnohotvárnými proměnami. Jde tedy spíše o hledání synchronní i diachronní extenze toho kterého jevu, o navrhování katalogu modifikací, kterými určitý typ literatury procházel, dotýkal se s typy jinými či se vůči nim proměnlivě vymezoval. Takový dynamizující pohled jistě může shledávat oporu v teoriích nelineárních procesů, ale i ve filozofickém vymezování „události“ (u nás třeba Ladislavem Hejdánkem), přičemž si musí klást otázku „markerů“, na jejichž základě budeme jednotliviny přiřazovat ke třídám jevů. Jako velmi produktivní se jeví i otázka intermediality, konkrétně vztahů slovesného a výtvarného umění. Kupříkladu romantické ztvárnění světa v obou těchto oblastech úzce korespondovalo a tvořilo komplementární proud sahající od konce 18. století hluboko do věku následujícího. Podstatnou zpětnou vazbou je při tom všem pohled do dobové recepce, který pomáhá držet na uzdě naši vykladačskou svévoli.

Pro takto založený výzkum se po delším přípravném období podařilo získat pětiletý projekt GA ČR Diskurzivita české a slovenské literatury 19. století. Kromě univerzitních bohemistů z několika pracovišť na něm participují kolegové z ústavů České a Slovenské akademie věd a experti z vnějšku oboru (romanista Jiří Pelán, historička umění Taťána Petrasová nebo maďarský slovakista a bohemista Róbert Kiss Szemán). Nejpodstatnějšími publikačními výsledky jsou prozatím knihy České literární romantično (Brno, Host 2012), Český a slovenský literární parnasismus (tamtéž, 2015); dokončují se knižní monografie o slovenském romantismu a realismu; realismus český byl pojednán jako monotematické číslo časopisu Litteraria bohemica v roce 2014; na rok 2016 je ve výhledu česko-slovenská monografie o klasicismu. Česká literatura se touto optikou jeví jako mimořádně vyspělý kulturní jev, živě a bezprostředně reagující na všechny podstatné podněty své doby.

DALIBOR TUREČEK,
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích