English
Když se řekne mezinárodní konference, vybavím si pracovní cestu do zahraničí, letiště, úžasné pracovní schůzky a možnost potkat zajímavé osobnosti v oboru. Řekne-li se organizace konference, cítím ještě větší vzrušení a výzvu. Pořádání kongresu Evropské sociologické asociace „Rozdíly, nerovnosti a sociologická imaginace“ („Differences, Inequalities and Sociological Imagination – ESA 2015 Prague“) pro 3500 vědců a vědkyň, který se odehrál 25.–28. srpna 2015 v Praze, by se dalo shrnout tak, že se pocity střídaly a opisovaly sinusoidu.
Všechna fota: Archiv ESA
Nestor světové sociologie Zygmunt Bauman a socioložka lidských emocí Arlie R. Hochschild patřili mezi nejvýznamnější hosty kongresu.
Svůj podíl na střídání nálad měl jistě i adrenalin, který nám „dopřával“ bezesné noci plné očekávání, kolik se přihlásí účastníků a účastnic a kolik jich ve skutečnosti přijede, zda nevybuchne sopka či nepropukne válka a zda vyjde počasí. Pro ty, kdo nechtějí číst až do konce, by se ve stručnosti dalo shrnout: misi jsme splnili a v týmu lokálních organizátorů vládne naprostá spokojenost. Tento příběh je však plný zvratů a napínavých okamžiků a je obohacen originálním pohledem do zákulisí.
Za největší úspěch kongresu považuji příjezd legendy sociologie Zygmunta Baumana. Kromě devadesátiletého polsko-britského sociologa patřila mezi hlavní hosty též socioložka lidských emocí Arlie R. Hochschild, která se věnuje i konceptu veřejné sociologie, dále socioložka zaměřující se na postkoloniální svět Gurminder Bhambra nebo Christopher T. Whealana, jenž se specializuje na příčiny a důsledky chudoby a nerovnosti. Jejich úvodní a závěrečné přednášky si můžete poslechnout na webových stránkách kongresu http://esa12thconference.eu/. Naleznete zde také nahrávky místopředsedy vlády pro vědu a výzkum dr. Pavla Bělobrádka a předsedy Akademie věd ČR prof. Jiřího Drahoše, kteří konferenci zahajovali a také zaštítili. Bohužel, nelze popsat všechny sekce a příspěvky, kterých bylo nakonec na 2800; kompletní program a jednotlivé abstrakty k přednáškám najdete rovněž na uvedeném odkaze.
Pomyslnou červenou nit vinoucí se kongresem vytvořily nerovnosti. Velká část problémů soudobých společností je totiž důsledkem exponenciálního nárůstu právě sociálních nerovností jak na globální úrovni, mezi státy, tak na úrovních národních, regionálních i lokálních – tedy mezi lidmi v rámci jednoho státu, regionu či města. Jde o proces, který sociologové pozorují dlouhodobě a jenž celosvětová hospodářská krize významně prohloubila. Rostoucí nerovnosti v důsledcích ohrožují samu existenci demokracie a zároveň výrazně narušují vztahy mezi státy. Růst nerovností a problémy s ním spojené vyzývají k tvorbě odborných sociálněvědních analýz, které by sloužily lepšímu nastavení veřejných politik. Sociologové nabízejí dalším aktérům, například obcím, ale i jednotlivcům, znalosti a poznatky, které mohou pomoci zastavit příliv fatalismu a apatie k problémům dnešní společnosti a hledat cesty k úspěšnému rozvoji soudobých společností.
Organizace konference začala v roce 2012, kdy firma, která se specializuje na kongresy (Guarant International), vyzvala Sociologický ústav AV ČR, aby se přihlásil do soutěže o pořadatelství. Ředitel ústavu dr. Tomáš Kostelecký rozhodl, že se do „závodu“ zapíšeme a půjdeme do toho. Ve zkratce: „porazili“ jsme Budapešť a Kyjev a „domů“ dovezli výzvu v českém sociologickém prostředí ještě nikým nerealizovanou. V roce 2013 jsme tedy sestavili lokální pracovní tým a vydali se na cestu, o které jsme si mysleli, že bude těžká, ale že ji přeci zvládneme. Mýlili jsme se však, že budeme „jen“ říkat, co chceme či naopak nechceme a budeme pouhou spojkou Výkonné komise Evropské sociologické asociace (ESA Executive Committee).
Mohlo by se zdát, že najít příhodné místo v Praze bylo to nejlehčí. Není tomu tak: celý rok 2013 jsme hledali takové prostory, které by splňovaly následující podmínku: mělo se v nich paralelně konat po tři dny 80 až 90 sekcí, a to v místnostech o různých kapacitách, minimálně pro 25 a maximálně až pro 300 osob. Člověk si řekne, univerzit a fakult je v Praze mnoho. V čem byl tedy problém? Námi požadovaný počet prostor přesahoval kapacity jednotlivých fakult. Znamenalo to začít vyjednávat s více fakultami. Sen uspořádat kongres na Vysoké škole ekonomické v Praze se rozplynul ve chvíli, kdy nám bylo oznámeno, že se plánuje rekonstrukce a není možné, aby nám na VŠE tolik prostorů pronajali. Jak dát nejlépe dohromady 90 místností a dopřát účastníkům a účastnicím komfort minimálního pohybu mezi nimi a budovami? Nakonec jsme zvolili dvě, jak se ukázalo skvělé fakulty – stavební a architektury – Českého vysokého učení technického v Praze. První problém vyřešen za předpokladu, že přijede 2500 osob, což byl první odhad počtu účastníků a účastnic ještě v létě roku 2014. Opět jsme se mýlili.
Příprava programu bývá klíčová jak pro vystupující, tak pro účastníky, a když se obě skupiny z 80 % překrývají, všichni na program čekají jako na déšť v období sucha. Konference měla 37 Research Networks a dalších sedm Research Stream, což předpokládá schválení abstraktů a sestavení pořadí příspěvků od nejméně 44 koordinátorů; někdy byly jejich skupiny ještě početnější, takže bylo těžké i měsíc po termínu finální program vytvořit. Nakonec ale žádný vážný kolaps nenastal. Všechny sekce běžely, jak měly, a pronajaté místnosti byly beze zbytku využity.
Pokud plánujete konferenci více než dva roky dopředu a počítáte, že přijede maximálně 2500 lidí, nesmíte se divit, když najednou podepisujete objednávku na 3500 tužek, tašek, tištěných programů a káv. I to se nakonec dalo zvládnout. Nejdůležitější rada ovšem zní: přítomným musíte na konferenci poskytnout dostatečný přísun kofeinu a cukru v pravidelných a nejlépe neomezených dávkách.
Dějství první: předkonferenční přípravy – délka trvání dva roky. Nespíte, protože si neustále přehráváte různé scénáře, co všechno se může stát, vyjednáváte, kalkulujete, podepisujete smlouvy a objednávky, kontrolujete, o každém rozhodnutí přemýšlíte v perspektivě, kterou jste nikdy nezažili. Tato fáze se zintenzivňuje zhruba půl roku před akcí samou. Naučili jste se spát s diářem na nočním stolku, kam si zapisujete, co všechno vás v noci vzbudilo, nejčastěji hrůzou a co se dá udělat například v případě, že nebude pitná voda, když nastane blackout (nemůžete dělat nic), nepoteče voda (počkáte na cisternu a budete doufat, že účastníci a účastnice prostě přestanou používat toalety).
Dějství druhé: konference – délka trvání čtyři dny. Vlastní akce již probíhala přesně ve stylu „těžce na cvičišti, lehce na bojišti“. V podstatě se nic zvláštního nestalo. Pouze přestala téct voda, ale jen v pátém a šestém patře a „jen“ na pár hodin. Jedna účastnice spadla ze schodů a pořídila si tak pár stehů; podle posledních zpráv odletěla zpět do Japonska s nadšením, jak jsme se o ni postarali. Standardní ztráta dokladů účastníka z Německa (zapomenuty v taxíku, bez úspěchu několik hodin strávených na cizinecké policii; doklady se dosud nenašly, účastník jel domů vlakem bez nich).
Dějství třetí: odplavení emocí a stresu a „dodělávky“ – délka trvání čtyři měsíce. Jelikož konference tentokrát nekončí vyhozením letáčků do hotelového koše a kávou na letišti, ale sepisováním reportů, vyhodnocováním statistik, platbami atd., odhaduje se, že finální práce na projektu skončí zároveň s rokem 2015.
A přesto: veškerá práce, která nemůže být nikdy dostatečně doceněna a která nás připravila o spoustu energie a sil, stála za to. Ještě tři týdny po konferenci přicházely děkovné dopisy o perfektně zvládnuté organizaci a podnětném programu. Jsme proto na tento úspěch patřičně hrdi.
Lokální organizační tým pracoval v následujícím složení: Kateřina Bernardyová, Petra Broskevičová, Marie Čermáková, Tomáš Kostelecký, Filip Lachmann, Michaela Trtíková Vojtková.
Počet účastníků a účastnic podle zemí: Velká Británie (373), Německo (359), Polsko (251), Itálie (195), Finsko (185), Česká republika (184), Španělsko (143), Turecko (141), Švédsko (136), Rusko (134), Portugalsko (104), Belgie (86), Francie (78), Švýcarsko (75), Norsko (73), Rakousko (67), Dánsko (63), Maďarsko (63), Rumunsko (61), Nizozemí (56), Spojené státy americké (53); pozn. – dalších 55 zemí není v seznamu uvedeno, protože jsou zařazeny ve skupině s méně než 50 účastníky a účastnicemi.
MICHAELA TRTÍKOVÁ VOJTKOVÁ,
Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.
Ředitele Sociologického ústavu AV ČR dr. Tomáše Kosteleckého jsme se zeptali, jaká témata byla na kongresu nejzajímavější pro něho samého:
Ředitel SOÚ AV ČR Tomáš Kostelecký
Mne osobně nejvíc zaujala debata – sice dosti akademická, ale pro nás vědce velice relevantní – o tom, jak se přenášejí myšlenky z jedné kultury do druhé a jakým způsobem mohou být a jsou teorie vznikající ve společenských vědách ovlivňovány kontextem, v němž se tvoří. Ve společenských vědách to totiž není stejné jako ve vědách přírodních: když někdo v chemii nebo ve fyzice odhalí nějakou zákonitost, tak i když je objev učiněn třeba v Koreji, platí i v Americe nebo Austrálii. Pokud ale někdo zjistí, jak funguje společnost nebo nějaký její rys, dané poznatky se mohou přenést – ale také nemusí. Některé procesy se ukazují jako univerzální, jsou nám všem společné a projevují se všude úplně stejně; pak jsou ovšem jiné poznatky, které nelze jednoduše získat v jedné společnosti a aplikovat je v druhé, protože v ní nefungují. To činí sociální vědy poněkud komplikovanějšími a sama sociální teorie je de facto ovlivněna mj. tím, kde vzniká. Takže se dá studovat i to, jak místo vzniku ovlivňuje teorii.
Vaše slova mi připadají zajímavá i v nejaktuálnějším kontextu přílivu imigrantů do Evropy ze zemí, které jsou nám myšlenkově vzdálené, protože – jak jste říkal – co platí v jedné části světa, nemusí platit v části jiné. Máme šanci pochopit představy a způsob myšlení těchto imigrantů ze zemí nám kulturně a třeba i nábožensky vzdálených – a naopak, mají oni vůbec reálnou možnost zapojit se do naší společnosti, když i jejich pohled na svět může být diametrálně odlišný?
První otázka je, jestli jsou zase až tak diametrálně odlišní. Určitě v mnoha ohledech budou úplně stejní jako my, protože jsme prostě lidé, jsme jednoho druhu; kulturní rozdíly sice hrají roli, avšak mnoho věcí je podmíněno tím, že jsme prostě lidské bytosti. Kultura samozřejmě může hrát roli, někdy jde ale jenom o odlišnost, která nevytváří žádné problémy: lidé na jižní Moravě také mají některé jiné zvyky než lidé v Krkonoších a žádný velký problém z toho není. A jestli můžeme porozumět tomu, jak jiní lidé jednají? Samozřejmě, čím více budeme studovat jejich společnosti, tím více o nich budeme vědět. To platí univerzálně. Myslím, že v tomto jsou věda a hlavně základní výzkum zcela nezastupitelné, protože stejně jako chemici nebo biologové zkoumají v základním výzkumu určité zákonitosti či souvislosti, o nichž úplně přesně nevědí, jaké najdou v budoucnosti užití – nebo jestli vůbec budou mít nějaké praktické využití, dělají společenské vědy v podstatě totéž. Snaží se analyzovat fungování společností a často nevědí, jestli nějaká konkrétní znalost, konkrétní poznání, ke kterému se dospěje, budou nějakým způsobem využitelné. Kdyby před deseti lety chtěl někdo získat grant na hlubší studium fungování společnosti v Sýrii, v grantových agenturách by si možná ťukali na čelo a říkali, proč dávat peníze daňových poplatníků na věc, která nemá vůbec žádný smysl a žádnou relevanci. Dnes by se nám možná hodilo, kdybychom měli člověka nebo více lidí, kteří tomu velmi dobře rozumí.
Podívejme se na vaši odbornou práci: čemu se věnujete ve svých výzkumech vy sám?
Mě nejvíc zajímá téma prostorové nerovnosti ve společnosti a její role v politice a v ekonomice; jakým způsobem je ovlivněno chování lidí tím, v jakém prostředí – myšleno prostorově definovaném – se nacházejí, vyrůstají, žijí. Uvedu příklad: zajímá mě, co pro člověka znamená, když se narodí na malé vesnici třeba na Vsetínsku, vyrůstá tam, chodí do místních škol, má tam příbuzné – jak to ovlivní jeho život, jeho myšlení, hodnoty i možnosti ve srovnání s tím, když se někdo narodí v Praze v Dejvicích v rodinné vile, o níž ví, že ji dříve nebo později zdědí, chodí do úplně jiných škol, potkává úplně jiné spolužáky, jeho představa o světě je sice ne úplně, ale stále ještě do značné míry definovaná jeho osobní zkušeností. Jednu dobu panovala představa, že média překonají význam fyzické lokality, fyzického prostoru – čili že když dnes máme internet, všichni se můžeme dívat na stejné stránky a sledovat stejnou televizi, tento rozdíl se ztratí. A ono to tak není. V něčem se sice ztrácí, ale v něčem se naopak může i prohlubovat. Kdybych měl uvést konkrétní příklad: zřetelně se rozdíly projevily, když před několika lety Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo s návrhem, aby se sociální dávky a důchody vyplácely formou bezhotovostní platby prostřednictvím speciální platební karty. Ze začátku byl považován za docela dobrý nápad, protože je to moderní a efektivní, je tam jistá kontrola a komfort. Ovšem pak se zjistilo, že jsou v České republice oblasti, kde je k nejbližšímu bankomatu třeba 27 kilometrů. Nebo že někteří hendikepovaní lidé by si nemohli důchod vybírat z bankomatů, protože ty zpravidla mají obrazovku tak vysoko, že na ni lidé na invalidním vozíku nevidí atd. Vliv prostoru tudíž nezmizel.
Mluvilo se o podobných tématech i na konferenci?
Určitě ano, my sami jsme uplatnili jednu prezentaci z našeho projektu, který se v podobném kontextu zabývá výzkumem volebního chování.
Významným hostem v Praze byla i socioložka zaměřující se na postkoloniální svět dr. Gurminder Bhambra z University of Warwick ve Velké Británii.
Socioložka Gurminder Bhambra
Poukázala jste na tendenci klást kosmopolitní kulturní rozmanitost Evropy do protikladu k rozmanitosti vytvářené prostřednictvím multikulturalismu. Co přesně tím míníte?
Částečně se jedná o způsob, jakým v současném kontextu mnoho evropských intelektuálů a vědců dosti explicitně argumentuje ve prospěch evropského kosmopolitanismu – obhajují ho jakoby v protikladu k myšlence multikulturalismu. Nepřistupují k němu přitom pouze z pohledu normativního porozumění, ale také – což se konkrétně dotýká mého zájmu – z hlediska dějin, které berou v úvahu. Například při popisování ideálu kosmopolitní Evropy je historie Evropské unie vykládaná jako sjednocování národních států tohoto kontinentu k vytvoření nového projektu v zájmu míru. Já ale poukazuji kromě jiného na skutečnost, že takto podávaná historie je velmi lokální, protože nebere v úvahu, že mnohé z evropských tzv. národních států byly v době, kdy se spojily k realizaci evropského projektu, fakticky říšemi. Takže kupříkladu čtyři z původních šesti členských zemí Evropského hospodářského společenství byly v té době koloniální mocnosti. Nespojovaly se tedy národní státy s čistými národnostmi na svém území, ale ve skutečnosti rozmanité multikulturní imperiální státy. Neuznání této multikulturní historie za součást dějin Evropy podle mého názoru vytváří mnoho problémů pro řešení otázek diverzity v současnosti.
Kde jsou tedy podle vašeho názoru kořeny dnešní opozice vůči multikulturalismu?
Myslím, že částečně vyplývají z představy, že multikulturalismus selhal. Řada představitelů evropských zemí v minulých několika letech hovořila o smrti multikulturalismu… Na této diagnóze je podle mého názoru problematická skutečnost, že tyto země a společnosti jsou stále ještě multikulturní. Proto prohlásit, že multikulturalismus selhal, znamená popřít zkušenost lidí považovaných za „multikulturně jiné“ – protože pokud tento projekt selhal, co mají dělat? Raději bychom si měli říct: jestliže stále ještě existují problémy, přemýšlejme spíš, jak by měla vypadat jejich řešení, než abychom prostě konstatovali: „nepovedlo se to“. Dobrá – jestli se to nepovedlo, co uděláme? Zbavíme se každého, kdo nevypadá jako my? Já argumentuji ve prospěch toho, abychom uznali empirický multikulturalismus Evropy od samého jejího počátku, abychom mohli přemýšlet o současnosti jiným způsobem.
Co bychom tedy měli udělat pro lepší vzájemné porozumění?
Pevně věřím v důležitost přesného výkladu historie pro pochopení současné situace. Myslím, že každý problém, na nějž můžeme dnes narazit, má své historické kořeny. A pokud nedokážeme dějiny důkladně pochopit, nenalezneme správná řešení v dnešní době. Domnívám se proto, že všichni musíme lépe znát historii.
JANA OLIVOVÁ