English
Světový kongres historických věd v Jinanu
První světový kongres historiků na asijském kontinentu se konal v posledním srpnovém týdnu (23.–29. 8.). Mezinárodní komitét historických věd a hlavní hostitelé – Čínský národní komitét a Sdružení čínských historiků – zvolili za jeho místo Jinan (v českém přepisu též Ťi-nan), město ležící v provincii Šan-tung mezi dvěma hlavními metropolemi „Říše středu“, Pekingem a Šanghají.
Foto: Archiv ÚSD AV ČR
Nešlo o náhodnou volbu, neboť přibližně sedmimilionový Jinan je skutečně výstavným moderním městem s hlubokými historickými tradicemi; ostatně v jeho blízkosti, v Čchü-fu, se narodil a působil starověký filozof a státník Konfucius, který výrazně ovlivnil vývoj Číny až do moderní doby, a právě tato oblast je pokládána za kolébku čínské civilizace. V zeleném, bohatě zavodněném kraji leží „Město pramenů“ a v něm jednak Šantungská univerzita, jednak obří kongresové centrum Shandong, které poskytlo prostor k jednání asi 2600 historiků. Zatímco Šan-tung se zhruba sto miliony obyvatel patří mezi nejpokročilejší provincie Čínské lidové republiky, stejnojmenná univerzita, založená roku 1901 a čítající zhruba 60 000 studentů, je pokládána za jednu z významných vysokých škol v zemi, a to zejména v humanitních vědách. Od počátku bylo tedy zjevné, že se hostitelská země rozhodla předvést na tomto místě počátek „čínského století“ a jeho dopad na světovou historiografii.
Kongres světový a kongres čínský
V porovnání s předchozími světovými kongresy – Madrid (1990), Montreal (1995), Oslo (2000), Sydney (2005) a Amsterodam (2010) – věnovali čínští organizátoři přípravám daleko největší péči. Leccos naznačila už velkorysá organizace generálního shromáždění Mezinárodního komitétu historických věd (CISH) v Pekingu roku 2007, ale tentokrát šlo Číňanům o víc. Nemínili se spokojit s tím, že jejich kandidatura na uspořádání kongresu při hlasování v Montrealu roku 1995 neuspěla, a soustavně usilovali o reparát; v souvislosti s rostoucím významem Číny ve světě a také v mezinárodní vědě se situace změnila a v Amsterodamu (2010) už Číňané dokázali o svém nároku na pořadatelství jednoznačně přesvědčit.
Čínští historici – bezpochyby s mimořádně silnou podporou státu – se přípravy kongresu ujali po všech stránkách ve velkém stylu. Nemohlo překvapit, že jako hostitelé měli ze všech 90 zúčastněných zemí daleko nejpočetnější zastoupení. Mezi 2694 přihlášenými účastníky zaujímali počtem 1769 osob celé dvě třetiny, zatímco další delegace byly nesrovnatelně menší (USA 101, Japonsko 80, Francie 79, Itálie 64, Německo 50, Austrálie 47, Velká Británie 44, Finsko 33, Rusko 32 atd.). Množství čínských historiků se rozprostřelo po celém spektru jednání, neboť všude – i tam, kde nezazněly čínské referáty a neobjevila se ani asijská tematika – bylo vidět řady domácích, pečlivě naslouchajících mladých historiků s cílem proniknout do dějinné problematiky ostatních kontinentů.
Ještě důležitější než obrovské množství posluchačů byla aktivní účast na tematické přípravě kongresu. Nutno předeslat, že tentokrát se uplatnilo – vedle samostatných konferencí a zasedání přidružených organizací a mezinárodních komisí – celkem pět typů zasedání. Na prvém místě „velká témata“, probíraná ve dvou následných jednáních; v jejich organizaci se prosadily převážně národní komitéty velké váhy, což jsou zpravidla komitéty organizačně aktivních regionálních mocností, dále států, které nedávno pořádaly světový kongres, a konečně zemí, jimž se v minulém období podařilo prosadit zástupce do Mezinárodního komitétu historických věd. Další kategorie tvořila menší zasedání – „specializovaná témata“, „sdružená zasedání“, „kulaté stoly“ a nově také „večerní zasedání“. Ovšemže i některá z těchto jednání – v návaznosti na obecnou přitažlivost tématu – dokázala přilákat překvapivě vysoký počet účastníků, zatímco „kulaté stoly“ si obvykle zachovaly charakter rozšířených diskusních kroužků, v nichž se dařilo rozvinout intenzivní debatu o vybraných, zřetelně formulovaných problémech.
Foto: Archiv ÚSD AV ČR
Čína se při organizaci těchto zasedání rázem zařadila na čelné místo mezi nejaktivnější pořadatele. Nešlo jen o první z „velkých témat“, nazvané Čína v globální perspektivě, a o mnohé další sinologické panely, ale také o celkový podíl na zajištění obsahové struktury světového kongresu. Pokud bychom rozčlenili 29 států z hlediska aktivního organizování jednotlivých panelů do čtyř skupin, získali bychom zhruba následující obrázek. V první kategorii se umístila hostitelská Čína s 11 panely (jedno velké téma, tři témata specializovaná, tři sdružená a čtyři kulaté stoly); za ní následovaly Francie s 10 panely (jedno velké téma, šest specializovaných, dvě sdružená a jedno večerní zasedání), se zřetelným odstupem Itálie a mimořádně aktivní Finsko (shodně po šesti panelech), Japonsko (pět), USA (čtyři panely, mezi nimi však dvě velká témata), Austrálie (čtyři), Jižní Korea a Španělsko (po třech, ale s podílem na jednom velkém tématu); specifické postavení tentokrát zaujala Velké Británie, která spolupořádala jedno velké téma, ale udržela si tradičně silné zastoupení v přidružených organizacích a mezinárodních komisích. Do druhé kategorie lze zařadit čtyři země s lehce nadprůměrným zastoupením, nikoli však v organizaci velkých témat, a to Nizozemí (tři), Německo a Polsko (po dvou, ale se silným zastoupením v konferencích přidružených organizací), a poprvé také Českou republiku se třemi panely (po jednom specializovaném tématu, kulatém stolu a večerním zasedání). Třetí kategorii tvoří národní komitéty, které připravily po dvou panelech – Argentina, Dánsko, Kanada, Maďarsko, Mexiko a Švýcarsko. Konečně ve čtvrté kategorii bylo zastoupeno devět komitétů, které zorganizovaly po jednom panelu – Belgie, Brazílie, Norsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Švédsko, Ukrajina a Vatikán.
Výčet naznačuje, do jaké míry se jednotlivé státy angažovaly, ale také jak výrazně se zájem o aktivní podíl na pořádání světového kongresu historiků v poslední době rozšířil z Evropy a Severní Ameriky na další kontinenty. Nástup Austrálie byl zřetelný už na XX. kongresu v Sydney (2005), kdežto Asie se s takovou silou prosadila teprve nyní. Konstantou se stal rovněž podíl velkých států Latinské Ameriky. Největší mezeru tvoří nyní „černý kontinent“. Afričané sice mezi účastníky nechyběli (účastnili se i „českých“ zasedání), ale jak arabská, tak i subsaharská část dynamicky se proměňujícího světadílu není zatím reprezentována v dostatečné míře. Evropa na kongresu a zvláště v Mezinárodním komitétu historických věd stále ještě zaujímá velmi silné postavení, avšak někdejší europocentrismus je už minulostí. Zvlášť bolestně to mohou pociťovat velice agilní francouzští historici, neboť jejich rodný jazyk se ocitl zcela na okraji jednání. Vedeni již dříve proklamovanou zásadou, že nejsou povinni učit se dva západní jazyky, Číňané v mezinárodní komunikaci jednoznačně preferovali angličtinu. A pokud se v kuloárech ozývaly mezi evropskými historiky občasné nářky, že do Číny je příliš daleko, kongresové jednání i je přesvědčilo o tom, že setrvání v hlavním proudu světové historiografie se bez intenzivní komunikace s Dálným východem v budoucnosti neobejde.
„Česká“ zasedání v Jinanu
S ohledem na vzdálenost a poněkud komplikovanou dopravu do Jinanu byla patnáctičlenná česká účast poměrně hojná. Nejpočetněji byly zastoupeny instituce, které se podílely na organizaci kongresu a pořádaly vlastní zasedání – Historický ústav AV ČR (jeho ředitelce Evě Semotanové se podařilo získat finanční podporu na vydání kongresových publikací od Akademie věd) a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Své zástupce rovněž vyslala Univerzita Karlova v Praze, Univerzita Pardubice a Univerzita Palackého v Olomouci.
Český podíl na uspořádání kongresu byl v porovnání s dosavadními zkušenostmi naprosto mimořádný. Zatímco na předchozích světových shromážděních historiků byl úspěchem jeden panel (Komenský ve světové vědě a kultuře v Madridu 1990, Otevření archivů a historie komunismu (1990–2000) v Oslu 2000, Politická kultura ve střední Evropě v Sydney 2005, Obchod a civilizace v dějinách a vývoj civilizací v Amsterodamu 2010), tentokrát se podařilo získat dokonce tři významná zasedání. Byl to výsledek soustavné a vynalézavé činnosti Českého národního komitétu historiků a zvláště jeho nynějšího předsedy Petra Vorla, který dosáhl velkého úspěchu na přípravném jednání, tj. na generálním shromáždění Mezinárodního komitétu historických věd v Budapešti roku 2012. Zároveň však šlo o pozoruhodný úspěch českých historiček, které předložily natolik podnětné návrhy na tematická zasedání, že je nešlo odmítnout.
Foto: Jaroslav pánek, Archiv HÚ AV ČR
Vedoucí představitelé Českého národního kongresu historiků – tajemník Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a předseda komitétu, děkan Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Petr Vorel
Mezi středověkými tématy zazářila rozprava u kulatého stolu European Reformation as a Model for Revolutions and Crises for Today’s World, který zorganizovala Eva Doležalová. Od analytického úvodního projevu přes suverénní moderování až po elegantní syntetický závěr předvedla mladá česká medievistka, že je velkou nadějí nejen v badatelských výsledcích, ale i v mezinárodní vědecké organizaci. Téma české a evropské reformace 15.–16. století pojala jako historický problém uchopitelný v sociologických pojmech, které nabízejí možnosti překvapivých srovnání s novověkými a soudobými revolučními otřesy a zvraty. Se specifickými referáty vystoupili Larry D. Harwood (USA), Norbert Fabian (Německo) a Zhao Wenhong (Čína), kteří přispěli k rozšíření tématu do globálních souvislostí. V návaznosti na čtyři připravená vystoupení se podařilo rozvinout velmi podnětnou diskusi, v níž byly z různých stránek probrány problémy religiozity, nacionalismu či demokracie v půltisícileté perspektivě. Eva Doležalová však hlavně obhájila navržený přístup k interpretaci zdánlivě odlehlých nábožensko-společenských otřesů, aby byly i ve 21. století pochopitelné pro nové generace studentů vycházejících již z podstatně jiné vědomostní základny než jejich předchůdci. Taková interpretace je jedním z předpokladů, aby epochální události starších dějin mohla přijmout – v Evropě i mimo ni – jako součást vlastních historických kořenů také kulturní veřejnost.
Foto: Jaroslav pánek, Archiv HÚ AV ČR
Ředitelka Historického ústavu AV ČR Eva Semotanová a její zástupce Jan Němeček naslouchají referátům na zasedání o nucených migracích.
Mimořádný význam mělo specializované téma Frontiers, Massacres and Resettlement of Populations, jehož přípravě věnovala v uplynulých třech letech obrovské úsilí Zlatica Zudová-Lešková. I když vedle Českého národního komitétu historiků nabídla součinnost také Australská historická asociace, tíha příprav ležela především na pražské organizátorce a na HÚ AV ČR. Jejich zásluhou bylo možné na kongresu předložit skutečnou syntézu dlouhodobého výzkumu, který byl zachycen ve čtyřech rozsáhlých publikacích, jež byly také v Číně distribuovány. Na základě předchozí mezinárodní diskuse mezi evropskými a australskými historiky vznikla kolektivní monografie o masovém přesídlování a vyhlazování obyvatelstva jakožto příznaku moderních dějin, která v interkontinentálním srovnání předložila naléhavé otázky pro globální výzkum dějin násilí ve 20. století (Z. Zudová-Lešková et alii, Resettlement and Extermination of the Populations. A Syndrome of Modern History, Prague, Institute of History 2015). Za vedoucí redakce E. Semotanové vznikl historický atlas, který nejen v českém a evropském, ale na vybraných tématech i ve světovém kontextu zachytil nucené migrace jako důsledky násilí, válek a politické zvůle od 15. do 20. století (E. Semotanová – Z. Zudová-Lešková – T. Janata – P. Seemann et alii, Frontiers, Massacres and Replacement of Populations in Cartogrtaqphic Representation. Case Studies (15th–20th Centuries), Prague, Institute of History 2015). Originální studii o hraničních sporech, národnostních menšinách, odsunu a vyhánění obyvatelstva na území Československa a Polska za druhé světové války se zřetelem k britské politice a zároveň kritickou edici dokumentů připravili dva vynikající znalci dějin moderní diplomacie Jan Kuklík a Jan Němeček; první díl fundamentálního díla vyšel těsně před kongresem a byl na něm rovněž prezentován (J. Kuklík – J. Němeček, Frontiers, Minorities, Transfers, Expulsions. British Diplomacy towards Czechoslovakia and Poland during WWII, Prague, Faculty of Law, Charles University – Institute of History CAS 2015). Osobitým příspěvkem k přiblížení českých dějin a jejich mezinárodních souvislostí světové historické obci se stala další kolektivní monografie věnovaná dějinám obětí náboženského, politického, nacionálního a rasového pronásledování v rozpětí od 16. do 20. století (Z. Zudová-Lešková et alii, Undaunted by Exile! To the Victims of Religious, Political, National and Racial Persecutions in Central Europe with an Accent on the Czech Lands, Prague, Institute of History 2015). Kniha je pozoruhodná i svým pojetím, neboť kromě syntetických studií o perzekuci a exilu přináší biografické medailony osobností českých dějin, které za různých okolností – počínaje habsburským rekatolizačním útiskem a konče nacistickým a komunistickým režimem – musely opustit vlast, ale dokázaly se v zahraničí prosadit a získat si mezinárodní věhlas. Čtveřice knih, představená v jednotné grafické úpravě, rozsahem a významem překonala vše, co dosud česká historiografie na světových kongresech předložila. V každém případě šlo o jednu z nejpůsobivějších prezentací některé národní delegace v tomto prostředí.
Foto: Jaroslav pánek, Archiv HÚ AV ČR
Eva Doležalová (Historický ústav AV ČR) a Norbert Fabian (Univerzita Duisburg) na zasedání věnovaném evropské reformaci
Za těchto okolnosti mohla Z. Zudová-Lešková směle vystoupit před početnými účastníky kongresu v pozoruhodné kruhové místnosti High Speed Hall, kterou zdobí obrovská nástěnná fotografie dálničního mostu, symbolizujícího závratný technologický vzestup Číny. Jednání o masakrech a nucených migracích uvedla shrnujícím pohledem na problematiku, která byla prozkoumána v mnoha předchozích analýzách. Český příspěvek k interpretaci mimořádně obtížného tématu vysoce ocenila Mezinárodním komitétem historických věd oficiálně ustanovená australská oponentka Lyndall Ryan, zatímco jednotliví referenti téma rozvinuli se zřetelem k rozdílným částem světa. Jestliže Jan Kuklík s Janem Němečkem rozebrali obecné problémy nucených migrací v Evropě první poloviny 20. století a Jan Rychlík připojil úvahu o překážkách svobodného vycestování ve střední Evropě moderní doby, mladí slovenští historici Michal Schvarc a Matej Hanula (Bratislava) se zabývali nacistickou politikou vysídlení Němců ze Slovenska na sklonku druhé světové války. Světových parametrů nabylo zasedání v referátech historiků ze tří kontinentů, které pronesli Jihoafričan Nigel Penn, Nigerijec Anthony I. Asiwaju, Australan Philip G. Dwyer, Ruska Jelena Belova a Švýcar Hans-Lukas Kieser. Ačkoli pojednávali o různých částech světa, jejich rekonstrukce masakrů a vyhánění afrických a australských domorodců stejně jako perzekuce obyvatel Osmanské říše a Ruska osvětlovaly krutost moderních dějin ve střetech velmocenských ambicí s civilním obyvatelstvem a nastavovaly zrcadlo i současnosti.
Tematika přijatá pro kongresové jednání s tříletým předstihem se stala předmětem diskuse v době vyhrocené migrační krize na pomezí Evropy, Asie a Afriky a nabyla mimořádné aktuálnosti. Není sice v moci historiků podobné krize řešit, ale studium jejich kořenů nabízí přinejmenším hlubší pochopení příčin a rizik, jež hromadné masakry a vynucené migrace přinášejí. Díky odborné připravenosti a shodou aktuálních okolností ukázala diskuse názorně nadčasovost a globální rozměr tématu. Bez nadsázky lze říci, že prozíravá volba tématu a zázemí vybudované prostřednictvím nových publikací zvýraznily pozoruhodný vstup českého dějepisectví do globálních dějin. Nutno dodat, že zásluha za to přísluší především vědeckým pracovnicím HÚ AV ČR.
Světového rozpětí dosáhlo i další zasedání, které zorganizovala česká strana. Přičinil se o to čelný reprezentant orální historie Miroslav Vaněk, který již tuto subdisciplínu delší čas reprezentuje na mezinárodním fóru. Večerní zasedání Change of Value – Value of Change. Transforming Societies in Global Perspective via Oral History, které se konalo ve velkém kinosále hotelu Shandong, kladlo otázky po úloze, možnostech a recepci orálně historické metody v současné historiografii. Miroslav Vaněk a ve stručném vystoupení také Oldřich Tůma přiblížili postupné prosazování orální historie od šedesátých let 20. století po její současné rozšíření. Tento přístup k dějinám se uplatnil především u „obyčejných lidí“, kteří nezanechávají příliš mnoho písemných svědectví, či u sociálních skupin, jejichž mínění, aktuální stav paměti a hodnotovou škálu je radno zachytit co nejdříve po zkoumaných událostech (o tom pojednal Pavel Mücke při pohledu na politické změny v Československu na sklonku 20. století). Do širších souvislostí posunuli téma historici z Jižní Afriky, Indie, Argentiny, Finska, Polska a zvláště z Velké Británie. Šlo převážně o shrnutí výsledků případových studií, v některých případech vyjadřujících skepsi k dosažení nebo obecnému přijetí výsledků orálně historických výzkumů. Nicméně orálně historický přístup ke zmapování názorů a hodnotové škály obstál, a to zvláště tam, kde nahrazoval naprostý nedostatek písemných pramenů, jak ukázala Christina Landman z Pretorie na příkladu marginalizované, převážně nezaměstnané mládeže na jihoafrickém venkově.
Foto: Archiv ÚSD AV ČR
Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR (vlevo)
Zasedání, která se uskutečnila pod patronací Českého národního komitétu historiků, nemohla překonat všechny překážky, které stály v cestě jejich optimální realizaci. Při globálním pojetí témat, jakými jsou nucené migrace či proměny hodnot, by bylo ideální, kdyby bylo dosaženo reprezentativního zastoupení všech pěti kontinentů; specializovanému tématu o migracích chyběla Asie a Amerika, orálně historickému jednání zase Austrálie, což právě u kongresu konaného v pacifické oblasti bylo znát. Naproti tomu se významnou inovací stalo zapojení afrických vědců do diskuse o tématech celosvětového dosahu. Pochopitelně ani všechny referáty neměly stejně vysokou úroveň (zklamání přicházelo z Latinské Ameriky, ale někdy i z Evropy), je však třeba zdůraznit, že všechny tři panely byly obsahově koherentní a žádné z českých vystoupení nepokleslo pod standardní úroveň. Na velkém „tržišti informací“, jakým jsou světové historické kongresy, to představuje nezpochybnitelný úspěch.
Evropská historiografie a nástup ostatních kontinentů
Generální shromáždění Mezinárodního komitétu historických věd zvolilo nové vedení světové historické komunity. Na místo finské předsedkyně Marjatty Hietala byl zvolen italský historik Andrea Giardina, funkci generálního tajemníka místo Roberta Franka z Paříže převzala mladší francouzská badatelka Catherine Horel, která se mj. zabývá soudobými dějinami střední Evropy. Navíc se XXIII. mezinárodní kongres historických věd vrátí do Evropy – v hlasování už v prvním kole zvítězila výborně připravená polská Poznaň, intenzivně podporovaná mj. českým a dalšími středoevropskými komitéty historiků, s 33 hlasy nad finským Tampere (14 hlasů) a řeckými Athénami (šest hlasů). Rovněž nově zřízenou prestižní cenu International Prize of History získal Evropan, profesor École des hautes études en sciences sociales a Centre national de la recherche scientifique v Paříži Serge Gruzinski, odborník na dějiny Latinské Ameriky v 16.–18. století a čelný představitel současného proudu globální historie. To vše je příznivým svědectvím o přetrvávajícím solidním postavení starého kontinentu a dokonce též o posílení váhy naší části Evropy ve světové historiografii.
Zároveň nelze přehlédnout vytrvalý růst významu historiografie pacifické oblasti. Čína, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a samozřejmě USA i Kanada již zaujaly prominentní místa. O slovo se hlásí Latinská Amerika, Indie a Jižní Afrika. Zájem o uplatnění je v podstatě celosvětový, což vytváří tlak na formulaci globálního pojetí dějin. Nikoli poprvé se toto téma objevilo ve velkých i specializovaných tématech – ať již v pojetí prostorovém (se zvláštním zřetelem na Čínu), tematickém (staré tradice v globalizovaném světě; pojetí revolucí; globalizace, národní modely vývoje a firemní strategie; fotbal jako zrcadlo globalizace; dokonce i „globální dějiny dívek“) či metodologickém (pojetí orální historie; studium globálních, imperiálních a transnacionálních perspektiv první světové války). Rozšíření geografického obzoru vede na druhé straně k zužování chronologického záběru, zejména v porovnání s tradičním evropským nazíráním; aniž by byl opomenut starověk, nezaslouženě malá pozornost se obrátila ke středověku, což bylo ostatně označeno za jednu z největších slabin jinanského kongresu. Právě tu by měl – také vlivem silné polské medievistiky – napravit příští kongres poznaňský.
Foto: Eva Semotanová, Akademický bulletin
Skupina českých účastníků kongresu – Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR, Jan Kuklík z Právnické fakulty UK, Jaroslav Pánek, Zlatica Zudová-Lešková a Eva Doležalová z HÚ AV ČR, Petr Vorel z Fakulty filozofické UPa a Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Kongres v čínské režii přinesl mnohé poznatky také ve vztahu k organizaci velkých vědeckých zasedání. Každodenní vydávání obsažného Bulletinu a soustavná pozornost hromadných sdělovacích prostředků od televizního vysílání až po speciální přílohy oficiálního deníku China Daily, vytvářelo informační síť mezi účastníky kongresu a zainteresovanou částí čínské, popřípadě zahraniční veřejnosti. Číňané pojali kongres a zřejmě i celý obor historiografie jako záležitost nikoli kabinetní, nýbrž skutečně veřejnou. „Říše středu“ vyslala do mezinárodní vědecké komunity poselství, že má svou – čínsky interpretovanou a v duchu reforem Teng Siao-pchinga pojatou marxistickou – doktrínu k výkladu vlastních dějin, ale že bere na vědomí i existenci pestré palety jiných metod a výkladů. Byl to odraz znovunabytého sebevědomí velmoci, jaké bychom si v sovětizovaném prostoru předlistopadové doby stěží dovedli představit.
XXII. mezinárodní kongres historických věd v Jinanu byl výzvou pro starý kontinent i pro nás. Odehrával se v době, kdy probíhaly převratné události v Evropě i na Dálném východě, které takřka den ze dne měnily pohled na mezinárodní vztahy, na politické systémy a sociální makrostruktury. Tyto proměny volají po nové historizaci – po hledání kořenů, příčinných souvislostí a odhadování vývojových perspektiv. Dnes již lze sotva pochybovat, že každé větší téma bude vyžadovat přihlédnutí ke globálním souvislostem. S vysokou pravděpodobností to bude mít dopad též na volbu podstatných témat a na úsilí o jejich analyticko-syntetické zvládnutí. Čeští historici a zvláště historičky v Jinanu prokázali, že jsou schopni taková témata nalézat a na světovém fóru je přesvědčivě interpretovat. Je to zdroj oprávněné naděje, že v rostoucí konkurenci globalizované historiografie důstojně obstojí.
JAROSLAV PÁNEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.