English
Od smrti historika a dopisujícího člena I. třídy České akademie věd a umění Jana Peiskera uplyne 29. května t. r. 75 let. \"Peisker byl pracovník velice nadaný a bystrý. Jakkoliv jeho vědecká činnost byla přísně posuzována a namnoze odmítána, dlužno přece uznati, že přinesl myšlenky kladné, které úrodně působily a otevřely nové perspektivy,\" zhodnotil jeho vědeckou činnost český slavista Lubor Niederle (AB 6/2004).
Jan Peisker se narodil 25. května 1851 v Opařanech u Bechyně. Po gymnaziálních studiích v Písku a Táboře studoval na Filozofické fakultě pražské univerzity a v letech 1873–1891 pracoval jako úředník pražské univerzitní knihovny. Poté odešel do Štýrského Hradce, kde nalezl uplatnění v tamější univerzitní knihovně a v letech 1910–1918 vykonával funkci jejího ředitele. Během pobytu ve Štýrském Hradci se stal členem zemské historické komise pro Štýrsko a císařskou akademií věd byl jmenován členem komitétu pověřeného sestavením a vydáním historického atlasu rakouských alpských zemí. Vedle práce v knihovně se Peisker věnoval také univerzitní kariéře a v roce 1901 byl jmenován docentem hospodářských dějin univerzity ve Štýrském Hradci.Ve svých prvních vědeckých pracích se Peisker zapojil do boje proti pravosti Rukopisů a do sporů o slovanskou zádruhu. V této souvislosti můžeme zmínit práce Zádruha na Prácheňsku a Libušin Súd a zádruha prácheňská publikované v letech 1888 a 1889 v časopise Atheneum. V otázce zádruhy odmítal představu společného vlastnictví půdy a její vznik vysvětloval vlivem zavedení byzantského daňového systému. Do období poslední dekády 19. století spadají rovněž práce Počátkové dějin sociálních a studie publikované v Zeitschrift für Social – und Wirstchaftsgeschichte. Dalším tématem, kterému Peisker věnoval svou pozornost, byla problematika alpských žup a županů.
Po habilitaci v roce 1901 se Peisker začal zabývat otázkami nejstarších slovanských dějin, přičemž svými vývody budil zájem jak v kruzích historických, tak filologických. Zde je třeba uvést především práce Die älteren Beziehungen der Slaven zu Turkotataren und Germanen und ihre sozialgeschichtliche Bedeutung a Neue Grundlagen der slavischen Altertumskunde, v nichž Peisker předložil zcela nový názor na slovanský pravěk, když se snažil doložit, že Slované již dávno před svým vstupem do historie podléhali střídavě, ale trvale, dvěma porobám – germánské a turkotatarské – a že tato staletá zkušenost na nich zanechala nesmazatelnou stopu v celé jejich pozdější historii a v národním charakteru, když se stali nedůvěřivými, úskočnými, lstivými a neschopnými vytvořit něco velkého – zejména státy řízené jimi samými. Přes odpor, který touto teorií vyvolal, se jí Peisker držel i nadále a snažil se ji doplňovat novými důkazy.
Po vzniku Československa byl v roce 1919 Peisker povolán pražskou univerzitou, aby na její Filozofické fakultě převzal katedru sociálních a hospodářských dějin. Nabídku přijal, ale "nevykládal ve svých čteních to, co by si byla fakulta přála a co od něho čekala". Proto již v následujícím roce přešel jako profesor dějin kulturních přírodnin na Přírodovědeckou fakultu, ale ani toto jeho působení nemělo dlouhého trvání a v roce 1921 odešel na odpočinek. Peiskerova publikační činnost po příchodu do Prahy ochabla a jeho jediným výraznějším spisem z tohoto období je práce "Kdo byli naši předkové a co jsme po nich v sobě zdědili", v níž znovu předložil své představy o Slovanech a jejich vztahu k sousedům, přičemž zvláštní zřetel věnoval původu a historii českého národa. Zbytek života strávil Peisker v ústraní a 29. května 1933 v Praze zemřel. Na závěr citujme několik vět Lubora Niederleho, který o Peiskerovi v nekrologu otištěném v časopise Slavia napsal: "...V jeho theoriích vždy bylo něco nového, zajímavého a dobrého. Jenže Peisker chyboval v tom, že ve významu svých bádání zacházel příliš daleko. Jemu nestačilo konstatování nových fakt a s tím přirozeně spojených důsledků. Peisker šel dál, mnohem dále k vývodům, které sice byly plny velké fantasie, ale za to slabých základů, nebo vůbec bez nich."
Jan Hálek,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.