Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Václav Havel v (nejen) soudobých dějinách

Necelé tři měsíce po úmrtí prezidenta Václava Havla uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR konferenci, která se zaměřila na reflexi postavení jedné z nejvýznačnějších českých osobností v (nejen) soudobých dějinách. Vedle motivu symbolického rozloučení s dramatikem, esejistou a neústupným kritikem komunistického režimu a příspěvku k jeho poctě bylo cílem setkání věcně a nezaujatě formulovat a předběžně vytyčit, co Václav Havel pro českou společnost a její dějiny znamená.

12_1.jpg
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zleva: ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma, předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš a historik Vilém Prečan z Česko-slovenského dokumentačního střediska

Na semináři, který se uskutečnil 19. března 2012 v sídle AV ČR na Národní třídě v Praze, představilo referáty celkem devět badatelů z Ústavu pro soudové dějiny a tři přizvaní historici. Zahajovací blok Václav Havel jako veřejně angažovaný intelektuál nabídl k diskusi pohled na Havlova myšlenková východiska a koncepty, jejichž reflexi lze vysledovat v jeho esejistické tvorbě i v praktickém konání. Navazující sekce – Václav Havel v opozici a disentu a Václav Havel v politice a společnosti po roce 1989 – rozebraly pohledy na Havlovo veřejné působení od padesátých do devadesátých let minulého století, dobové role a významy tohoto působení a také jeho vliv na současnou společnost a politiku. Závěrečné vystoupení prof. Miroslava Vaňka Bez orální historie by zůstalo mnoho věcí zapomenuto… Václav Havel v analýze a interpretaci orální historie aneb o složitosti výzkumu politických elit přiblížilo Václava Havla v kontextu orálně-historického výzkumu. (Články založené na vybraných příspěvcích vyjdou v časopise Soudobé dějiny.)
„Myšlenka uspořádat ‚havlovské‘ setkání, které nastíní klíčové body jeho působení coby veřejně angažovaného intelektuála, vyvstala již v týdnu před Vánoci 2011, kdy Václav Havel zemřel,“ uvedl při zahájení ředitel ÚSD dr. Oldřich Tůma a předeslal, že do budoucna počítá s dalšími jednáními, jež Havlův odkaz rozpracují hlouběji. Zároveň též upozornil, že první český prezident má své obdivovatele i odpůrce: „Lidé mají na jeho osobnost různé názory, ovšem shodují se, že českou společnost ovlivnil jako málokdo.“

12_1.jpg

Předseda Akademie věd prof. Jiří Drahoš v úvodu konference konstatoval, že je obtížné shrnout v tak krátkém časovém odstupu odkaz tak mnohovrstevnaté osobnosti, jakou byl Václav Havel. Podle jeho názoru žijeme v době, kdy se s ohledem na změny v současném světě rozhodujeme, jakým směrem se česká společnost vydá: „Historický vývoj nám […] přesvědčivě dokládá, a to i na příkladu Václava Havla, že pokud se svět dostává do problémů, mají s jejich řešením šanci uspět ti, kteří již začali uvažovat o nějaké dlouhodobější jasné a konkrétní vizi, což platí i pro vědu.“
Dlouholetý spolupracovník Václava Havla prof. Vilém Prečan z Československého dokumentačního střediska (pozn. – ČSDS publikovalo s finanční podporou německé Nadace Fritze Thyssena na podzim roku 2011 souhrn 250 dopisů z let 1983–1989; v roce 2007 dále např. vyšla v Nakladatelství Akropolis Havlova korespondence s jaderným fyzikem a zakladatelem Nadace Charty 77 Františkem Janouchem) iniciativu ÚSD kvituje a soudí, že pro havlovská studia nastal pravý čas, neboť jeho odkaz je jedním z bojových polí současného veřejného života.
Úvodní vystoupení Viléma Prečana otiskujeme níže.

LUDĚK SVOBODA

13_1.jpg
Václav Havel a jeho dílo, jeho myšlenkový a politický odkaz je – obrazně řečeno – jedním z bojových polí současného politického života.

Poznámky k projektu havlovských studií

[Předneseno v Praze 19. března 2012 na konferenci Václav Havel v (nejen) soudobých dějinách.]

Historická paměť o velkých českých osobnostech první poloviny 20. století a zakotvení jejich odkazu v historickém povědomí české společnosti utrpěly nenahraditelné škody. Za příklad nejlépe poslouží osobnost a dílo Tomáše G. Masaryka. Druhá světová válka a německá okupace stály životy mnoho jeho spolupracovníků. Osm nejdůležitějších let po jeho smrti bylo pro sbírání pramenů ztraceno; tři poválečné roky byly příliš krátké, aby se učinilo cokoli podstatného. Následně přišla éra, kterou lze stručně nazvat protimasarykovská. Něco málo se podařilo udělat v prostředí československého exilu, na domácí půdě v letech 1967–1969 a poté v okruhu nezávislých historiků, kteří převzali štafetu masarykovských studií a připravili v roce 1980 Masarykův sborník.
Teprve v posledních 20 letech se pracně dohání, co by za jiné sociálně-politické situace bylo již dávno hotové: uspořádání a zpřístupnění Masarykova archivu, vydání jeho spisů, rozvoj masarykovských studií vyzařujících do domácího i mezinárodního vědeckého, kulturního a politického prostředí.
Podobně, ale spíše hůř je to s odkazem dalších českých demokratických státníků. O to šťastnější jsme, když uvažujeme o studiích, které se mají zabývat největší osobností české společnosti posledních 30 až 40 let, která má místo také v mezinárodním povědomí. Studia o dramatikovi, politickém aktivistovi, který usiloval o svobodu slova a tvorby, disidentovi, stratégovi rozvoje občanské společnosti v podmínkách posttotalitního režimu, o politikovi a státníkovi, duchovním člověku a moralistovi Václavu Havlovi můžeme zahájit a rozvinout v nejlepších podmínkách, jaké v této zemi pamatují tématu znalí historici.
Česká společnost požívá svobod zajišťujících svobodu a rozvoj vědeckého bádání, tolik pokud jde o společenské podmínky. Existuje rozsáhlá síť domácích institucí vědeckých, archivních a dokumentačních, které mohou takové studie realizovat a které mají dobré předpoklady pro mezinárodní kooperaci na takových studiích. A soudobá technika, s níž výzkum pracuje – elektronické zpracování a přenášení dat – umožňuje v mnohem kratší době než kdykoli před tím shromáždit prameny, ať už jsou roztroušeny v archivech a knihovnách domácích nebo zahraničních, jakkoli vzdálených. Žije většina současníků událostí, které se mají stát předmětem studií, o nichž je řeč, a tito současníci/pamětníci mohou přispět jak vzpomínkami, tak cennými písemnými i audio-vizuálními svědectvími použitelnými při shromažďování pramenů.
Časová blízkost událostí od jejich výzkumu může být ovšem chápána i jako svého druhu handicap: v mnohém jde o žhavá témata současnosti. V. Havel a jeho dílo, jeho myšlenkový a politický odkaz je – obrazně řečeno – jedním z bojových polí současného politického života, což bylo možné pozorovat na prohlášeních a obviněních vznesených proti Václavu Havlovi vzápětí po jeho smrti ze strany mladých i starých komunistů, českých i slovenských nebo na argumentech těch, kteří se posmívají Havlovu odkazu z jiného ideového kouta, odkud útočí na „pravdoláskaře“. Svědčí o tom difamace a pamflety, které vyplavuje internetová stoka a které v počítači zařazuji do přihrádky „politická žumpa české současnosti“. K tomu se druží frustrace těch, kteří mají pocit, že ve svobodných poměrech nedosáhli toho, co by byli mohli, kdyby…, těch, kteří vlastní nepřiznané selhání přičítají vině těch druhých, a zejména toho, kdo stál viditelně v čele postkomunistické transformace. Historické ztvárnění nedávných událostí sdílených miliony současníků má ještě jednoho protivníka; to se ovšem týká soudobých dějin obecně, nikoli jen havlovských studií. Sebefundovanější historický výklad uspokojí málokterého z toho nespočetného zástupu současníků, kteří jsou přesvědčeni, že jediná pravda o minulosti je to, co viděli a zažili jako vlastní (nutně omezenou) zkušenost, co viděli ze svého úhlu pohledu, nezbytně omezeného, anebo co si dnes myslí, že tehdy viděli. Navzdory těmto handicapům, anebo možná právě kvůli nim soudím, že na havlovská studia je pravý čas, a proto vřele vítám iniciativu Ústavu pro soudobé dějiny.

Která velká témata zahrnují havlovská studia a které vědní obory jsou pro ně příslušné, naznačil program pracovní konference. Přirozeně nebylo možné na daném časovém prostoru a v tak krátké době, která byla k dispozici na přípravu, představit vyčerpávajícím způsobem všechna témata. Jistě dostanou příležitost také znalci z oboru dějin literatury a světového dramatu, aby posoudili Havlovo dílo v kontextu absurdního divadla 2. poloviny 20. století. Odborníci z dějin zahraniční politiky budou povoláni, aby zhodnotili, co Václav Havel učinil a co inicioval v prvním půlroku svého prezidentství, aby vrátil Československo jako subjekt na politickou mapu Evropy a světa a jak později přispěl k začlenění ČR do evropských a atlantických struktur.
Dojde, jak doufám, k znovuobjevení či novému čtení Havlových esejů z osmdesátých let (k jejichž myšlenkám se vracel i později obohacen o zkušenost ve vysoké politice) a k debatě, zda Havlovy analytické postřehy a argumenty postihovaly pouze tehdejší momentální situaci, anebo zda jeho úvahy o politice, o krizi lidství a lidské identity mohou být podnětné i o třicet let později; zda úvahy o přirozeném světě byly jen módními efemérními myšlenkami vzdálenými skutečnosti, anebo zda domýšleny a aktualizovány nemohou pomoci hledat cestu k řešení problémů světa 21. století. Filozofové se jistě polemicky střetnou při hledání odpovědi na otázku, zda Havel jen paběrkoval u filozofů – Martina Heideggera, Jana Patočky a dalších –, zda byl jejich epigonem, anebo zda – a eventuálně v čem – vtiskl jejich myšlenkám vlastní pečeť originální havlovské myšlenky.
Historici spolu s psychology a odborníky z gender studies jistě sdělí něco objevného, jakou úlohu v životě a díle Václava Havla, při jeho rozhodování a v jeho aktivitách měly ženy jeho života, především dlouholetá životní družka Olga. Najdou se jistě i další témata – jedním z nich je poprezidentská éra – a snad i další vědní obory, které se úspěšně a prospěšně zapojí do komplexního projektu havlovských studií.
Nejde samozřejmě o hagiografii, oslavné pajány či stavění pomníku. Mluvím-li o studiích, mám na mysli vědecký výzkum, kritické zkoumání, pluralitu a střetání interpretací. Něco na způsob přístupu kanadského historika a politologa Gordona Skillinga, který se zabýval velkými tématy českých a československých moderních dějin: osobností TGM, československou přerušenou revoluci roku 1968, Chartou 77, disentem a obrozující se občanskou společností; proto mluvím právě o něm. G. Skilling měl vřelé pochopení pro zkoumaný předmět, ale dokázal skloubit osobní sympatie s požadavky vědeckého přístupu k věci; jak při stavení otázek, tak při hledání odpovědí.
Havlovské studie mohou přinést velký užitek pro bližší a přesnější poznání doby, v níž Havel žil. Zkoumání jednotlivých etap Havlova života vyžaduje totiž bedlivé studium daného i stále se proměňujícího společenského kontextu. A tak nás sledování osudů konkrétního jedince přivede k nezbytnosti hlouběji studovat určité konkrétní historické okolnosti a souvislosti; v konečném výsledku se dopátráme všestrannějšího obrazu doby jako celku, hlubšího, úplnějšího pochopení společenských poměrů, v nichž Havel tvořil a společensky působil. Ozřejmím to na několika příkladech.
Chceme-li pochopit duchovní obzor a vidění světa mladého Havla, musíme se také hlouběji zabývat stavem české společnosti a společenského myšlení v prvním desítiletí existence komunistické moci v Československu. Pochopit složitý biotop, v němž existovala symbióza všeho, co tu zbylo a dále žilo z minulosti, byť jen v soukromí – lidé, rodinné prostředí, sociální anamnéza a determinace –, i to nové, ať naroubované odjinud, ať vyrůstající z domácích, historických kořenů české intelektuální levice nebo jako produkt okupační atmosféry. Zabývajíce se Havlem šedesátých let, musíme nutně zkoumat autonomizující se svět literatury, umění, vysokých škol, což bylo prostředí zvláštním způsobem privilegované, v němž se odehrával zápas o svobodu tvorby a myšlení, ale jež bylo zároveň vystavené pokušením všudypřítomné korupce ze strany režimu.
Do jiné sféry zkoumání nás dovede zamyšlení nad Havlovou úvahou z roku 1983 o odpovědnosti, kterou napsal o Vaculíkově Českém snáři. V. Havel jej interpretoval jako román neúspěšné vzpoury člověka proti své roli, kterou si sice volí, ale která si také volí jeho. Možná to nezamýšlel, ale Havel tu pojmenoval svou vlastní situaci člověka „propadlého do své odpovědnosti“. To, co napsal o hrdinovi a autorovi románu v jedné osobě, platilo i pro něho samotného: jeho vlastní lidská integrita, jež ho přivedla k roli disidenta a jež ohrožovala jeho nezávislost a soukromí, nutila ho disidentství znovu provozovat. V. Havel tehdy vyjádřil tento úděl slovy: „Je veřejným majetkem, a svou lidskou identitu, která se proti tomu bouří (ačkoli tuto situaci jakousi svou specifickou tíží vyvolala), může posléze dosvědčit a dotvrdit nikoli tím, že tento tíživý a nepříjemný osud v jisté chvíli odmítne, ale jen tím, že ho bez velkých řečí, s nadhledem a sebeironickou odevzdaností naplní a přijme.“
Stojí za úvahu, odkud se braly ono odhodlání a ona síla, jež umožňovaly V. Havlovi zvládat geometrickou řadou rostoucí agendu související s tím, že se v osmdesátých letech postupně stal uznávaným mluvčím a představitelem onoho druhého, lepšího Československa, jež se začalo zřetelně rýsovat na jinak nejasném horizontu budoucnosti. Co ho smiřovalo s tím, že byl stále více vtahován do víru politického rozhodování? Jak se vyrovnával s hrozbou, že bude muset vstoupit na terén praktické politiky, jemuž se – celým svým založením intelektuál a dramatický spisovatel – bytostně vzpíral?
Tyto otázky se týkají nejhlubších a nejskrytějších vrstev lidské osobnosti, oné tajemné spleti talentů, vrozených dispozic, spontánně přijatých nebo racionálně odvozených motivací, mobilizace pevné vůle, tajemné spleti toho všeho, jež pokoušela už fantazii autorů antických tragédií a v níž přemnozí spatřovali dílo boží. Možná se nepodaří nic objevného zjistit, možná se nakonec spokojíme s charakteristikou samotného Havla, který se nazval umanutým, tedy umíněným. Možná psychologové najdou formulku či diagnózu pro tento druh lidí. Snad se aspoň o kousíček přiblížíme pochopení složitého sociálně-psychologického jevu krystalizace, vynořování se velkých osobností v dobách společenských krizí a převratů.

Je na místě zmínit se o pramenech k projektu havlovských studií a o stavu jejich zpřístupnění. Všechny prameny úřední povahy související s výkonem funkce prezidenta a s činností jeho kanceláře jsou uloženy v Archivu Kanceláře prezidenta republiky. (Ve Spojených státech takové prameny pocházející z činnosti Bílého domu, související s výkonem funkce amerického prezidenta a jeho spolupracovníků, spravuje a zpřístupňuje knihovna toho kterého prezidenta USA.) Závažným předpokladem pro havlovská studia vztahující se k období 1990 až únor 2003 je otevření daných fondů Archivu KPR badatelům.
Vyvstává i otázka pro nastíněný úkol mimořádně důležitá. Kdo by se měl podílet na komplexním projektu havlovských studií? Nejvhodnější rámec, který se nabízí, jsou příslušné ústavy Akademie věd – Ústav pro soudobé dějiny, dále Sociologický, Filosofický a Psychologický ústav, Ústav pro českou literaturu – spolu s odborníky z vysokých škol, politickými vědci, historiky, sociology, teatrology, literárními historiky. Myslím, že není třeba vytvářet žádný zvláštní instituční rámec.
Při vytváření předpokladů pro realizaci badatelských záměrů zamýšleného komplexního projektu havlovských studií lze počítat s dalšími institucemi: s Knihovnou Václava Havla, Národním muzeem (tj. s jeho složkou, která spravuje sbírkový fond někdejšího exilového dokumentačního střediska), obecně prospěšnou společností Československé dokumentační středisko (ČSDS), Knihovnou Libri prohibiti, Literárním archivem Památníku národního písemnictví, Národním archivem a Archivem bezpečnostních složek.
S podporou vedení Akademie, která by měla odpovídat společenskému i vědeckému významu projektu, při vhodném kombinování výzkumných záměrů a projektů financovaných GA ČR, by se to nejdůležitější dalo udělat za pět či šest let (na mysli mám komplexní projekt havlovských studií), aniž by utrpěly už schválené záměry a plány jednotlivých institucí na projektu se podílejících.
Snad nejsem přehnaný optimista, jestliže vyslovím názor, že pro havlovská studia lze získat řadu zahraničních partnerů, a to nejen na slovenské straně, která se přirozeně nabízí na prvním místě. Doporučuji uvažovat o grantu Mezinárodního visegrádského fondu vzhledem k úloze, kterou prezident Havel sehrál při vytváření regionálního visegrádského společenství. Proč se nepokusit o evropský grant? Zapojení zahraničních institucí, nejen těch, které jsem vyjmenoval, a mezinárodní kooperace by nejen pomohly financovat havlovská studia, ale rozšířily by jejich horizont nad rámec témat daných domácím českým viděním. I toho je nám velmi zapotřebí.

O pramenech k projektu a stavu jejich zpřístupnění

Texty uveřejněné ve Spisech I–VIII chápal Václav Havel jako autorské či autorizované dílo. Prvních sedm svazků vyšlo v roce 1999, 8. svazek v roce 2007 s Projevy a jiné texty 1999–2006, Prosím stručně a Odcházení. Podobně nejsou vydány a autorizovány texty z let 2007–2011; k dispozici jsou v elektronické podobě na internetové stránce.
Další archivní dokumentace pro období do konce roku 1989 je v rodinném archivu Ivana Havla, v Knihovně Václava Havla (KnVH), v Národním muzeu (ČSDS), v ČSDS, o. p. s., v knihovně Libri prohibiti, v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Prameny úřední povahy jsou v příslušných fondech Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek.
Písemnosti z období Havlova prezidentství 1990 až únor 2003 se nacházejí v Archivu Kanceláře prezidenta republiky stejně jako monitoring českého a zahraničního tisku (v prvním roce zpracován zpětně ne příliš důkladně). V Archivu je velmi pravděpodobně také veškerá Havlova korespondence. Zpřístupnění archivní dokumentace k bádání si zasluhuje největší úsilí.
Hovory z Lán, týdenní vysílání od března 1990 do roku 1997 a poté jednou měsíčně do přelomu 2000–2001 jsou v Archivu ČR a také už v KnVH. Jde o dosud neprostudovanou stránku Havlova veřejného působení; v plánu je projekt jejich knižního vydání (v přípravě je první svazek za rok 1990).
Veškeré písemnosti Kanceláře VH za březen 2003 až leden 2012 (kdy byla její činnost uzavřena) byly předány do Knihovny Václava Havla.
Existují rovněž oficiální internetové stránky Václav Havel, které jsou rozčleněny na období do roku 1989, na prezidentské období do března 2003 a období od března 2003 do prosince 2011; články, rozhovory a tiskové konference jsou však evidovány až od roku 1993; za léta 1990–1992 nejsou takto evidovány. Z hlediska dokumentace opět aktuální úkol.
Biografická chronologie do srpna 1989 je k dispozici v elektronické podobě jak na této oficiální stránce, tak na internetové stránce KnVH, a to v rozsahu a podobě, jak vyšla poprvé v knize Do různých stran. Od ledna 1990 do 10. prosince 2011 jsou na internetové stránce „Václav Havel“ v rubrice „program“ podrobně zaznamenány všechny Havlovy aktivity prezidentského a poprezidentského období.
Pro disidentskou éru a demokratickou revoluci 1989–1990 jsou k dispozici zprávy pražských velvyslanectví; zahraniční deníky a týdeníky (zčásti dostupné na internetu), přinesly velká havlovská interview (zejména v roce1989); archiv Michaila S. Gorbačova v Moskvě (záznam rozhovoru obou státníků při podpisu dohody o odchodu sovětských vojsk z Československa z února 1990).

VILÉM PREČAN