Hlavně aby měla práce smysl a pomáhala lidem

„Do nového tisíciletí jdeme s vědomím vážných rizik a nebezpečí, která může lidská společnost očekávat, včetně hrozby bioterorismu.“

Když vzpomínám na prof. Antonína Holého, vždy se mi vybaví, jak jsme spolu v září v roce 2004 stáli se sklenkou šampaňského v břevnovském klášteře. Nenápadnou zprávu, že Praha 6 uděluje čestné občanství, se mi díky novinářské intuici podařilo nepromeškat: osobností toho dne byl právě vědec Antonín Holý vedle sportovce Stanislava Konopáska, mezi nimiž bylo patrné vzájemné porozumění a společná řeč. Slunce a stín rozdělovaly profesorovu tvář a jako by zdůraznily jeho charakteristickou vlastnost oddělovat věci důležité od těch zbytečných. Neměl rád naivní dotazy, co je základem profesního úspěchu; přesto jsem se odvážila. Podíval se do perlivé tekutiny ve skleničce a usadil mě: „Práce, práce a jenom práce.“ Jaký byl prof. Holý? Odpověď můžeme hledat např. v rozhovoru s renomovaným novinářem Karlem Pacnerem v knize Příběhy české vědy. Plánované interview pro Akademický bulletin už jsme nestihli. Letos v létě prof. Antonín Holý zemřel.

Foto: Dorothea Bylica, Archiv Akademického bulletinu

Jeden z nejlepších rozhovorů s prof. A. Holým vedl Karel Pacner pod názvem Proti novodobému moru. uvádí jej výstižnou charakteristikou: Když byl dr. Holý někdy v polovině devadesátých let na konferenci v Bruselu, vytáhl ho od večeře spolupracovník profesora De Clercqa, lékař z nemocnice. Na chodbě řekl nějakému třicátníkovi: To je on! A Holému vysvětlil: Tento náš pacient měl v hrtanu virové bradavice a málem se zadusil. Když jsme mu kolem nich napíchali váš Vistide, zmizely, a tím jsme mu zachránili život. „Cítil jsem se šíleně trapně,“ vzpomíná na tento okamžik Holý. „Co jsem měl na to říct? Ale když jsem odcházel zpátky ke stolu, bylo mi dobře – kdyby nic jiného, aspoň tomuhle člověku jsem pomohl. Nesbírám hodnosti, tituly, medaile,“ říká skromně Holý. „Ten chlapík na chodbě v Bruselu mi stačí. Bude-li takových víc, tím líp.“

Co mají společného hokejista Konopásek a chemik Holý, proč si měli při slavnosti v břevnovském klášteře (viz AB 10/2004) spolu tolik co říct? Po „bratrské pomoci spřátelených vojsk v roce 1968 komunistický totalitní režim nejen „zatrhl“ hvězdnou sportovní kariéru bývalého československého reprezentanta Stanislava Konopáska (a jeho týmu), ale navíc jej na několik let uvěznil. Hvězdné vědecké kariéře Antonína Holého, z níž vzešla pomoc milionům lidí po celém světě, málem zabránil totalitní režim už o deset let dříve. Jako student vyjádřil, co si myslí o zásahu Sovětů proti maďarské revoluci, a vysloužil si tak záznam ve svých kádrových spisech.
Ačkoli třiadvacetiletý Holý ukončil studium chemie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v roce 1959 s červeným diplomem, nesměl zůstat jako odborný asistent na fakultě, jak bylo původně dohodnuto. Od přátel se dozvěděl, že někdo jeho nevybíravé vyjádření práskl. Kaňka v kádrovém profilu znamenala, že fakultní KSČ přijetí takového člověka vetovala, a to bez ohledu na jeho jedinečné kádrové zázemí – Holého otec byl obyčejným dělníkem. Mladému absolventovi to zatím příliš nevadilo. Po vojně přechodně zakotvil v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioisotopů, ani tam ho však nesměli na delší dobu přijmout. Útočištěm lidí, kteří nemohli z politických důvodů pracovat na vysokých školách a ve státních institucích, se tehdy stávala Československá akademie věd. A tak bylo pro Akademii souhrou těchto okolností štěstí, že se Holý ucházel o aspiranturu v Ústavu organické chemie a biochemie u tehdejšího ředitele Františka Šorma. Ten v té době prakticky řídil celou Akademii věd místo senilního Zdeňka Nejedlého, čímž patřil do komunistické nomenklatury a mohl si dovolit bez ohledu na politické potíže přijmout dobrého chemika.

Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Kolegové i přátelé na celý život. Zleva: John Martin z firmy Gilead Sciences, Erik De Clercq, Libor Grubhoffer, rektor Jihočeské univerzity a tehdejší děkan Přírodovědecké fakulty JČU, Antonín Holý a Zdeněk Havlas, někdejší ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR při udílení čestného doktorátu JČU v r. 2009.

František Šorm nestrpěl žádné flákání. Antonín Holý byl dříč a stejně jako ostatní pracoval bez pobízení často dlouho do večera. Filozofie, že se vědec nemá uzavírat do úzké slupky profesionality, protože by přes ni nedohlédl na smysl své činnosti, byla ­Holému blízká. Přes zeď organické chemie musí badatelé uvažovat o tom, k čemu směřují. Nemohou si hrát jenom na vlastním profesionálním písečku, dělat „vědu pro vědu“. To by byla neodpovědná nafoukanost. „Dnes hodně mluvíme o rozvoji interdisciplinárního přístupu. Pro mne to bylo vždycky přirozené, inspiroval jsem se u Šorma,“ říká v rozhovoru Antonín Holý.
Byl to Šorm, kdo vytušil, že studium nukleových kyselin, které koncem padesátých let zahájil lord A. R. Todd na univerzitě v Cambridge, získá v budoucnosti na významu. Proto zřídil laboratoř chemie nukleových kyselin a začal do ní přitahovat mladé vědce, mezi nimi také Holého, který tam nastoupil v roce 1963 po aspirantuře a získání hodnosti kandidáta věd. Akademik Šorm tím podruhé ovlivnil jeho vědeckou dráhu.
Pro lidi, kteří se zabývali chemií živé hmoty, to byla doba úžasně dobrodružná – právě se podařilo odkrýt zásady genetického kódu, tedy pravidla dědičnosti, vycházely základní studie o biochemii nádorových buněk, o životním cyklu virů, začalo se racionálně přistupovat k léčbě nádorů.
A pak 21. srpna 1968 stál v parku před ústavem sovětský tank. Spousta chytrých hlav z ústavu odešla nebo zůstala v zahraničí. Holý kvůli rodičům nechtěl. Ostatně celý národ nemůže utéct. Ponořil se tedy do práce a z té doby publikoval také nejvíc vědeckých studií. Věda mu vždy dávala svobodu.
Na počátku sedmdesátých let se už pro léčení určitých druhů zhoubných nádorů a leukémie úspěšně používalo několik preparátů – antimetabolitů. Antonína Holého tehdy napadlo: „Co kdybychom nefixovali prostorovou strukturu antimetabolitů úplně pevně, ale nechali ji dotvářet až ve vzájemném působení s enzymy, které umožňují chemické reakce v buňce a na které antimetabolity působí? Pak bychom měli další velké možnosti ve volbě nových skupin látek s možnými účinky, a to i takových, jež by se v organismu nemohly rozložit.
Vedle Holého se vývoji acyklických analogů nukleosidů ve světě v té době věnoval, byť z jiného důvodu, pouze dr. Howard Schaeffer z týmu dr. Gertrude Elionové v laboratořích americké farmaceutické firmy Burrough Welcome.
V roce 1976 se Antonín Holý setkal s profesorem Erikem De Clercqem. Belgický virolog hledal nové chemické látky ke studiu jejich účinků na patogenní viry. Holý poslal do Lovaně první vzorky a zanedlouho mu De Clercq oznámil, že jedna z látek, které se pak říkalo DHPA, účinkovala proti některým virům a přitom nebyla toxická. Tak byl zahájen další výzkum nového typu látek s různorodými biologickými účinky a následovaly stovky dalších. Holého laboratoř se začala naplno zabývat nejen syntézou nových látek daného typu, ale i studiem principů jejich působení. Objev látky DHPA, která má mnohé pozoruhodné účinky dokonce i na rostlinách, vyvolal zájem virologů, embryologů, entomologů a dalších. Po deseti letech se i v nepříznivých československých podmínkách podařilo Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV společně s firmou Léčiva Měcholupy vyvinout na jejím základě lék Duviragel na opary. Roku 1986 dostal Antonín Holý se svými spolupracovníky Ivanem Votrubou a Ivanem Rosenbergem státní cenu za objev acyklických analogů nukleosidů a nukleotidů. Již zmínění Schaeffer a Elionová provádějící výzkum pod záštitou farmaceutického giganta dali na trh preparát Zovirax na herpesvirové infekce (ve své době jeden z nejprodávanějších protivirových léků). Gertrude Elionová získala za tento obor první Nobelovu cenu.

Foto: Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Absurdita totalitního režimu: špičkový sportovec nesměl hrát, špičkový chemik – nebýt šťastných okolností – by měl problém najít zaměstnání. Antonín Holý (vpravo) se Stanislavem Konopáskem v břevnovském klášteře.

Látka působící proti virům

Začátkem osmdesátých let se v Holého laboratoři zabývali novou skupinou antimetabolitů, které obsahovaly pevně vázaný zbytek kyseliny fosforečné. Dosud totiž platilo dogma, že takové látky nedokážou pronikat do buněk. Svět se v té době obával šíření genitálního herpesu, ale přišla daleko větší rána – vynořil se AIDS, přenášený virem HIV napadajícím lidský obranný systém a jeho pandemie zasáhla po celém světě miliony lidí. V roce 1986 zjistil De Clercq, že jedna z Holého nových látek působí nejen na herpesviry, ale na všechny tzv. DNA viry. Laboratoř musela najít způsob, jak připravit mnohonásobně větší vzorky látek, a po předchozích zkušenostech bylo jasné, že je třeba sepsat patent a připravit publikaci.
Čas mezitím spěl k listopadu 1989. V roce 1994 stanul prof. Holý na osm let (do roku 2002) v čele domovského ústavu. „Naštěstí jsem měl dobré administrativní pracovníky a sekretářky, kteří mi vedení ústavu, kde jsem prožil celý život, ulehčovali. Rodina si musela na mé zatížení zvyknout. O víkendu jsem sobotu věnoval vědě, jinak bych to nestihl. Aspoň neděle patřila rodině a odpočinku. Po narození druhé dcery zůstala manželka doma a tím ze mne sňala břemeno starosti o dům a o domácnost. Bez podpory rodiny si nedovedu svoji práci představit. Kdyby mně manželka dvakrát týdně naznačovala, že soused má zase nové auto, brzy bych znervózněl. Řada mladších kolegů právě proto z vědy odchází.
Miluji přírodu, cestování. První tři roky jsem prakticky neměl dovolenou, až v roce 1996 jsme si s rodinou vyrazili do amerických národních parků.“
Ačkoli se v roce 1986 domluvili De Clercq a Holý s firmou Bristol Myers o prodeji licence na nový typ viro­statik (Cidofovir), kontrakt nevyšel. Naštěstí jim firma vrátila celou dokumentaci a předala i mezitím získané výsledky. Mezi americkými odborníky, kteří na látkách pracovali, byl i doktor John Martin. Ten z původní firmy přešel do malého podniku Gilead Sciences, kde se zasadil, aby se preparát Cidofovir dovedl až do konce. Po čtyřech letech práce byl schválen prodej léku Vistide založeného na Cidofoviru – prvního z nové skupiny protivirových preparátů a působícího proti virovému zánětu sítnice (vyskytuje se u AIDS). Kromě toho se Cidofovir klinicky zkouší jako lék i na další nemoci.

Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

„Mým živlem je laboratoř, nikoli kancelář. Základem přírodních věd a docela jistě chemie je experiment – jediný způsob získání odpovědi na danou otázku či hypotézu. Často je to rutina. Organickou syntézu nemůže udělat počítač, ačkoli využití specializovaných databází či internetu přineslo také sem informační revoluci. Termíny „vědec“ či „badatel“ mi k srdci nepřirostly – jsem vědecký pracovník. Věda vyžaduje opravdu hodně práce. Člověk ji musí mít rád, jinak by ji neměl dělat. Byl jsem většinu života sám a nijak jsem se nešetřil. Věděl jsem, kolik unesu. Jediný, o kom vím, že unese víc práce než já, je moje celoživotní laborantka Běla Nováková (na společném snímku jednoho z týmů v poslední řadě uprostřed). Bez ní by se mi nikdy nepodařilo tolik udělat. Ona je mýma druhýma rukama. V mnoha ohledech má větší praktické zkušenosti než já, stačí naznačit a ona už ví jak na to.“

V říjnu 2001 byl uveden na trh druhý společný lék, který vyrobila Gilead Sciences ve spolupráci s českými a belgickými vědci. Má název Viread a je schopen snížit množství viru HIV v krvi až na desetinu původního stavu. „Do jeho vývoje a klinických zkoušek investovali Američané nejméně dvě stě milionů dolarů. Takovou sumu by akademické instituce u nás ani jinde nedaly nikdy dohromady. Také vývoj trval poměrně krátce – pět let, zatímco to obvykle bývá až deset,“ říká prof. Holý. Viread se liší od ostatních léků mj. tím, že v organismu proti němu nevzniká odolnost. Ale co hlavně, na mezinárodní konferenci v Praze o proti­virové terapii jej virologové z amerického výzkumného centra označili za nejúspěšnější prostředek proti pravým neštovicím – samozřejmě jen na laboratorních modelech. „Ačkoli se považuje tato nemoc ve světě za vymýcenou, musíme být připraveni a mít léky. Zvláště dnes, kdy hrozí i biologický útok teroristů touto nákazou,“ uvádí prof. Holý.

„Jsem rád, když najdu některé své práce citované v monografiích a zahraničních studiích. Velice mě potěšilo, když jsem náhodou zjistil, že se do jedné důležité světové učebnice organické chemie dostala zmínka i o mé dávné aspirantské studii. Docela mne těší povídat o naší vědecké práci studentům.“

Hned o rok později schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv další přípravek, k němuž daly podnět výzkumy prof. Holého z první poloviny osmdesátých let. Hepsera či Adefovir, jak se genericky nazývá, působí velmi účinně proti viru HBV, který přenáší hepatitidu B. (Akademický bulletin se této problematice průběžně věnoval – http://abicko.avcr.cz/sd/novinky/hlavni-stranka/news_0856.html.)
Profesor Holý napsal za svou kariéru sedm set vědeckých prací a je autorem více než šedesáti patentů. Podle citovanosti byl dokonce nejúspěšnějším vědeckým pracovníkem u nás. Sám však takové hodnocení odmítá: „Myslím, že tato kritéria nejsou výstižná. Jsou dobrá tak pro úředníky nebo pro ty, kteří si chtějí dokazovat svou výjimečnost. Věda se opravdu nedá hodnotit kvantitativně. Nikdy jsem s tím nesouhlasil a ani mi na tom nezáleží. Mohu jen říci, že se mně výzkumy dařily – a to je všechno. Snad štěstí, náhoda, tvrdá práce, tvrdohlavost jít za svou myšlenkou… Hlavně aby měla práce smysl a pomáhala lidem.“

„Na přemýšlení nemám vyhrazený zvláštní čas. Někdy mě něco napadne na koncertě, při televizi, v autobuse a metru, kde taky čtu a dělám korektury odborných publikací. Žádný vědecký pracovník nemůže vypnout svůj mozek při odchodu ze zaměstnání, nemůže pracovat jen osm a půl hodiny denně pět dnů v týdnu. To je tak specifická činnost, že vás pohlcuje celého po celý život. Je to kus posedlosti, ale i velké dobrodružství pro každého, kdo ho tam hledá.“

Profesor Holý získal pro sebe a svůj tým řadu ocenění. Jeho cílem bylo najít látky s ještě lepšími parametry a také třeba účinný prostředek proti hepatitidě C. Nebo proti dalším nebezpečným virovým nákazám, které napadají nervový systém. „Naši američtí a belgičtí kolegové zkoušejí, zda by se některé naše látky nedaly použít proti mutantům virů HIV a HBV. Souboj s viry jen tak neskončí, musíme počítat s opakovaným výskytem virových chorob a se vznikem mutantů rezistentních na dosavadní léčbu,“ upozorňoval Holý v roce 2001 v Časopisu lékařů českých, pamětliv Šormova doporučení, že vědec musí vědět, kam jeho výzkum směřuje. „Do nového tisíciletí jdeme s vědomím vážných rizik a nebezpečí, která může lidská společnost očekávat, včetně hrozby bioterorismu. Jsme vyzbrojeni podrobnými znalostmi o jednotlivostech cyklu množení virů i o možnostech, jak některé využít jako cíle k vývoji účinných léčiv, stejně jako znalostmi o mechanismech účinku a toxicitě etablovaných i vývojových léčiv… Vývoj nového preparátu stojí v průměru 500–800 milionů dolarů a trvá 10–12 let. Obrátíme-li tuto úvahu, pak to znamená, že dnes se ve farmaceutickém průmyslu nerozhoduje jen o tom, čím, ale také co vůbec se bude léčit za deset let. Globalizace je zde větší než v kterémkoli jiném odvětví. Je doprovázena dělením sfér zájmů, specializací na určité úseky terapie. Počet pracovníků ve farmaceutickém průmyslu v důsledku fúzí firem stále klesá. Také počet vývojových preparátů se při slučování firem snižuje, často bez ohledu na jejich rozpracovanost. Rozhodování o tak významné otázce, jakou je přežití globalizující se lidské civilizace, by nemělo být určováno partikulárními ekonomickými zájmy, ani velikostí „trhu“, geografickou polohou, politickými zájmy či hrubým národním produktem země, jejíž občané trpí či umírají na endemické virové choroby.“

FOTOGALERIE

MARINA HUŽVÁROVÁ a GABRIELA ADÁMKOVÁ
s využitím rozhovoru KARLA PACNERA