Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > březen  > Galerie

PARIDŮV SOUD: VOJTĚCH HYNAIS, 1894

Obrázek k článku 

Mezi skutečné skvosty zachované v reprezentačních prostorách Akademie věd ČR patří malba Vojtěcha Hynaise s názvem Paridův soud. Tento obraz, dnes umístěný v zasedací místnosti č. 206, má pozoruhodné osudy a bezprostředně souvisí s osobou zakladatele Akademie Josefa Hlávky.

Vojtěch Hynais (1855–1922) patřil k umělcům, kteří Josefu Hlávkovi vděčili za úspěšné završení své kariéry. Již během jeho pařížského pobytu jej Hlávka sledoval a povzbuzoval, např. k účasti v soutěži o Národní divadlo v Praze, pro které umělec vytvořil slavnou oponu a výzdobu dnešní prezidentské lóže. Obdobně jej Hlávka později zařadil i mezi umělce pracující na výzdobě Národního muzea.

Od roku 1888 se Vojtěch Hynais, povzbuzen úspěchem na Světové výstavě v Paříži, zabýval přípravou velkého reprezentativního díla s tématem Paridova soudu. Jeho náročný styl práce, která se odvíjela od nekonečné řady přípravných kresebných i olejových studií podle modelu a ověřování celkové kompozice i barevnosti v desítkách skic v různém měřítku, představoval obrovskou časovou a zejména finanční zátěž. Aby mohl definitivní verzi rozměrného obrazu dokončit, obrátil se Hynais v tísni na svého přítele a mecenáše Josefa Stupeckého. Ten se poté s Myslbekovou přímluvou obrátil na Josefa Hlávku. V první fázi se jednalo o za­koupení definitivního obrazu vídeňským ministerstvem kultu a vyučování. Ministerská komise, které byla série studií a fotografie rozpracovaného díla v roce 1891 předložena, však jeho zakoupení odmítla. Obraz připadal ministerským úředníkům příliš frivolní, padaly poznámky o "antických bohyních šlapajících pařížský chodník" či o "Venuši s otiskem podvazků".

Josef Hlávka se však nevzdal a prosadil u mi­nistra Gautsche ústupovou variantu, která spočívala v tom, že Ministerstvo udělilo Hynaisovi stipendium v pohádkové výši 15 000 zlatých (3000 ročně po dobu pěti let) určené k práci na novém obraze na téma Ecce Homo. Tento obraz sice Hynais nikdy nedokončil, finanční prostředky mu však umožnily realizovat konečnou čtyřmetrovou verzi Paridova soudu, který až do své smrti považoval za své životní dílo. Po dokončení v roce 1894 byl obraz vystaven na pařížském Salonu. A Josef Hlávka opět velkoryse vstoupil do hry. Nabídl Hynaisovi neobvyklou smlouvu, podle které zaplatil umělci předem 6000 zlatých s tím, že obraz ponechal autorovi k dispozici pro výstavní a prodejní účely. Teprve nenajde-li se do pěti let kupec, zavázal se Hlávka doplatit 3000 zlatých s tím, že obraz přejde do jeho vlastnictví. Obraz byl poté vystaven ve Vídni, Berlíně a nakonec i v Praze, kde sice na výstavě Krasoumné jednoty vzbudil nadšení publika, nicméně kupce nenašel. Podle smlouvy přešel tedy do majetku Josefa Hlávky, který obraz věnoval České akademii pro vědy, umění a slovesnost pro výzdobu zasedací síně její IV. třídy. Vojtěch Hynais se Hlávkovým přičiněním stal nejenom členem této instituce, ale i profesorem Akademie výtvarných umění, na které působil až do roku 1922. V roce 1894 vytvořil malíř intimní portrét svého mecenáše Josefa Hlávky a jeho manželky jako výraz vděčnosti a úcty za zprostředkování vídeňského stipendia, zakoupení Paridova soudu a udělení profesury.

Obraz Paridův soud patří nejenom k erbovním dílům Vojtěcha Hynaise, protagonisty umělců generace Národního divadla, ale je i zásadním a pře­lomovým dílem pro vývoj českého umění. V tomto svém posledním monumentálním plátně z paříž­ského období se snažil jeho autor suverénním způsobem vyrovnat s módním francouzským akademismem i s aktuálními tendencemi luminismu re­flek­tujícího impresionistické pojetí světla. Pro Hynaisův naturalismus je příznačné, že pro vznešené antické téma použil charakteristické lidské typy současných pařížských modelek a kompozičně výjev zasadil do plenérové krajinné scenérie. Ta podle názoru některých přírodovědců zobrazuje krajinné partie Kozích hřbetů mezi Roztokami a Úněticemi. Podstatné jsou však malířské kvality obrazu, který svým především barevným a světelným traktováním v mnohém otevřel brány nastupující secesi a ovlivnil generaci malířů české moderny.

Jiří T. Kotalík,
Akademie výtvarných umění