English
Letošní osmičkový rok, který se váže k významným historickým mezníkům českých dějin, souvisí též s neméně důležitým jubileem zakladatele a prvního prezidenta Akademie věd ČR Josefa Hlávky. V březnu totiž uplyne sto let od jeho úmrtí. Toto jubileum zařadilo UNESCO mezi nejvýznamnější světová výročí r. 2008. Hlávkově osobnosti a dílu se po letech dostává zaslouženého mezinárodního uznání, ač ješte v nedávné minulosti byl i přes nepřerušenou činnost Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových mimo odborné kruhy znám jen poskrovnu.
Po vzniku Československa se veřejnost nesnadno ztotožňovala s úspěchem a oceněním přiznanými v habsburské monarchii. Přispěla k tomu i nedávná doba, v níž bylo soukromé podnikání potlačeno a mecenášství se považovalo za nepotřebné. K uznání a zveřejnění významu Josefa Hlávky dochází až na přelomu 20. a 21. století. Pomohla k tomu i řada publikací, vědeckých konferencí a výročí stoleté působnosti Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které obnovilo svou činnost v plném rozsahu podle Hlávkova odkazu a platného statutu.K uctění památky Josefa Hlávky se již v roce 1983 konalo I. sympozium NTM v Praze. Jeho myšlenkovému odkazu a sto letům činnosti nadace byla věnována vědecká konference ČVUT a Nadání v roce 2004. Tradice a činnost Nadání dokumentovaly výstavy uspořádané v Praze, Klatovech a Švihově. Karlova univerzita s Nadáním připomenula výročí slavnostním koncertem. K poctě Josefa Hlávky se taktéž konala mezinárodní konference na ukrajinské univerzitě v Černovicích (2006).
Josefu Hlávkovi a jeho odkazu jsou věnovány samostatné publikace od Josefa Vopařila (1974 a 1975), Aloise Lodra (1988), Acta Polytechnika (1990), Josefa Riese (1991) a Jiřího Pokorného (2005), výroční zprávy Nadání a román Valji Stýblové nazvaný Lužanská mše (2005, 2006).
Jubilejní rok stého výročí úmrtí Josefa Hlávky byl zahájen symfonickou básní Má vlast na koncertu Akademie věd ČR a České filharmonie. V průběhu roku se uskuteční řada dalších kulturních a vědeckých akcí uspořádaných na počest Hlávky významnými institucemi – vědecké konference Akademie věd ČR, Karlovy univerzity a Českého vysokého učení technického, mezinárodní konference v Praze a Černovicích na Ukrajině. Doplní je veřejné přednášky a výstavy, například v Lobkovickém paláci a Jiřském klášteře na Pražském hradě. Národní galerie vystaví výtvarná díla, která jí Hlávka odkázal. Uskuteční se pamětní koncerty v Praze, Plzni a na zámku v Lužanech, který bude při této příležitosti zpřístupněn veřejnosti. Stejně jako každý rok budou uděleny ceny Josefa Hlávky.
Josef Hlávka začal svou profesionální životní dráhu v polovině 19. století, když studium architektury a stavitelství, které začal na pražském polytechnickém ústavu, dovršil na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1851–1854). Nebyl z Čech první, kdo ji absolvoval s vynikajícími výsledky. Již před ním to byli známí architekti A. Barvitius, J. Niclas a I. Ulmann. Hlávka se však nespokojil jen s absolvováním proslulé Akademie a vyučil se také zedníkem. Pracoval ve stavební firmě vídeňského Čecha Františka Šebka, kde získal stavitelskou koncesi, posléze se stal jejím ředitelem a firmu převzal. Díky rychlosti, preciznosti a ceně realizovaných staveb různého druhu, včetně veřejných a reprezentačních, brzo patřil k nejžádanějším architektům a stavitelům ve Vídni, kde vynikl a zbohatl. To mu umožnilo vstup do nejvyšší vídeňské společnosti a veřejného života. Obdržel Řád císaře Františka Josefa, stal se čestným měšťanem Vídně a poslancem Říšského sněmu. Byl členem Akademie, kterou vystudoval, a Ústřední památkové komise v Rakousku. Získal titul císařského stavebního rady a jiná vysoká ocenění.
Bylo to v době všeobecného rozmachu Vídně, která se podobně jako Paříž rychle zvětšovala, uvolnila z hradeb a stavěla bulváry. Hlávka již na Akademii poznal proslulé vídeňské architekty, jakými byli August von Siccardsburg, Jindřich Ferstl, Eduard van der Nüll, Fridrich von Schmidt, s nimiž spolupracoval. Realizoval jejich veřejné stavby v centru Vídně a při budování okružní třídy Ringstrasse. Vyhrál soutěž na stavbu proslulé Dvorní opery. Po roce 1860, během pouhých 13 let, postavil ve Vídni bezmála 150 budov.
Souběžně s mimořádnou stavební aktivitou ve Vídni navrhl a uskutečnil svá největší architektonická díla. Především rozlehlý areál biskupské rezidence řeckopravoslavné církve v Černovicích na Bukovině (1864–1872), který je dnes sídlem významné ukrajinské univerzity. Aby mohl být postaven, vybudoval Hlávka v nejodlehlejší části rakouské monarchie cihelny, kamenolomy a dopravní spoje. Školil stavební dělníky. Tím pozvedl nejen tamější řemesla, ale i úroveň městské výstavby. Druhou největší a svého druhu jedinečnou stavbou je Zemská porodnice v Praze (1865–1875), která přes novogotický výraz předešla svým funkčním pavilonovým uspořádáním a hygienickým standardem pozdější zdravotnické stavby. Velkorysost a úspornost v návrhu staveb podřizoval jejich významu a prostředí. Svědčí o tom úsporné činžovní domy ve Vídni, zatímco novoměstský obytný blok v Praze (dnes sídlo Nadace) novorenesančním průčelím připomíná spíše rozlehlý palác (1889–1890).
Hlávkův architektonický projev byl konzervativní. Odpovídal jeho pojetí a způsobu života. Byl nábožensky hluboce věřícím člověkem a to snad ovlivnilo i jeho počáteční inspiraci novogotikou a vztah k církevním památkám. Později od romantického historismu přešel k eklektismu. Slohové předlohy však mechanicky nenapodoboval, ale přetvářel podle účelu a prostředí. Zároveň dbal na hospodárnost staveb, dokonalost konstrukcí a použitých tradičních stavebních materiálů. V architektonickém detailu byl až precizní. Provedení staveb osobně kontroloval a trval na dodržení návrhu.
Josef Hlávka byl náročný k sobě i na svou práci. Ač podporoval jiné, k sobě byl šetrný. To s extrémním pracovním vypětím, vystupňovaným perfekcionismem a dlouhým cestováním vedlo v jeho 38 letech k těžkému onemocnění, které ho upoutalo na invalidní vozík. Musel zanechat architektonické a stavební činnosti a přerušil svou práci na nedokončených stavbách areálu v Černovicích a Zemské porodnici v Praze. V době svého ochrnutí přesídlil do zámku matky v Lužanech nedaleko rodných Přeštic. Původně renesančně-barokní zámek v letech 1886 až 1887 přestavěl a doplnil kaplí. Vtiskl mu charakter měšťanského sídla, při kterém vybudoval anglický park s altány, což trvalo více než 35 let. V této podobě se zámek zachoval dodnes, včetně jedinečně zachovaných interiérů. Hlávka zde pracoval a také hostil a podporoval významné české umělce J. Vrchlického, J. Zeyera, J. Mařáka, J. V. Myslbeka, M. Švabinského, V. Hynaise, J. Suka. Jeho přítel A. Dvořák složil k vysvěcení zámecké kaple Mši D-dur, zvanou Lužanská. Malíře nechal portrétovat knížete Jiřího z Lobkovic, rytíře Randu, A. Dvořáka, Františka Josefa I., vznikly portréty samotného Josefa Hlávky (V. Brožík). S těmito umělci Josefa Hlávku spojovala také snaha o pozvednutí českého umu a sebevědomí v tehdejším světě.
Když deset let trvající nemoc překonal, rozšířil svůj předchozí zájem věnovaný ochraně a rekonstrukci památek, které v Čechách také finančně podporoval. Zároveň se soustředil na zakládání českých vzdělávacích a vědeckých institucí, nadací a rozvinul své mecenášství. V rámci zájmu o památky a dotváření historického prostředí podpořil regotizaci Karlštejna, obnovu povodní strženého Karlova mostu. Posuzoval Mockerovu dostavbu svatovítské katedrály a Daliborky na Pražském hradě a podílel se na restaurování dalších kostelů v Praze, Klatovech, Přešticích a chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Byl u zrodu Národního muzea a pomníku svatého Václava. Stal se respektovaným členem komisí pro Stavební řád Prahy, Archeologické komise a čestným občanem Prahy.
Svou dobu Josef Hlávka přesáhl všestrannou podporou české vzdělanosti a kultury. Sám byl výjimečným vzdělancem a filantropem. Stal se jedním z největších mecenášů v novodobých dějinách. Na sklonku 19. století založil národní instituce, které jeho podpoře vděčily i za další existenci. V Praze zřídil první univerzitní a technické nadání pro studenty a posléze také kolej pro nemajetné nadané studenty (1901–1904, projekt J. Fanta). Hlávka své úsilí dovršil založením a finančním zabezpečením České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění v Praze (1890) a dosáhl toho, aby zakládací listina i podpis císaře byly napsány česky. Významným a dodnes žijícím odkazem z konce Hlávkova života je Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které založil svou poslední vůlí z 25. ledna 1904. Nadání ustanovil dědicem všeho svého majetku, který měl hodnotu přes dvě miliardy dnešních korun, a právně zajistil, aby trvalo a plnilo své poslání do dnešních dnů. Přes všechny minulé snahy zrušit nadační jmění je nejstarší samostatnou nadací u nás s nepřerušenou kontinuitou.
S odstupem času se zřetelněji jeví, že Josef Hlávka ve svém životě, víře a práci neodděloval rozum a mravnost a současně dokázal spojit zdánlivě nespojitelné, velkorysost s úsporností. Zdá se, jako by tyto vlastnosti vyvěraly již z jeho rodinného prostředí a rodného místa. Vyšel z šetrné rodiny a provinčního města, kterému dominoval monumentální Dienzenhoferův kostel, na jehož úpatí stojí Hlávkův skromný rodný dům. To se projevilo jak v jeho architektonické tvorbě, tak v rozsáhlém stavebním podnikání, ale zvláště výrazně v ojedinělém způsobu mecenášství. V něm se vždy řídil zásadou být náročný a pomáhat připraveným a schopným. Ani v době svého tvůrčího a podnikatelského rozmachu nestrpěl plýtvání a dbal na efektivnost vynaložených prostředků. Za kulturu považoval nejen chování, vzdělání a umění, ale také vůli, výkon a praktické schopnosti. Již na pohřbu Josefa Hlávky bylo vysloveno, že co jinde pro vzdělanost a kulturu národa udělal panovník či stát, dokázal skoro on sám. Dokládá to, že smyslem jeho zakladatelského úsilí a mecenášství nebyl osobní prospěch, ale vědomá snaha přispět ke kulturnímu a hmotnému povznesení svého národa. Skoro vše, co získal, také daroval.
Josef Pechar,
Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
V souvislosti se stoletým výročím připomínáme jména těch, na jejichž bedrech ležela příprava hlávkovských oslav, a to nejen v České republice, ale také v Rakousku a na Ukrajině. Záštitu nad nimi převzal prezident ČR a Česká komise UNESCO.
Čestný výbor pro přípravu akcí Jubilejního roku Josefa Hlávky 1908–2008: V. Pačes, předseda AV ČR, V. Pavlíček, předseda Nadání Hlávkových, F. Šmahel, předseda VR AV ČR, člen správní rady Nadání, M. Beneš, tajemník pro záležitosti UNESCO v MK ČR, J. Blahoš, předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně, V. Hampl, rektor UK, V. Havlíček, rektor ČVUT, V. Jehlička, ministr kultury ČR, V. Kasík, generální ředitel ČRo, M. Klestil-Löffler, velvyslankyně Rakouska v ČR, J. Kos, LF UK Plzeň, J. T. Kotalík, AVU, J. Koutecký, dětský onkolog, M. Knížák, generální ředitel NG, J. Kruliš-Randa, emeritní profesor Univerzity v Curychu, H. Kubíček, generální ředitel NTM, M. Lukeš, generální ředitel NM, S. Meľnyčuk, rektor Národní univerzity J. Feďkoviče, Ukrajina, J. Průša, rektor ZČU v Plzni, V. Riedelbauch, generální ředitel ČF, J. Sopko, rektor AVU, Z. Tůma, guvernér ČNB, J. Vostrý, místopředseda správní rady Nadání, J. Voves, člen správní rady Nadání, J. Weigl, kancelář prezidenta republiky ČR, R. Zahradník, čestný předseda AV ČR, P. Zimmermann, hejtman Plzeňského kraje.