ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

JUBILEJNÍ ROK JOSEFA HLÁVKY (15. února 1831 v Přešticích až 11. března 1908 v Praze)

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Letošní osmičkový rok, který se váže k významným historickým mezníkům českých dějin, souvisí též s neméně důležitým jubileem zakladatele a prvního ­prezidenta Akademie věd ČR Josefa Hlávky. V březnu totiž uplyne sto let od jeho úmrtí. Toto jubileum zařadilo UNESCO mezi nejvýznamnější světová výročí r. 2008. Hlávkově osobnosti a dílu se po letech ­dostává zaslouženého mezinárodního uznání, ač ješte v nedávné minulosti byl i přes nepřerušenou činnost Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových mimo odborné kruhy znám jen poskrovnu.

Po vzniku Československa se veřejnost nesnadno ztotožňovala s úspěchem a oceněním přiznanými v habsburské monarchii. Přispěla k tomu i nedávná doba, v níž bylo soukromé podnikání potlačeno a mecenášství se považovalo za nepotřebné. K uznání a zveřejnění významu Josefa Hlávky dochází až na přelomu 20. a 21. století. Pomohla k tomu i řada publikací, vědeckých konferencí a vý­ročí stoleté působnosti Nadání Josefa, Marie a Zdeň­ky Hláv­ko­vých, které obnovilo svou činnost v plném rozsahu podle Hlávkova odkazu a platného statutu.

K uctění památky Josefa Hlávky se již v roce 1983 konalo I. sympozium NTM v Praze. Jeho myšlenkovému odkazu a sto letům činnosti nadace byla věnována vědecká konference ČVUT a Nadání v roce 2004. Tradice a činnost Nadání dokumentovaly výstavy uspořádané v Praze, Klatovech a Švi­hově. Karlova univerzita s Na­dáním připomenula výročí slavnostním koncertem. K poctě Josefa Hlávky se taktéž konala mezinárodní konference na ukrajinské univerzitě v Černovicích (2006).

Josefu Hlávkovi a jeho odkazu jsou věnovány samostatné publikace od Josefa Vopařila (1974 a 1975), Aloise Lodra (1988), Acta Polytechnika (1990), Josefa Riese (1991) a Jiřího Pokorného (2005), výroční zprávy Nadání a román Valji Stýb­lové nazvaný Lužanská mše (2005, 2006).

Jubilejní rok stého výročí úmrtí Josefa Hlávky byl zahájen symfonickou básní Má vlast na koncertu Akademie věd ČR a České filharmonie. V průběhu roku se uskuteční řada dalších kulturních a vědec­kých akcí uspořádaných na počest Hlávky významnými institucemi – vědecké konference Akademie věd ČR, Karlovy univerzity a Čes­kého vysokého učení technického, mezinárodní konference v Praze a Černovicích na Ukrajině. Doplní je veřejné přednášky a výsta­vy, například v Lobko­vickém paláci a Jiř­ském klášteře na Pražském hradě. Národní galerie vystaví výtvarná díla, která jí Hlávka odkázal. Usku­teční se pamětní koncerty v Praze, Plzni a na zámku v Lužanech, který bude při této příležitosti zpřístupněn veřejnosti. Stejně jako každý rok budou uděleny ceny Josefa Hlávky.

Josef Hlávka začal svou profesionální životní dráhu v polovině 19. století, když studium architektury a stavitelství, které začal na pražském polytechnickém ústavu, dovršil na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1851–1854). Nebyl z Čech první, kdo ji absolvoval s vynikajícími výsledky. Již před ním to byli známí architekti A. Barvitius, J. Niclas a I. Ulmann. Hlávka se však nespokojil jen s ab­solvováním proslulé Akademie a vyučil se také zed­níkem. Pracoval ve stavební firmě vídeňského Čecha Františka Šebka, kde získal stavitelskou koncesi, posléze se stal jejím ředitelem a firmu převzal. Díky rychlosti, preciznosti a ceně ­realizo­va­ných staveb různého druhu, včetně veřejných a repre­zentačních, brzo patřil k nejžáda­nějším architektům a stavitelům ve Vídni, kde vynikl a zbo­hatl. To mu umožnilo vstup do nejvyšší vídeňské společnosti a veřejného života. Obdržel Řád císaře Františka Josefa, stal se čestným měšťanem Vídně a poslan­cem Říšského sněmu. Byl členem Akade­mie, kterou vystudoval, a Ústřed­ní památkové komi­se v Ra­kousku. Získal titul císařského stavebního ­rady a jiná vysoká ocenění.

Bylo to v době všeobecného rozmachu Vídně, která se podobně jako Paříž rychle zvětšovala, uvolnila z hradeb a stavěla bulváry. Hlávka již na Akademii poznal proslulé vídeňské architekty, jakými byli August von Siccardsburg, Jindřich Ferstl, Eduard van der Nüll, Fridrich von Schmidt, s nimiž spolupracoval. Realizoval jejich veřejné stavby v centru Vídně a při budování okružní třídy Ring­strasse. Vyhrál soutěž na stavbu proslulé Dvorní opery. Po roce 1860, během pouhých 13 let, postavil ve Vídni bezmála 150 budov.

Souběžně s mimořádnou stavební aktivitou ve Vídni navrhl a uskutečnil svá největší architektonická díla. Především rozlehlý areál biskupské rezidence řeckopravoslavné církve v Černovicích na Bukovině (1864–1872), který je dnes sídlem význam­né ukrajinské univerzity. Aby mohl být postaven, vybudoval Hlávka v nejodlehlejší části rakouské monarchie cihelny, kamenolomy a dopravní spoje. Školil stavební dělníky. Tím pozvedl nejen tamější řemesla, ale i úroveň městské výstavby. Druhou největší a své­ho druhu jedinečnou stavbou je Zemská porodnice v Praze (1865–1875), která přes novogotický výraz předešla svým funkčním pavilonovým uspořádáním a hygienickým standardem pozdější zdravotnické stavby. Velkory­sost a úspornost v návrhu staveb podřizoval jejich významu a prostředí. Svědčí o tom úsporné činžovní domy ve Vídni, zatímco novoměstský obytný blok v Praze (dnes sídlo Nadace) novorenesančním průčelím připomíná spíše rozlehlý palác (1889–1890).

Hlávkův architektonický projev byl konzervativní. Odpovídal jeho pojetí a způsobu života. Byl nábožensky hluboce věřícím člověkem a to snad ovlivnilo i jeho počáteční inspiraci novogotikou a vztah k církevním památkám. Později od romantického historismu přešel k eklektismu. Slo­hové předlohy však mechanicky nenapodoboval, ale přetvářel podle účelu a prostředí. Zároveň dbal na hospodárnost staveb, dokonalost konstrukcí a použitých tradičních stavebních materiálů. V architektonickém detailu byl až precizní. Provedení staveb osobně kontroloval a trval na dodržení návrhu.

Josef Hlávka byl náročný k sobě i na svou práci. Ač podporoval jiné, k sobě byl šetrný. To s extrémním pracovním vypětím, vystupňovaným perfekcionismem a dlouhým cestováním vedlo v jeho 38 letech k těžkému onemocnění, které ho upoutalo na invalidní vozík. Musel zanechat architektonické a sta­vební činnosti a přerušil svou práci na nedokončených stavbách areálu v Černovi­cích a Zemské porodnici v Praze. V době svého ochrnutí přesídlil do zámku matky v Lužanech nedaleko rodných Přeštic. Původně renesančně-barokní zámek v le­tech 1886 až 1887 přestavěl a doplnil kaplí. Vtiskl mu charakter měšťanského sídla, při kterém vybudoval anglický park s altány, což trvalo více než 35 let. V této podobě se zámek zachoval dodnes, včetně jedinečně zachovaných interiérů. Hlávka zde pracoval a také hostil a podporoval významné české umělce J. Vrchlického, J. Zeyera, J. Mařáka, J. V. Myslbeka, M. Švabinského, V. Hynaise, J. Suka. Jeho přítel A. Dvořák složil k vysvěcení zámecké kaple Mši D-dur, zvanou Lužanská. Malíře nechal portrétovat knížete Jiřího z Lobkovic, rytíře Randu, A. Dvořáka, Františka Josefa I., vznikly portréty samotného Josefa Hlávky (V. Brožík). S těmito umělci Josefa Hlávku spojovala také snaha o pozvednutí českého umu a sebevědomí v tehdejším světě.

Když deset let trvající nemoc překonal, rozšířil svůj předchozí zájem věnovaný ochraně a rekon­strukci památek, které v Čechách také finančně podporoval. Zároveň se soustředil na zakládání českých vzdělávacích a vědeckých institucí, nadací a rozvinul své mecenášství. V rámci zájmu o pa­mát­ky a dotváření historického prostředí podpořil regotizaci Karlštejna, obnovu povodní strženého Karlova mostu. Posuzoval Mockerovu dostavbu svatovítské katedrály a Daliborky na Pražském ­hradě a podílel se na restaurování dalších kostelů v Praze, Klatovech, Přešticích a chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Byl u zrodu Národního muzea a pomníku svatého Václava. Stal se respektovaným členem komisí pro Stavební řád Prahy, Archeologické komise a čestným občanem Prahy.

Svou dobu Josef Hlávka přesáhl všestrannou podporou české vzdělanosti a kultury. Sám byl výjimečným vzdělancem a filantropem. Stal se jedním z největších mecenášů v novodobých dějinách. Na sklonku 19. století založil národní instituce, které jeho podpoře vděčily i za další existenci. V Praze zřídil první univerzitní a technické nadání pro studenty a posléze také kolej pro nemajetné nadané studenty (1901–1904, projekt J. Fanta). Hlávka své úsilí dovršil založením a finančním zabezpečením České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění v Praze (1890) a dosáhl toho, aby zakládací listina i podpis císaře byly napsány česky. Významným a dodnes žijícím odkazem z konce Hlávkova života je Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které založil svou poslední vůlí z 25. ledna 1904. Nadání ustanovil dědicem všeho svého majetku, který měl hodnotu přes dvě miliardy dnešních korun, a právně zajistil, aby trvalo a plnilo své poslání do dnešních dnů. Přes všechny minulé snahy zrušit nadační jmění je nejstarší samostatnou nadací u nás s nepřerušenou kontinuitou.

S odstupem času se zřetelněji jeví, že Josef Hlávka ve svém životě, víře a práci neodděloval rozum a mravnost a současně dokázal spojit zdánlivě nespojitelné, velkorysost s úsporností. Zdá se, jako by tyto vlastnosti vyvěraly již z jeho rodinného prostředí a rodného místa. Vyšel z šetrné rodiny a provinčního města, kterému dominoval monumentální Dienzenhoferův kostel, na jehož úpatí stojí Hlávkův skromný rodný dům. To se projevilo jak v jeho architektonické tvorbě, tak v rozsáhlém stavebním podnikání, ale zvláště výrazně v ojedinělém způsobu mecenášství. V něm se vždy řídil zásadou být náročný a pomáhat připraveným a schopným. Ani v době svého tvůrčího a podnikatelského rozmachu nestrpěl plýtvání a dbal na efektivnost vy­naložených prostředků. Za kulturu považoval nejen chování, vzdělání a umění, ale také vůli, výkon a praktické schopnosti. Již na pohřbu Josefa Hlávky bylo vysloveno, že co jinde pro vzdělanost a kulturu národa udělal panovník či stát, dokázal skoro on sám. Dokládá to, že smyslem jeho zakladatelského úsilí a mecenášství nebyl osobní prospěch, ale vědomá snaha přispět ke kulturnímu a hmotnému povznesení svého národa. Skoro vše, co získal, také daroval.

Josef Pechar,
Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových


V souvislosti se stoletým výročím připomínáme jména těch, na jejichž bedrech ležela příprava hlávkovských oslav, a to nejen v České republice, ale také v Rakousku a na Ukrajině. Záštitu nad nimi převzal prezident ČR a Česká komise UNESCO.

Čestný výbor pro přípravu akcí Jubilejního roku Josefa Hlávky 1908–2008: V. Pačes, předseda AV ČR, V. Pavlíček, předseda Nadání Hlávkových, F. Šmahel, předseda VR AV ČR, člen správní rady Nadání, M. Beneš, tajemník pro záležitosti UNESCO v MK ČR, J. Blahoš, předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně, V. Hampl, rektor UK, V. Havlíček, rektor ČVUT, V. Jehlička, ministr kultury ČR, V. Kasík, generální ředitel ČRo, M. Klestil-Löffler, velvyslankyně Rakouska v ČR, J. Kos, LF UK Plzeň, J. T. Kotalík, AVU, J. Koutecký, dětský onkolog, M. Knížák, generální ředitel NG, J. Kruliš-Randa, emeritní profesor Univerzity v Curychu, H. Kubíček, generální ředitel NTM, M. Lukeš, generální ředitel NM, S. Meľnyčuk, rektor Národní univerzity J. Feďkoviče, Ukrajina, J. Průša, rektor ZČU v Plzni, V. Riedelbauch, generální ředitel ČF, J. Sopko, rektor AVU, Z. Tůma, guvernér ČNB, J. Vostrý, místo­předseda správní rady Nadání, J. Voves, člen správní rady Nadání, J. Weigl, kancelář prezidenta republiky ČR, R. Zahradník, čestný předseda AV ČR, P. Zimmermann, hejtman Plzeňského kraje.