PRÝ OSUDOVÉ OSMIČKY…

 

Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968… Souhra okolností způsobila, že se některé výrazné události našich moderních dějin odehrály v letech končících osmičkou, což v letošním roce přináší zvýšené nároky na historiky, aby vysvětlili jejich význam a vzájemné souvislosti. Tři historické ústavy Akademie věd ČR zvedly společně tuto hozenou rukavici a přišly s projektem nazvaným České křižovatky evropských dějin, aby napomohly "objasnit klíčové mezníky českých a slovenských dějin ve 20. století, jež měly stěžejní význam pro osudy demokracie a státnosti ve střední Evropě". Nic víc a nic míň. Česká média ale potřebují pro své publikum víc: "osudovými osmičkami" podpořená představa vrtošivého Osudu, který si někdy dobrotivě a jindy zase zlovolně zahrává s těžce zkoušeným českým národem, aby jej tu pozvedl a jindy zase ponížil, je výborným podhoubím pro pěstování osmičkového mýtu, který ve svých projevech a vyjádřeních pomáhají rozvíjet jednou žurnalisté, podruhé politici a potřetí zase samozvaní odborníci z řad mediálně protřelých astrologů, mágů a ctitelů mystiky.

Tak tedy dobře, pohrajme si s osmičkovou mystikou. V předjaří prvního osmičkového roku 20. století umírá ve věku 77 let Josef Hlávka, osobnost, která stála v čele České akademie věd a umění při jejím založení. A v předjaří prvního osmičkového roku 21. století, téměř přesně o sto let později, umírá v podobném věku 74 let Jiří Velemínský, osobnost, která stála v čele Akademie věd České republiky v okamžiku jejího vzniku… Ze srovnávání těchto dvou pozoruhodných osobností mi jako historikovi vychází dost výmluvný obraz o tom, jak se za oněch sto let vyvinul a zlidštěl obraz akademického funkcionáře a jak se proměňovala i jeho autorita – od Hlávkova konzervativního a místy nesmlouvavého diktátu až po neformální a vždy s přátelským pousmáním spojený respekt, kterému se mezi námi těšil Jiří. Na prvního z nich vzpomínáme s pietou, na druhého se smutkem…

ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.