Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

DĚDICTVÍ REVOLUCE 1848–1849

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Přestože liberální politici nedosáhli všech politických maxim, která si vytkli, zanechala po sobě revoluce z let 1848–1849 trvalé dědictví. Radikálně se proměnila sociální struktura společnosti, šlechta ztratila správně-politické výsady a na místo vrchnostenského spravování se zavedl systém státní správy včetně důsledné rovnosti občanů před zákonem. Zrovnoprávnění Židů umožnilo jejich úplnou integraci do společnosti a též urychlilo jejich kulturní a národní asimilaci. V hospodářské sféře byly zrušeny cechy, celní hranice a nastolen ­ekonomický liberalismus. Revoluce otevřela cestu ke kapitalistické ­přeměně hospodářství a společnost začala vykazovat již značné ­samosprávné a autoreferenční rysy.

Během revolučního roku 1848 došlo v dějinách habsburské monarchie poprvé k zásadnímu zlomu v náhledu na způsob vládnutí. Absolutní způsob vlády nahradil způsob konstituční, byť jen dočasně. Tím se habsburská monarchie zařadila k většině západoevropských a také části středoevropských států, v nichž byly principy vyváženějšího rozdělení moci ve společnosti uplatněny již dříve. Doprovodným jevem politizace společnosti byl vznik politického žurnalismu a fenoménu veřejného mínění. Ve Vídni a posléze v moravské Kroměříži se poprvé sešel volený říšský sněm. Tento liberální parlament byl sestaven nikoliv na základě stavovských výsad, ale na velkoryse pojaté svobodné volbě. Prosazení tohoto liberálního principu politické volby sice nemělo prozatím trvalý charakter, ale znamenalo výrazný mezník v dějinách střední Evropy.

Venkovská a agrární společnost habsburské monarchie o možnosti rozdělení panovnické moci nepřemýšlela. Její svět se dotýkal denních problémů spojených s likvidací poddanství a roboty. Skutečné osvobození rolníků, dobově řečeno "vyzdvižení z roboty", se jen v českých zemích týkalo asi milionu osob a proběhlo do roku 1851 za "mírnou náhradu", což znamenalo, že každý "osvobozený rolník" zaplatil za svůj výkup pouhou třetinovou cenu; nikoliv však hotově, ale v dvacetiletém splátkovém kalendáři. Kolosální transformace venkovské společnosti se i díky ministrovi vnitra Alexandru Ba­chovi povedla a dodnes může sloužit jako vzor uvážlivého a promyšleného zásahu do majetkově právních a společenských vztahů. Venkovská společnost nebyla vykořeněna ze svých tradic a men­talit, navíc získala obrovskou pobídku k usilovnější a svobodné práci na své roli, která se stala kapitalistickým zbožím až po dovršení výkupu v letech 1867–1868.

S likvidací poddanství zanikl i patrimoniální správní systém venkovské populace. Správa obyvatelstva na nejnižším stupni přešla na nově konstituované státem placené úředníky. Přestože nejméně jedno desetiletí trvalo, než se tento velmi nákladný systém usadil, bylo zřejmé, že veřejná správa se profesionalizovala a byrokratizovala. Okresní hejtmanství a okresní soudy se tak staly odrazovým můstkem pro mnohé české úředníky, nicméně na druhé straně představovaly účinnou brzdu proti rozmáhajícímu se nacionalismu.

Vznik svobodnější a efektivnější samosprávy byl nastartován tzv. Prozatímním obecním zřízením, tedy moderním samosprávním zákonem o pouhých 24 stranách a 199 paragrafech, který navrhl ministr vnitra ve Schwarzenberkově vládě, bývalý haličský místodržitel hrabě Franz Stadion. Obavy státní byrokracie z politické a správní nedospělosti bývalých poddaných byly zvláště ve vztahu k venkovu tehdy všudypřítomné. Každý občan a každé území příslušelo ke katastrální obci. Zavedení tohoto pojmu automaticky také znamenalo, že velkostatek nemohl fungovat jako samostatná správní jednotka, protože byl většinou rozčleněn do několika katastrálních obcí. Rozštěpení staletých pout v rámci šlechtického velkostatku šlechta chápala jako nejvážnější ohrožení jejích tradičních práv a pochopitelně též jako zpochybnění principů stavovství. Velkostatkáři mohli od této doby vstupovat do obecních voleb jen každý za sebe, nikoliv jako politický či sociální stav. Pozemková aristokracie se pokoušela situaci v průběhu 50. a 60. let zvrátit, ale její správní zájmy společnost nepodpořila.

Po celou první polovinu 19. století měl vztah Čechů a Němců charakter sociálního konfliktu, ačkoliv česká identita nebyla jednoznačně založena na vědomí rozdílu nebo dokonce odporu proti tuzemským Němcům.

V prvních týdnech revoluce postupovalo německy i česky hovořící obyvatelstvo Prahy společně, protože shodně usilovalo o naplnění základních liberálních požadavků, tj. vydání ústavy, zajištění národnostní rovnoprávnosti a získání občanských svobod. Vzájemný vztah Čechů a Němců se začal zhoršovat až v dubnu a květnu 1848. Češi tehdy ústy Františka Palackého odmítli účast na německém sjednocení a bojkotovali volby do frankfurtského parlamentu. Nová česká politická reprezentace v čele s Františkem Palackým, Františkem Augustinem Braunerem a Františkem Ladislavem Riegrem usilovala o vytvoření silného federalizovaného Rakouska a nikoliv o rozpuštění českých zemí a Ra­kouska v novém sjednoceném Německu. Němci z Čech, Moravy a Slezska naopak uvítali možnost rychlého politického sjednocení Německa včetně českých zemí, kterou náhle přinesla revoluce, a do frankfurtského parlamentu vyslali své zástupce.

Česko-německé soužití v Čechách se zkomplikovalo ještě více, když byl do Prahy na začátek června svolán slovanský sjezd, jehož se zúčastnili především Slované z habsburské monarchie. Slovanský sjezd trpěl značnou ideovou roztříštěností a během svého krátkého jednání dospěl pouze k vypracování Manifestu evropským národům. Byl však manifestem austroslavistických nálad slovanského obyvatelstva habsburské monarchie. Teprve František Palacký dal během revolučních let 1848–1849 austroslavismu politickou dimenzi, když spojil ideu užší slovanské spolupráce s vnitřní federalistickou přestavbou habsburské monarchie. Veřejně ji prezentoval například v tzv. Psaní do Frankfurtu z dubna 1848, jímž odmítl účastnit se jednání na frankfurtském parlamentu, a poté během své činnosti v ústavním výboru říšského sněmu. K dří­vějšímu česko-německému intelektuálnímu sporu se tak za revoluce připojilo i politické trauma vyjádřené především strachem z budoucnosti, kterou si každá národnost zvláště v Čechách představovala již naprosto odlišně. Češi chtěli setrvat v promě­něném (rozuměj v intencích českého národního programu) Rakousku, zatímco čeští Němci snili o (velko)německém sjednocení včetně českých a alpských zemí. Tyto politické představy týkající se blízké politické budoucnosti byly již zcela protichůdnými. Události roku 1848 poprvé proměnily značně nejasné romantické pocity národní sounáležitosti v zřetelné národní vědomí a politický program. Během revoluce se v Rakousku a v českých zemích utvořily politické národy, čímž se otevřela cesta k verbalizovanému a politicky instrumentalizovanému nacionalismu, proti němuž, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné "všech­no stavění hrází", neboť "všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá". V roce 1848–1849 prožili Češi a Němci dramatický politický rozchod, jenž se po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace v 60. letech 19. století změnil v permanentní státoprávní a národnostní boj. V něm byli vždy iniciativnější Češi, protože chtěli pozměňovat jim nevyhovující stav věcí. Po revoluci rovněž skončila většina utrakvistických snah spojených se zemsky vlasteneckou koncepcí bohemismu, který jako jeden z možných nadnárodních identifikačních konceptů pro všechny obyvatele země postupně zmizel. Zemská šlechta a česko-německá inteligence přecházely do společenské defenzívy. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně.

Revoluce přinesla také náboženskou rovnost mezi věřícími v českých zemích. Liberální občanská rovnost nahradila josefínskou toleranci, když i pražské petice jednoznačně žádaly náboženskou rovnost, respektive odstranění privilegovaného postavení katolictví, a hlavně i zařazení židovského obyvatelstva do občanské společnosti formou zrušení familiantského zákonodárství. Důsledkem bylo dopisování všech narozených potomků do židovských matrik, stejně jako nastolení svobodné obchodní konkurence mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem a přístup Židů ke všem kariérám a majetkům bez podmínky křtu. Úplnou náboženskou rovnost výslovně uznávala prosincová ústava z roku 1867.

Hospodářské a podnikatelské klima v monarchii se po revoluci kardinálně změnilo. Političtí reprezentanti věnovali velkou pozornost hospodářským otázkám; uvolněním nejrůznějších administrativních a reglementačních přežitků z předbřeznového období připravili cestu ke kapitalistické industrializaci. Činili tak, aniž by v politické sféře ustupovali poraženému protivníkovi, ovšem s vědomím, že aktivní reformní politika v hospodářské oblasti do jisté míry otupí nároky liberálně naladěného měšťanstva na politickou moc. Reformní hospodářská politika neoabsolutismu sledovala i velké politické cíle. Ekonomická prosperita totiž přispívala k postupující vnitřní integraci obrovského území. Především se odstranilo výjimečné politické a hospodářské postavení Uher a ještě více posilnily rakouské pozice v ně­meckém a severoitalském prostoru a také na Balkáně. "Hrobaři revoluce" během velmi krátké doby v duchu dobových liberálních ekonomických teorií rušili vnitřní celní hranice, uvolňovali živnostenskou, celní i obchodní politiku a vytvořili pak také kvalitativně nový bankovní a úvěrový systém, který byl nezbytnou podmínkou pro rozběhnutí dalekosáhlých podnikatelských aktivit.

Revoluce přeje připraveným, zní známá poučka. Mezi připravené reformisty v oblasti vzdělávání patřil bývalý pražský profesor Franz Exner, který s od­bornou pomocí protestanta Hanse Bonitze a s po­litickou podporou českého konzervativního aristokrata Lva Thuna prosadil zásadní reformu středního a vyso­kého školství. Z této reformy dodnes těžíme, když naše děti navštěvují osmiletá gymnázia a hlásí se na filozofickou fakultu, která přestala fungovat jako propedeutika pro ostatní odborné fakulty a stala se rovnoprávnou s teologií, medicínou a juridikem. Hlavním cílem univerzitní reformy bylo ale vytvoření autonomního badatelského a intelektuálního prostředí, které již nebylo závislé jen na kádrových ­potřebách státu.

Vítězem revoluce v habsburské monarchii byl sedlák a byrokrat, respektive v jeho zastoupení nově reformovaný stát. Sedlák získal půdu, státní byrokrat zase místo šlechtice výkonnou moc nad obyvatelstvem. Liberální společnost víceméně akceptovala potlačovatelskou funkci státu, v níž spatřovala záruku zachování politického, národnostního a sociálního klidu. Těžko se již smiřovala s úplným politickým tichem, které nastalo po letech 1850–1851. Zkušenosti byrokracie a policie z revoluce 1848–1849 se odrážely ve zvýšené ostraze a pre­venci proti skutečným nebo potenciálním "nepřátelům" konsolidujícího se supraetnického a neoab­solutního Rakouska.

V důsledku revoluce vznikly nové policejní složky, které pod vedením ambiciózního šéfa Nejvyššího policejního úřadu Johanna Kempena dohlížely na chování především inteligence a všech, kteří se politicky angažovali v roce 1848. Suverénní a uni­fikující tlak státu pocítily nejtíživěji intelektuální elity především neněmeckých národních společností. Většina české společnosti se tomuto tlaku přizpůsobila a na deset let odložila stranou nejen své v revoluci probuzené nacionální a státoprávní ambice, ale i antiklerikální pocity. Ti, co se přizpůsobit nechtěli, byli perzekuováni.

Dědictví revoluce tak mělo dvě tváře: jednu liberální, především ve správní, náboženské a eko­no­mické oblasti, a druhou konzervativní, a to v oblasti státně politického dohledu nad chováním obyvatelstva. Lze proto říci, že moderní stát na jedné straně osvobozoval především ekonomický potenciál obyvatelstva, avšak na straně druhé jej preventivně odstrašoval se zřetelným cílem zabránit vnitřnímu chaosu a vnější dezintegraci.

Milan Hlavačka,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.