English
V říjnovém čísle Akademického bulletinu z roku 2006 jsme otiskli stať „Mozartovský výzkum není ani zdaleka vyčerpán…“ Po 10 letech slavíme další mozartovské jubileum – tentokrát 260. Výročí skladatelova narození a 225. výročí úmrtí – a bilancující pojednání by přitom mohlo mít úplně stejný název jako v roce 2006. Ale protože se v onom desetiletí v této badatelské oblasti mimořádně dařilo právě našemu výzkumu, věnujeme prostor článku o něm.
Zdroj: Wikimedia Commons
Posmrtný portrét Wolfganga Amadea Mozarta od Barbary Krafft z roku 1819
Tehdejší příspěvek vznikal v předvečer mezinárodní mozartovské konference Bohemikální aspekty v životě a díle W. A. Mozarta, která se konala v hlavní budově Akademie věd a na níž jsem referovala o svém nálezu spisu pozůstalostního řízení po pražské pěvkyni a Mozartově přítelkyni Josefě Duškové (1754–1824). Ukázalo se, že tradované vyprávění o jejím dožívání v chudobě bylo mylné. Svá poslední léta strávila bezdětná umělkyně v pohodlném čtyřpokojovém bytě na Pětikostelním náměstí na Malé Straně, v péči služebné, s velkou knihovnou a se zásobami vín. Ze soupisu knihovny vyplývá, že sloužila intelektuálně nadprůměrně disponované umělkyni s velkým mezinárodním rozhledem. Mezi stovkami položek převažuje německá a francouzská literatura, několik titulů je v italštině, vedle básnické a historické produkce je v určitém rozsahu zastoupena dokonce i literatura teologická. Nelze v této souvislosti nepřipomenout slova pražského lexikografa Bohumíra Jana Dlabače o Josefě Duškové a její „Fertigkeit, mit der sie fremde Sprachen spricht“. Jedenáct titulů z její knihovny muselo být předloženo „zur Zensur“. Takový osud stihl v Praze za časů Metternichových například i překlad Diderotovy hry Jacob und sein Herr a překlad knihy Jeana Baptisty de Boyer d’Argens Jüdische Briefe, oder philosophischer, historischer und kritischer Briefwechsel zwischen einem Juden, der durch verschiedene Länder von Europa reiset. Z německé literatury překvapuje zabavení hry Alcibiades od profesora pražské univerzity Augusta Gottlieba Meissnera, s nímž se Dušková osobně dobře znala, jakož i Die Gewalt der Liebe pruského konzervativního autora Augusta Lafontaina, méně už zabavení Handbuch der Moral für den Bürgerstand německého protestanta a zednáře Carla Friedricha Bahrdta. Cenzura zabavila dokonce i Märchen von der Tonne od Jonathana Swifta a svazek Gedichte vídeňského autora Aloyse Blumauera, v mládí jezuitského novice, později rovněž zednáře a „spolubratra“ Mozartova, který zhudebnil jeho báseň Lied der Freiheit (KV 506). Přímo zabolí, že z pozůstalosti nebyl pořízen také soupis hudebnin slavné pěvkyně, přičemž četné doklady o jejích aktivitách na poli výtvarného umění zaznamenány byly. Sama kreslila a vlastnila rozsáhlou sbírku olejomaleb, pastelů a rytin. Do konce života byla v dobré duševní kondici, což dokládá i skutečnost, že ještě v 70 letech vyučovala zpěvu.
Foto: Archiv EÚAV ČR
Pěvkyně a majitelka vily Bertramka Josefa Dušková (1754–1824), pro kterou Mozart zkomponoval dvě koncertní árie.
V dalším výzkumu se soustřeďuji na hudební prameny vypovídající o společenské recepci vrcholných děl Mozartových, a to především v podobě jejich dobových opisů. Výzkum toho druhu se zakládá na rozsáhlých archivních rešerších a následujících detailních komparacích, jež v současnosti usnadňuje i nová technika (rozsáhlé skenování desítek velkých operních partitur atd.). Díky dvěma grantům pod názvem Mozartovi pražští kopisté. Dobové opisy Mozartových děl bohemikální provenience v českých, německých a rakouských fondech a Evropský význam pražských kopistických dílen jako center šíření Mozartových oper (2009–2011 a 2012–2016 od Grantové agentury ČR včetně podpory Deutscher Akademischer Austauschdienst na dva badatelské pobyty v Německu) jsem se mohla systematicky věnovat projektu, jehož základem bylo pořizování evidence pražských dobových opisů Mozartových oper, v současnosti rozptýlených po historických fondech řady evropských zemí. Jeho úspěšnost byla možná jen na základě výsledků předchozího (a stále ještě probíhajícího) studia charakteristických znaků pražských kopistů druhé poloviny 18. století s přesahem do počátku 19. století. Na základě těchto znalostí bylo možno u mnoha pramenů v německých, rakouských, italských, anglických, švédských, švýcarských a dalších fondech prokázat jejich pražskou provenienci. Dílčí výsledky následujících komparací jsem publikovala v Mozart-Jahrbuch (Salzburg, Bärenreiter Verlag) a v Mozart-Studien (Tutzing, Verlag Hans Schneider), do nichž se v Evropě soustředí i problematika mozartovského „Rezeptionsforschung“. Aby taková komparace vyhověla badatelským požadavkům, je časově náročná a musí být naprosto minuciózní, a to počínaje rekonstrukcí vlastnické historie zkoumaného pramene. Analýza opisu operní partitury, čítající v průměru 800–1200 stran, zahrnuje zkoumání rozsáhlé škály případných shod či odlišností porovnávaných rukopisů (původ papíru, jeho rozměry a kvalita, vodoznaky, předtisk notových osnov či uplatnění ručních rastrálů atd.) a soustředí se na objektivně prokazatelné parametry písařského výkonu (grafická stránka dokumentu, rozvržení taktů na stránku, řazení jednotlivých vokálních a instrumentálních hlasů, uplatněné hudební názvosloví, melodicko-rytmické či harmonické odlišnosti, odlišnosti v tempových označeních, v dynamických a artikulačních údajích, škrty a změny – a kdy a kým byly provedeny –, lokální tradované notační praktiky a návyky, osobní specifika jednotlivých kopistů atd.). Vzhledem k tomu, že již existuje zahraničními badateli vytvořená databáze vodoznaků Mozartem při kompozici použitých papírů, byly identifikovány i „ruce“ mnoha kopistů vídeňských, salcburských etc. a sama jsem již identifikovala mnohé písaře pražské, lze v dalším výzkumu zpřesňovat lokalizaci i dataci některých významných opisů, což v případě tvůrčích velikánů, jako je Mozart, hraje nemalou roli. Zastavme se u několika případů.
Mozartova raná opera buffa La finta giardiniera, vytvořená na mnichovskou objednávku roku 1775, byla v Praze poprvé provedena 10. března 1796 v divadle u Hybernů. Jde o jedinou Mozartovu operu, která má vedle původní italské verze i pozdější skladatelovu singspielovou verzi Die Gärtnerin aus Liebe, a v té byla také provedena, a to jako osmá (!), v Praze uvedená Mozartova opera. Ve sbírce hudebnin strahovského kláštera jsem nalezla dobový fragment partitury, obsahující původní italskou verzi opery, a to včetně několika čísel, k nimž se nedochoval Mozartův autograf. Další opis partitury této verze jsem jako v Praze pořízený mohla identifikovat v hudební sbírce hraběte Heinricha Wilhelma Haugwitze v Náměšti nad Oslavou. Badatelská hodnota takových pramenů české provenience je samozřejmě mimořádná a těší se i pozornosti interpretů: tuto verzi opery s rozšířeným orchestrálním doprovodem a s přihlédnutím ke strahovskému fragmentu opery v roce 2010 nastudoval dirigent René Jacobs v Theater an der Wien a firma Harmonia mundi jeho nahrávku vydala s připojením autorčina historického výkladu.
Foto: Archiv EÚAV ČR
První stránka nejdelší verze Mozartova oráklu v autografní partituře
Specifické poznatky přinesl výzkum produkce pražských kopistů také v souvislosti s Mozartovou operou Idomeneo. Ukázalo se totiž, že Praha sehrála v devadesátých letech 18. století významnou roli v raném údobí recepce této opery, přestože scénicky v Praze provedena nebyla! V lednu 1792 tu však došlo ke koncertnímu provedení částí opery v Nosticově divadle ve prospěch Mozartovy vdovy a pozůstalých synů. Tehdejší vysoké zaujetí Idomeneem mezi pražskými hudebníky dokazuje i skutečnost, že právě v Praze vznikl první klavírní výtah této opery, který vypracoval svatovítský varhaník Johann Wenzel (1762–1831) a jenž vyšel tiskem v roce 1797 v Lipsku. Z dotud neznámých (lipských!) pramenů vyplynulo, že na vydání tohoto výtahu se významně podílela i Josefa Dušková. Z pramenů bylo dále zjištěno, že autograf partitury opery zapůjčila Mozartova vdova do Prahy. V současnosti se jeho 1. a 2. akt nachází v Biblioteka Jagiellońska v Krakově a 3. akt ve Staatsbibliothek v Berlíně. Jejich detailní zkoumání přineslo překvapivé zjištění: část zápisu árie Ilie Zeffiretti lusinghieri v něm není psána rukou Mozartovou, ale jedním z pražských kopistů. Po určitou dobu nahrazoval tento jeho opis v autografní partituře chybějící část árie; když byla po čase znovu nalezena a do autografní partitury navrácena, byl v ní – třebaže už duplicitně – ponechán.
V rámci opery Idomeneo patří k opakovaně zkoumaným problémům i jedno z klíčových míst děje, na jehož hudebním ztvárnění Mozartovi enormně záleželo a jeho tvar dokonce několikrát revidoval. Jde o výstup, v němž od moře zaznívající La Voce, hlas boha moří, pronáší v kritický okamžik své nečekané rozhodnutí: králi Idomeneovi se jeho vina odpouští, má předat trůn svému synu Idamantemu a Ilia se stane jeho ženou. Mozartovy představy o nejvhodnější hudební podobě tohoto orákula se rozcházely s názorem libretisty Varesca, takže Mozart postupně vytvořil tři hudební verze vzájemně se velice lišící především svým rozsahem: 70, 31 a devět taktů. Přitom všechny určil pro skupinu tří trombonů a dvou lesních rohů. Avšak v mnichovské provozovací partituře k premiéře v lednu 1781 se dochovala ještě verze čtvrtá, která není dochována v Mozartově autografu. Má 44 taktů a od tří předchozích se zásadně odlišuje především naprosto jiným nástrojovým obsazením, které tvoří dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy. Jak víme z korespondence otce a syna, měl Wolfgang vážný spor s divadelním intendantem hrabětem Seeauem, když pro tento výstup požadoval angažování tří pozounistů. Mnichovský dvorní orchester totiž takové hráče neměl a bylo by nutné najímat je zvlášť. Takový výdaj – „kvůli několika taktům“ – se ovšem Seeauovi zdál naprosto zbytečný. Protože v mnichovské provozovací partituře je výstup ve verzi bez trombonů, došel mozartovský výzkum – včetně editorů Idomenea v kritické edici Neue Mozart Ausgabe – k závěru, že Mozart musel Seeauovi ustoupit a při mnichovské premiéře zazněl orákl ve verzi s doprovodem klarinetů, fagotů a lesních rohů.
Na základě znalosti písařských rukou jsem však zjistila, že čtvrtou verzi orákula napsal pražský Mozartův spolupracovník Jan Křtitel Kuchař (1751–1829) na papíru české provenience. Tím však výpovědní síla tohoto zjištění nekončila. Z hudebních srovnání a analýz vyplynulo, že Kuchařem psaný orákl není jeho zcela původní kompozice, nýbrž je jakýmsi přepracováním skladatelovy nejdelší verze oráklu. Kdy a proč vznikla? Patrně pro potřeby zmíněného pražského koncertního provedení Idomenea. – Až příště v rámci poslechu této opery uslyšíte působivý výstup La Voce – jediného basu mezi sólisty opery – s doprovodem dvou klarinetů, dvou fagotů a dvou lesních rohů, vězte, že nezní orákulum Mozartovo, ale orákulum ve verzi od našeho krajana Kuchaře.
Mnoho nových poznatků vyplynulo i z nálezů dalších dobových opisů partitury Mozartovy opery Don Giovanni. Dva z nich pocházejí z pražské kopistické dílny Antona Gramse, přičemž jeden dokonce z údobí přípravy premiéry a druhý vznikl nedlouho po ní. Poda-řila se i identifikace provozovacích partů jakožto pražských z oné doby a srovnání těchto pramenů s autografem a dalšími už známými opisy si vynutilo pojednání na téměř 250 stranách, které nyní vychází ve Vídni. Z komparací relevantních pramenů mj. vyplynulo, že jak v textech – včetně režijních a scénických poznámek –, tak v hudební struktuře díla vykazují pražské prameny řadu změn a doplňků, které skladatel provedl až v době zkoušek před pražskou premiérou opery a do autografní partitury je už nezanesl.
Několikaletý výzkum se uskutečnil – v rámci uvedeného grantového projektu – ve Staatsarchivu v Lipsku, v němž se mj. nacházejí též velké archivy hudebních nakladatelství Hoffmeister und Kühnel a Breitkopf & Härtel. V obou je dochována i bohatá korespondence s různými pražskými hudebníky, od nichž od sklonku 18. století získávali mj. opisy Mozartových skladeb, tiskem dosud nevydaných. Významově zcela mimořádný nález se podařil v korespondenci lipského nakladatele Ambrosia Kühnela (1770–1813) s pražským svatovítským varhaníkem Johannem Nepomukem Wenzelem (1762–1831). Ten je v mozartovském bádání už delší dobu znám jako autor prvních tiskem vydaných klavírních výtahů Mozartova Idomenea a vrcholných symfonií C dur KV 425, Es dur KV 543 a g moll KV 550. Pro lipské hudební nakladatelství Hoffmeister und Kühnel dělal Wenzel v Praze i jakousi agentáž, přejímal do komisního prodeje jeho tisky a získával subskribenty pro jím vydávané hudebniny.
V dopise Kühnelovi ze 4. dubna 1801 Wenzel vylíčil, jak ze svého – tehdy ještě rukopisného – klavírního výtahu Es dur symfonie přehrával ve Vídni samotnému Mozartovi. Jemu to prý způsobilo „eine unaussprechliche Freude“ a Wenzel musel prý tehdy přede svědky Mozartovi slíbit, že svůj klavírní výtah symfonie vydá tiskem. Slib dodržel, ale nestihl to za skladatelova života, ale až v roce 1794. Při jednání o vydání třetí Mozartovy symfonie, jejíž klavírní výtah Wenzel vypracoval, symfonie g moll, připojil Wenzel v dopise z 10. července 1802 i naprosto unikátní svědectví o jejím prvním provedení, a to dokonce na základě vyprávění samotného Mozarta. Stojí v něm mj.: „Ve Vídni jsem sám od zesnulého Mozarta slyšel, že když ji dal provádět u barona van Swietena, musel se během produkce ze sálu vzdálit, jak nesprávně byla prováděna…“ („[…] im Wien habe ich selbst es von verstorbenem Mozart gehört, als er sie bei Baron Wanswiten [sic] hat produciren lassen, dass er wärend der production aus dem Zimmer sich hat entfernen müssen, wie man Sie unrichtig aufgeführt hat, […]“).
Tím lze pokládat za definitivně zodpovězenou otázku, nastolovanou dobrých sto let, zda vůbec za Mozartova života k provedení jeho vrcholné symfonie g moll KV 550 došlo. Pokud má nyní mozartovský výzkum konečně k dispozici nezpochybnitelný doklad alespoň o jednom jejím provedení za skladatelova života, pak jistě potěší, že o tom 10 let po skladatelově smrti zanechal zprávu pražský hudebník, jehož svědectví po dalších 210 letech našla a světu předala pražská hudební historička.
MILADA JONÁŠOVÁ,
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.