English
Je-li pravda, že klást otázky znamená moudrost a odpovídat na ně je poznání, pak historik František Šmahel dosáhl ve svém zkoumání a zjevování středověku tohoto vznešeného stupně, aniž by ztratil půdu pod nohama a s ní zřetel na praktické, pedagogické i organizační úkoly svého oboru. Minule jsme hovořili o vlastnostech múzy, kterou si vyvolil, o dějinné paměti a řádu dějin, o jejich přibývání, o stavu současného dějepisectví, o problematice hodnocení vědeckých výsledků a výchově studentů v rámci AV ČR. Vracíme se teď do dějinné epochy, o jejímž objevování říká: Kdo stvořil středověk? Historikové přece. Málokomu se povedl větší stvořitelský čin!
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Dá-li se do smíchu vážný učenec, je to jako když pro radost všem kolem zasvítí slunce nebo vytryskne pramen. Okamžik hodný zachycení...
Ve středověku, který vnímáte jako stvořitelský čin historiků a podivuhodný čas dějin, tvořily přírodní vědy, filozofie, dějepis, teologie i krásná umění jeden celek. Od 17. století vyrazily přírodní vědy vpřed a ovládly pole, zdá se, na úkor věd humanitních. Je tomu tak? Je dnešní svět příliš vyspělý v přírodovědném a zaostalý v humanitním poznání?
Ach, chcete opět ode mne příliš. Středověké univerzity skutečně zahrnovaly veškeré soudobé nauky, avšak malířství, sochařství i stavitelství byly řemesly, pouhé artes mechanicae. Spojitosti lze ovšem nalézt i prokázat, nikoli však v takovém rozsahu a takové hloubce, jak by chtěli někteří historici výtvarných umění. Ani v 19. století přírodní vědy podle mého soudu ještě nedominovaly, ostatně je velmi obtížné porovnávat přínos Komenského s Galileem. Konec konců jsou i někteří dnešní astrofyzici a přírodovědci hluboce věřícími křesťany bez ohledu na poznatky jejich disciplín.
Nedělám si velké iluze o současném stavu našich humanitních a sociálních věd, budu však bránit jejich nezbytnost bez ohledu na hodnoticí kritéria tzv. scientometrie. Některé základní rozdíly v předmětu poznání usnadňují např. chemikům a fyzikům globální záběr. Toho nemohou dosáhnout ani historici, ani např. přírodovědci zabývající se faunou a flórou střední Evropy. Položené otázky narážejí na meze mého vědění i mých poznávacích schopností, prosím proto o shovívavé čtení.
Misál olomouckého biskupa Jana ze Středy, kancléře Karla IV., obsahoval mj. i modlitby a hymny Giovanniho Andree a Petrarky. Prozrazuje, že kulturní bohatství středověku je doménou historiků, ale i znalců dějin umění, religionistiky a literární vědy.
Věnoval jste velkou část práce i života fenoménu husitství a jeho objasnění. O jeho významu v našich dějinách není pochyb. Přesto mne zarazila poznámka v jedné z vašich posledních knih, že husitství patřilo k hlavním tématům světového dějepisectví druhé poloviny 20. století. Jaký byl důvod tak velkého zájmu?
Po druhé světové válce se kyvadlo dějin vychýlilo doleva. Tím se zvýšil badatelský zájem o revoluční procesy, hospodářské a sociální dějiny i o úděl živitelů společnosti. I když v období studené války opojení socialistickými ideály opadlo, setrvačnost po nějakou dobu ještě působila. Náběhy k demokratizaci se objevily i v církevních kruzích. Zkoumala se lidová zbožnost, nově se posuzovaly koncily i vztahy k jinověrcům. Zájem o husitství v neposlední řadě oživili početní historici středověkých dějin sudetoněmeckého původu. Po staré vlasti jim zbyl kus jejích dějin, kterým se pak podle svého zaměření věnovali s plným zaujetím. Za jiné uvedu tři historiky zvučných jmen. Američan Howard Kaminsky je autorem klasické monografie o dějinách husitské revoluce, belgický benediktin Paul De Vooght s neobyčejným zaujetím prostudoval teologické spisy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, a Ferdinand Seibt, německý historik pocházející ze zaniklé vesničky u Litoměřic, husitství zařadil do cyklu evropských revolucí.
Váš kolega Dušan Třeštík viděl důvod husitského vzplanutí – mimo jiné – ve střetu dvou tendencí: teprve se rozvíjející křesťanská zbožnost Čechů jako by byla zaskočena kritikami nešvarů v církvi, která v jiných zemích Evropy už zdomácněla a vzdalovala se od původní křesťanské čistoty.
Sotva proti tomu budu polemizovat, když přítel Třeštík parafrázoval závěry mého výzkumu. Jinými slovy, šlo o posun ve vnitřní christianizaci proti vyspělým oblastem na jihu Francie a v severní Itálii. Vnitřní ve smyslu tzv. interiorizace víry a náboženského prožitku, k němuž nestačilo pouhé formální plnění požadovaných liturgických a jiných úkonů. Skutečná víra vyžadovala jednak rozšíření elementární gramotnosti, jednak intenzivní katechizaci lidových vrstev. Lidové víry a kulty přežívající hluboko do pozdního středověku bylo nutné vytlačit nebo alespoň nahradit lidovou zbožností. Doba vlády Karla IV. vynesla církevní instituce neobyčejně do popředí. Průvodním jevem tohoto procesu byly i některé negativní rysy, zejména prorůstání církve do různých sfér každodenního života, zesvětštění její sebereprezentace apod. Co jinde bylo již po staletí běžné, v Čechách působilo nově a křiklavě. Jen skutečně věřící a základních biblických principů znalý křesťan mohl a může být pohoršen jejich zjevným porušováním. K tomu bylo zapotřebí dlouhodobé a intenzivní katechizace. Avšak pozor, v prvním stadiu zprvu nešlo o zvnitřnění víry lidových vrstev, nýbrž kněží působících ve venkovských a příměstských farnostech. Církev sama si vychovávala své vlastní kritiky. Omlouvám se, tyto složité procesy, jejichž postižení se dříve nevěnovala dostatečná pozornost, není snadné pár slovy vysvětlit.
Někteří husitologové hovoří o mesianismu, pocitu zvláštní vyvolenosti pro záchranu lidstva, který byl husitství vlastní. Co si o tomto úkazu myslíte vy?
Primitivní náhledy na husitství, které dnes v bulvární publicistice převažují, rané české reformaci vyčítají scestnost náboženské víry projevující se především destrukcí náboženských symbolů. Bez ohledu na to, že obrazoborectvím prošly všechny odnože evropské reformace, je na místě připomenout hromadné odstraňování pomníků, soch, nápisů a jiných památníků symbolizujících padlou éru socialismu. Reformace kladla důraz na slovo, nikoli na obraz Páně. Křesťanské obrazy a sochy regionálních světců měly nahradit místní pohanské kulty v té době ještě živé. S nimi se ještě setkávaly obrazoborecké úderky, které v Německu i v širokých oblastech Francie odstraňovaly sochy a obrazy. Prvořadým posláním zobrazování světců byla náboženská propaganda, nikoli umělecké záměry. Ve stručnosti nelze všechny komponenty tohoto procesu postihnout, zvláště když dnes velké výstavy středověkého umění určují jednostranné vnímání středověkého křesťanství.
„Se značným úsilím se podařilo doložit, že středověk ve srovnání s renesancí nebyl jen dobou temna...“ O kultuře tohoto času u nás svědčí např. Evangelistář z 2 pol. 11. století, který vznikl na objednávku panovnického dvora českého krále Vratislava II. v některém, snad českém, klášterním skriptoriu.
Jak to myslíte?
Rozvoj uměnovědného bádání, skvostné knihy přibližující památky výtvarného umění a zejména pak monumentální, hojně navštěvované výstavy začínají mít nezamýšlenou odezvu v širokém dějinném povědomí. Jsou to zejména umělecké artefakty lucemburské éry, které na sebe strhly jako pars pro tuto roli dějinotvorného činitele. Aby základní linie náležitě vynikla, potřebovala svůj kontrast: tím se stalo husitství jako nová doba temna, v němž místo Husů a Chelčických přišli ke slovu obrazoborci a bořitelé sakrálních staveb. Co bylo v odborných dílech nanejvýš jen nepřímo naznačeno, stalo se živnou látkou pro pokleslou publicistiku.
Jeronýmem Pražským, Mistrem Karlova vysokého učení a vzdělancem evropského formátu Husovy doby, jste se zabýval v biografii vydané koncem šedesátých let. Kniha Jeroným Pražský, která vyšla v r. 2010 (Argo), spíše zpravuje o vašem výzkumu jeho života, který skončil na kostnické hranici. Čím vás tento mimořádný muž přitahuje?
K tomuto mistru Karlova vysokého učení a tří dalších univerzit mne v kvintě chrudimského gymnázia přivedl pan profesor Miroslav Hanuš, který nám po celou hodinu předčítal v překladu Františka Palackého list florentského humanisty Poggia Braccioliniho o Jeronýmově obhajobě a statečné smrti na kostnickém koncilu. Místo na vysokou školu jsem však zamířil do dolu Jan Šverma v ostravských Mariánských Horách, kde mou hlavní starostí bylo získat doporučení ke studiu na filozofické fakultě. Když se mi to po roce přece jen podařilo, časem jsem si v knihovně Historického semináře k Jeronýmovi opatřil základní literaturu. K vlastnímu studiu mělo toto tápavé hledání stop ještě daleko, neboť záhy jsem se při studiu latinských, chvatně psaných rukopisů s univerzitními texty přesvědčil, co vše se ještě budu muset naučit. Léta ubíhala a jak přibývala studie ke studii, můj zprvu obdivný přístup k tomuto nonkonformnímu filozofovi nabýval nových odstínů. Je dokonce možné, že po sobě zanechám více Jeronýmů, snad jsem však přece jen zaplnil několik bílých míst nejen v soupisu jeho děl, ale i v jeho životopisu.
Jaké je poslání Centra medievistických studií, při jehož zrodu jste stál?
CMS bylo zamýšleno jako společné pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy, a to hned s několika záměry. Prvním bylo nalézt a vyzkoušet modus doktorského studia, který by více přihlížel k potřebám akademických ústavů, jejichž postavení bylo jinak veskrze nedůstojné. Neméně závažnou byla snaha o interdisciplinární studium středověku po vzoru německé instituce zvané Graduiertes Kolleg. V neposlední řadě šlo o nevyhlášené přiblížení výzkumu k vyššímu standardu. Poslední se snad, posuzováno výsledky grantových soutěží podařilo, Centrum se však časem proměnilo v badatelské středisko, které má nyní s univerzitní výukou méně společného než dříve.
Byl by to dlouhý seznam, kdybychom vyjmenovali všechny vědecké a organizační aktivity, vydané knihy, pocty na domácí i zahraniční půdě, kterých se Františkovi Šmahelovi dostalo. Čím se zabývá dnes?
Do tisku jsem připravil knihu o divých či zelených lidech v pozdním středověku, plno práce mám s redakcí sborníku o středověkých festivitách a ceremoniích i s přípravou kolektivního díla o Lucemburcích. Nejsem na tyto náročné úkoly sám, takže v mém věku snad nepůjde o nenaplněné plány.
SYLVA DANÍČKOVÁ