English
Rozpačitě jsem odcházel z panelové diskuse na téma Akademie věd ČR, kterou uspořádala Masarykova dělnická akademie 19. srpna 2009. Se svými příspěvky o financování, rozpočtech či o vztazích mezi akademickou obcí a vysokými školami na ní vystoupili např. Pavel Baran z Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i., Jiří Havel, stínový ministr školství, Václav Hořejší z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., a Jiří Witzany, emeritní rektor ČVUT. Ovšem debaty v tomto utilitárním duchu jsou pouze pro ty, kteří mají blízko ke konkrétním finančním problémům.
Maně vzpomínám na prognózu Valtra Komárka z dob totalitních, na fundovaný rozbor, na němž se podílelo několik pracovníků jeho Prognostického ústavu. Proč se tak rychle o této studii hovořilo mezi lidmi, proč jsme si ji půjčovali ve strojopisech: bylo v ní konkrétně poukázáno na to, jak si stojí naše jednotlivá odvětví či obory, kde zaostáváme za světovými technologiemi, kam bychom naopak měli napřít svoje síly a jak jsme na tom s financemi. Tomu lidé rozumějí a jsou ochotni takové podněty podpořit.
Pamatuji se také na článek Miloše Zemana, otištěný v Technickém magazínu, o stavu naší ekonomiky, vědy a techniky, v němž se mu podařilo trefit hřebík na hlavičku. Psal totiž o skutečnostech, o nichž jsme jen tušili nebo je poznávali například na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně (do světa jsme nemohli), kde jsme viděli, s čím přichází naše konkurence.
Život je krátký, umění nekonečné, příležitost nečekaná, pokus nebezpečný, rozhodnutí obtížná.
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
S podobnou současnou analýzou jednotlivých vědních oborů a průmyslových odvětví bych se rád seznámil. Nejsem jistě sám. Jak jsme na tom, kde jsou před námi v USA, Japonsku, Číně, v zemích Evropské unie? Kam napínají svoje síly? Na jakých mezinárodních projektech se podílíme? Za jaké patenty na naše vynálezy jsou zahraniční firmy ochotny platit patentní poplatky, které nejsou v dnešní konkurenci malé? Kde jsou naše přednosti, v čem naopak zaostáváme? Jaký je celkový proces inovací, které by bylo nutné podpořit?
Vím, o čem píši. Deset let jsem řídil časopis Inovační podnikání, který vydávala Asociace inovačního podnikání v ČR, jejímž jsem byl spoluzakladatelem. Po celou dobu jsem razil okřídlené rčení publish or perish (publikuj, nebo zahyneš), abych získával příspěvky od akademiků, profesorů, ředitelů, manažerů.
Nutné je zejména povýšit inovace. Nejde jen o vynalézání a vynálezy, jde o mnohem širší pojem, protože jedině vysoká intelektuální tvořivost a originalita se může prosadit a měla by dostat přednost.
A které to jsou obory? Jaké jsou to inovace? Komu dáme přednost, koho podpoříme finančně a koho nikoli. Takovým projevům by lidé rozuměli v našich předvolebních setkáních, když s nimi budeme mluvit o vědě a výzkumu. O vědu a výzkum bychom měli zavadit vždycky, protože v nich je naše budoucnost. Jestliže někdo hodlá krátit finance – ve srovnání s technologicky vyspělým světem jsou poloviční – na naši vědu, vysoké školy a vzdělanost, jedná se o krátkodobý, krátkodechý přístup, který se nám může jedině nevyplatit. Zle to budeme pociťovat i v budoucnu – už nedalekém…
Během diskuse zazněla konkrétní otázka o „smyčce kolem Akademie věd“, když tu kdosi prohlásil, že jsme stejně montážní zemí, a tak dnešní mocní držitelé některých našich podniků nepotřebují naši vědu a výzkum vůbec. To je otřesné zjištění a je-li na tomto tvrzení zrnko pravdy, měli bychom znát pravdu celou. Toto jsem měl na srdci, když jsem se marně stále hlásil do diskuse.
Svět čekají závažné komplexní změny vyvolané obrovskými sociálními a ekonomickými silami, globalizací, nadbytkem materiálních hodnot, kterými dokáží asijské země s levnou pracovní sílou zaplavovat trhy. Čekají jej také mocné technologie likvidující určitá pracovní odvětví.
Nová doba – oproti té současné – začíná být poháněna odlišným přístupem, který si cení vlastností, pro něž se vžívá termín high concept (vysoce koncepční) a high touch (vysoce lidské). V ní porostou a budou mít profesní úspěch jen lidé, kteří disponují nezbytnými dovednostmi, kteří jsou tvořiví, vynalézaví a zapojují tak do nového myšlení více pravou hemisféru. Z ní vyzařují ony nezbytné dovednosti, bez nichž se nový vývoj neobejde – povede naopak k novému lidskému štěstí.
Podobná moudra lze číst u zahraničních autorů. To by ale již byla jiná kapitola. Spoléhám na to, že naši politici, kteří jdou do předvolebních klání, si budou vědomi skutečných problémů našeho budoucího rozvoje. Životní úroveň, které jsme dosáhli, musí podpořit naše duševní bohatství, s nímž ale zatím hazardujeme, plýtváme, licitujeme. To mne rmoutí. Jako člověka, který se už pomalu loučí s tímto světem (*1926).
MIROSLAV SÍGL,
nezávislý publicista