Prodávám hrobku, kupuju hrobku

Takhle nějak si v počátcích své divadelní dráhy na konci 20. let minulého století hráli se svými surrealis­tickými představami Voskovec a Werich: jeden jako kupující nabízel slušnou cenu za rodinnou hrobku, zatímco druhý jako prodávající nabízenou cenu vytrvale odmítal s tím, že se mu jeví jako příliš vysoká, a tudíž nepřijatelná. To ovšem bylo v době, kdy ještě rodinné hrobky byly jedním z významných symbolů společenského zařazení. Čas a všeobecný nástup kremací oponou trhnul, a tak se v dnešní společnosti můžeme ozvláštnit před svými známými vlastně již jen různými tituly, a to nejlépe akademickými. A s těmi se dá obchodovat leda tak v Jižní Americe, ale ne u nás, protože pro jejich získávání platí v našem geopolitickém prostoru jasně daná a všeobecně uznávaná pravidla, která se prostě nedají obejít. Tady nejsme v žádném Kocourkově, takže dobře víme, jakým martyriem musí student vysoké školy projít, než si po mnoha letech usilovné práce zaslouží svůj magisterský, doktorský či inženýrský titul…



Nebo že by ani to ne? Čtu si v novinách o jedné právnické fakultě na západ od Prahy a představuji si, jak asi probíhalo smlouvání v tomto případě: Tak vám nabízím tolik a tolik… Ale kdepak, vážený pane náměstku, poslanče, starosto, předsedo správní rady (nehodící se škrtněte), nám bude stačit, když… Prodávám titul, kupuju titul… Znechuceně odkládám noviny, ale ještě než je odložím úplně, koutkem oka zaregistruji, že mi v nich nějaká politická strana plánuje, že se jako pracovník Akademie věd vbrzku stanu zaměstnancem nějaké té nejlépe regionální fakulty. A proč ne vlastně právě téhle dotyčné? Cožpak zrovna ona neztělesňuje nejlépe představy současného českého establishmentu o trhu, který všechno vyřeší? Není tedy času na smlouvání, hrobka stojí přímo pod strání…

ANTONÍN KOSTLÁN